Berušky z Kvádria

Pondělní metro

Pondělní metro. Lidé hledí do svých smartfounků. Tamta četuje s kámojdou, další posílá fotky od Balatonku. Čtyřicátník si hraje hru na hada a kostky. Ten je na tom nejhůř, ztracen. Digidemencí bacen. 

Kakaové čtvrti

Hlásí Vltavskou. Stanice, co neokouzlí, jen taková okachlíkovaná díra v zemi. Ve vestibulu ti nabídnou deník a rohlík. „Kakao by nebylo?“ zeptá se muž v plášti. „Kdeže, pane, to se musíte vrátit zpátky na Muzeum,“ odpoví mu. I Praha má své horší a lepší, kakaové čtvrti.

Příliš křehká rovnováha

Kobylisy. Tady se to všechno semlelo. Ale to je už dávno. Teď tady je úřad a v něm možná zeměměřič K. žije svůj podivný příběh. Večer odjíždí do Tróje, kde má garsonku, své panelové doupě. Trojské sídliště a kobyliské náměstí jsou jako váhy, na jednom rameni soukromí, na druhém úřad. A mezi nimi křehká rovnováha. Nepsal Kafka o jejím narušení?

Didemové

Didemové, digitální dementi. Už jsou mezi námi. Bufet v pasáži. Přikolébá se ověšen batožinami, s tácem v rukách je na padnutí; vypadá jako tremp, co se blíží mýtině, digitremp. Z jedné tašky vytáhne laptop, zároveň i ajfonek, má grif. Na laptopu se mu rozsvítí cosi jako fejsbůk, zapomíná jíst. Ne, není mu patnáct, ale tak pětačtyřicet. Stále má někdo pocit, že se svět radikálně nezměnil?

Propít se do světa živých

Dělá ham, jako že by nás všechny spolkla. Včera patrně zažila flám, tak teď zívá. Ani čerstvý vzduch Václaváku ji příliš nebudí. V Opletalově, kdyby tak věděla, by ji Ital Gianluca připravil espresso, kterým by měla naději propít se do světa živých.   

Berušky z Kvádria

Mluví tiše do svého růžového mikrofonku a ve vlasech má sponku. S broučky. Aby nevznikla mýlka, jsou to berušky. Vystoupí u Kvádria, s kamarádkou si dají šlehačíno pana Pavla a pak jim možná přijde chuť na salát caesar. Inu, proč ne, řeknou si a už chroupají zeleninku s krutonky, dobře se u toho probírají nové luivittonky. Zkrátka, proberou to všechno od a do z, a pak si zlíbají tvářičky a slíbí zas se potkat. Ach, život svede být med.

Dášeňka v tramvaji

Je sedm, tramvaj ještě kypí svými lidmi. A lidé zas kypí touhou povídat si, a tak žhaví své telefony. Sdělují si, že právě jedou z práce a že byli ještě nakoupit. A taky že někdo má kašel, ale že oni už to mají lepší. A na podlaze sedí malá Dášeňka. A zoufá si pohledem, do jakého světa se to narodila, a doufá si, že svět pejsků se ještě nějaký čas bez telefonů obejde.