CURRICULUM VITAE IN COMMÚNICÁTIBUS

     Je tomu na řad již dvě dekády a cca 7 měsíců, co oko mé prvně spatřilo světlo světa a já byl transformován z mateřského lůna do rozmanitého světa. S oblibou rád říkám, že místo mého narození a tudíž místem mých prvních projevů dosti hlasitých, byl autobazar. Věřte, že jsem nebyl sám, kdo se v ten den ve zmíněném místě taktéž narodil. Mezi nimi byl i můj kamarád, bývalý spolužák aj. Jistě se divíte, na jakém to nezvyklém místě jsme se narodili a z plna hrdla předvedli, kdo z nás bude konkurovat zlatému slavíkovi, Karlu Gottovi. Naše maminky netrávily svůj čas výběrem ojetého vozidla, nýbrž v porodnici v Brně, přesněji v městské čtvrti Žabovřesky. V 90.letech byla tato porodnice zrušena a již po mnoho let je v tamní budově autobazar a jiné bytové a nebytové prostory.

Jako malé nemluvně jsem veškeré své požadavky, pocity či námitky formuloval do jednoduchých, avšak nepříjemných zvuků, tedy pláče. Poté, co jsem zjistil, že v ústech nemám pouze rostoucí zuby, které mi znepříjemňovaly život svým bolestivým růstem, ale také jazyk, patřičně jsem těchto výhod využil. Mí drazí rodiče byli rádi, to však ještě netušili, co je v budoucnu čeká a nemine.

Osobně si toto období svého personálního vzrůstu, jak psychického, tak fyzického nepamatuji, ale mnohé úsměvné formulace, jejichž autorem jsem byl já, jsem často slýchával od rodičů. Byly to počátky aplikace citátu “Cogito ergo sum” - “Myslím, tedy jsem”(René Descartes). Popravdě řečeno, plody mého neobratného jazyka z dětství slýchávám dodnes, přijde-li např. návštěva a téma padne na mou osobu s komentáři, cituji: “Tys nám ale vyrost, ještě nedávno jsi vykonával svou potřebu do plenek…”.

Za své projevy se nestydím, domnívám se, že patří k věku, i když mi rodiče v 1. třídě ZŠ vehementně vysvětlovali nepoužitelnost takovýchto slov či slovních spojení. Jako názorné ukázky bych uvedl následující, slangově řečeno, “hlášky”, které se mohly uskutečnit v jeden den.

Ráno po probuzení a, jak pan Werich říkával, “po procitnutí” jsem se jako dítko hladové odebral do ložnice rodičů, kde uviděv je spící rozhodl jsem se stáhnout maminčinu přikrývku se slovy : “Taň a uvaž miko!” V překladu “Vstaň a uvař mléko!” Maminka odešla do kuchyně a já nahradil její místo vedle tatínka po zbytek sobotního dopoledne. Dále následovala procházka. Sestoupiti ze 4. patra “panelové králíkárny” bylo možné po schodech, výtahem a pro ty nejodvážnější po hromosvodu. Zvolili jsme výtah, ale že k jeho přivolání je zapotřebí stisknutí tlačítka, to jsem věru nevěděl. A tak jsem zvolil verbální ovládání stroje zvoláním : “Výtachu, výtachu!” Další mou zkomoleninou je stroj pohybující se po “kojejích” ( v překl. kolejích), na který jsem se chodil dívat s dědečkem na hl. vlakové nádraží a který jsem pojmenoval “lokopíva”(tedy lokomotiva). Podotýkám, že o existenci piva jsem nevěděl. A na závěr jen postavičky z mého oblíbeného Večerníčku “Imijek a Omochucha”, v překladu “Křemílek a Vochomůrka”.

Z doby docházky do školky si toho věru mnoho nepamatuji. Za zmínku stojí snad dialog mezi mnou a kamarádkou v divadelním představení pro rodiče. Byla to pohádka “Perníková chaloupka” doplněná o hudbu a text stejnojmenné písně Františka Ringo Čecha a má herecká role byla “bídnej táta”.

Za období temna bych označil docházku do ZŠ. Nejednalo se o mé intelektuální zatmění, nýbrž o postupný a mírný rozvoj s ne příliš významnými prvky. Snad jen jeden z momentů je vhodný k vyzvednutí na světlo světa se svým původem z 2. poloviny druhého stupně, takže bratru 7.- 8. třída. Jednalo se o prvotní využití “řečnické kuchařky” v případě, kterým je terminus technicus “vaření z vody”. Pravdou zůstává, že tato verbální ingredience se v mém repertoáru zachovala dodnes.

Abych nebyl toliko sebekritický, využíval jsem této výhody jen v omezeném množství. Ovšem přeskočím-li několik let, o stejném počtu jako jest prstů na mé ruce, ocitám se před maturitní komisí a zkoušejícím, který požaduje rozsáhlé pojednání na téma filosofické. A vzhledem k tomu, že jsem naučen pouhých prvních 12 maturitních otázek předmětu ZSV z celkového počtu 25 předstupoval před komisi a mnou náhodně vybranou otázkou číslo 13 byla filosofie, stal jsem se šéfkuchařem pro zbývající kolegyně a kolegy v daném předmětu ten den. Hodnocení nesplnilo mé očekávání, avšak nebylo nejtragičtější. Tudíž heslo předchozího maturitního ročníku, cituji: “Někdo září, jiný v září”, jsem z první části žel Bohu nesplnil a druhou část Bohu díky.

Nyní bych se rád, s vaším svolením, navrátil zpět do let přestupu ze ZŠ na gymnázium. Období střední školy je charakteristické, dle mého názoru, svou adolescentní bujarostí. Dochází k citovému vzplanutí a markantní, z hlediska řečnictví, jsou pozvání na rendez-vous, kde mírně třesoucí se hlas a zrychlující se tep dokreslují ten romantický okamžik dvou ostýchavých mladých lidí uprostřed éterična plného sympatií.

Jistě mi dáte za pravdu, milí posluchači, že poslední zmíněnou situaci lze dáti do spojitosti s kurzy tance, tedy tzv. “taneční”. Zde se jistě projeví šarm, jakési okouzlení dívky nejen vzhledem, ale také vystupováním. Avšak dávat taneční partnerce znáti svou fyzickou hmotnost nekoordinovanými pohyby jistě nezvýší kouzlo osobnosti.

Já se těchto tanečních kurzů účastnil a na prvním plese, tedy “První prodloužené”, jsem společně se dvěma dalšími tanečníky, kolegy, vystoupil na pódium jako vítěz jisté soutěže. Jen letmým pohledem jsem zjistil, že počet hostů v sále nebude menší nežli 150, vyjma všech tanečnic, tanečníků a cca jedné desítky videokamer. Po krátkém interview s paní moderátorkou nám byl předán mikrofon a požadavek zazpívat jakoukoli píseň. V daném okamžiku nás nenapadlo nic jiného, než z dětství oblíbený song “Prší, prší!”.