Ranyt: Proměna; Část LIV.

Temná psychologická fantas ypopisující cestu zubožené duše posednuté temným bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Stály tu police s několika knihami. Většina už byly nečitelné, to ho však nezajímalo. Jeho pozornost upoutalo psaní nadepsané jeho jménem. Přeložený pergamen ležel na jedné z polic pod tlustou vrstvou prachu, stejnou, jaká byla všude okolo na knihách. Přiblížil se k dopisu. Natáhl po něm ruku, něco jej však náhle jako by… zastavilo; nepřikládal chvilkovému zaváhání žádný význam. Popadl vzkaz, hořel neskutečnou touhou si jej přečíst, dovědět se obsah. Nedočkavě psaní otevřel.

Dlouhá a těžká minuta ticha se pro Daniru vlekla jako rok. Mlčky pozorovala elfa. Ten strnule stál, pohyboval jen očima, jak přejížděl z řádku na řádek. Když konečně zvedl hlavu, upustil dopis na zem. Pergamen se pomalu snesl na podlahu, zatímco Ranyt vyrazil z místnosti. Uslyšela tupou ránu z chodby nebo z vedlejší místnosti. Zdvihla ze země zahozený list. Ve stoje si jej přečetla.

Nevěřila svým očím. Elfův vztek byl naprosto pochopitelný. Znovu papír poskládala a uložila do kapsy. I ona opustila místnost. Hned na chodbě potkala Ranyta. „Četla jsi to?“ vyhrkl ihned. S vážnou tváří sotva znatelně kývla. „Takže co teď?“ ptal se dál. S pochopením na něj pohlédla. „Věděl, že sem přijedeš, ale jak? A co je to ten Asgtrinin? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela,“ sdělila mu svůj úhel pohledu.

„To ani já ne,“ odvětil, „a nemáme šanci zjistit, co to je.“

„Ranyte,“ nestávalo se často, aby jej oslovila jménem, proto sebou trhl, „ten dopis je nadepsaný datem ještě před Válkou bohů. Někdo si z tebe jen krutě vystřelil, tak dlouho by tu asi nevydržel, musel by se rozpadnout.“

„Je na něm mé jméno! To nemůže být náhoda,“ hájil svůj názor.

„Pak tedy pojeďme,“ navrhla, „zkusíme najít odpověď v knihovně v některém z velkých měst, tam bychom měli najít odpověď.“ Její ochota s ním pokračovat ho více než zaskočila. Už před několika týdny čekal, že ho opustí, přesto s ním stále pokračovala v cestě. Nemohl než souhlasit, přistoupil i na její jedinou podmínku, že tu přenocují. Byl to v podstatě velmi rozumný návrh, mohli se zde porozhlédnout, zda by ještě nenašli nějaké vodítko. A čekala je jen stejná cesta zpět, takže tohle místo jim poskytovalo nejlepší možnost na spaní na několik příštích týdnů.

To poslední, po čem toužili, bylo, aby je odhalil národ malých skřetů. Objeli proto jejich území velkým obloukem. Do záležitostí za hranicí severního území neměl nikdo právo mluvit, jelikož nikdo neměl ani ponětí, co se tu děje. Například se nevědělo ani to, že zde očividně někdo žije. Pro obyčejného poddaného byla celá tahle země mrtvá, bez jediného živého tvora či rostliny. I chlapec byl dříve stejného názoru, nyní se však nestačil divit, co všechno je tu zachováno.

Směřovali stále dál na východ, cítili, že tam najdou i svůj cíl – pronásledovaného. Koně s jezdci v sedle ukusovali míli po míli. Cynar se ještě dlouho ohlížel, jestli si jich nešťastnou náhodou některý z malých tvorů pracujících na stavbě hradeb nevšiml. Zdálo se však, že o jejich přítomnosti nemají ani tušení, což jej trochu uklidňovalo. Uvědomil si ale, že čím delší čas tráví tady na severu, tím je nervóznější.

Neznal důvod svého citového rozpoložení, a proto byl celý napjatý. Raději se opět přidal ke svým mužům. Vcelku překvapivě na něj nepohlíželi jako na třináctileté dítě, naopak, brali ho jako někoho, kdo už něco dokázal. Dalo by se říci, že jim byl trochu vzorem. Hlavně neposkvrněností a velkorysostí své duše.

Obdivovali jeho schopnost být ke všem spravedlivý a milosrdný. Dokonce i ledové obry, nestvůry, které by kdokoli jiný bez milosti nechal zemřít v bolestech, Cynar utrpení ušetřil. To ale nebylo všechno, co skrýval v nitru. Už ale nevěděli o jeho hlubokém zklamání ze svého nejbližšího okolí, které ho naprosto rozkládalo. Navenek nesměl dát na sobě nic znát, oslabil by tím nejen sebe, ale hlavně paladiny, jež vedl. A to si nyní nesměl dovolit. Ne, když měli cíl na dosah ruky.

Na cestování po ledové pláni byla jediná dobrá věc – že vás nikdo nikde nezastavuje. Pokud se samozřejmě nejednalo o hladového netvora. Krajina bohužel nebyla tak různorodá jako ta, na níž byli zvyklí. Její tvářnost ale zároveň svým způsobem mnohé ulehčovala. Nebylo třeba hledat nějaké vhodné místo, jelikož vhodná místa zde jednoduše neexistovala, ať už se jednalo o cokoli. Nejednou byli nuceni přespat pod širým nebem, což nebylo na sněhu rozhodně nic příjemného. Pokoušeli se sice vždy vyhledat vhodný nocleh, občas ale nebylo zbytí.

Zdálo se, jako by se před nimi na levé straně rozevírala země. Museli se dostat ještě blíž, aby zjistili, o co se jedná. Ale byla to jen obyčejná rokle, nemělo cenu se jí zabývat. Pokračovali kus od místa, kde se země lámala a prudce klesala dolů. Část cesty vedla souběžně s proláklinou. Teprve při dosažení prvního záhybu si povšimli jejího specifického znamení.

Dostali se až na samotný okraj. Nevěřili svým očím. Hleděli přímo pod sebe na stěny prolákliny. Tvořily je sochy. Obrovské, mohutné postavy vytesané z kamene, proti nimž i urostlí paladinové vypadali jako malí červi sotva viditelní okem. Nejhorší však byla jejich podoba: šlo vlastně o jednu a tutéž osobu v mnoha podobách. Tedy – osobu… Nebylo těžké rozeznat, o jakou postavu se jedná, pokud se „to“ tedy vůbec dalo nazývat postavou.

Ačkoli se často spekulovalo o její existenci, nepodařilo se hádanku nikdy odhalit. Někteří ji brali jen jako nevyhnutelný stav svého vlastního těla, další jako osobu, která je jednou navštíví a odvede na lepší nebo horší místo. Přes všechno, co dosud viděl, byl Čistý zděšen jako malý chlapec, když hleděl do tolika tváří – samotné Smrti.

Rytíři na tom očividně nebyli o mnoho lépe. Nikomu se nechtělo rokli zkoumat, obzvláště ne takto vyzdobenou. Otočili tedy zvířata zpět původním směrem, aby mohli pokračovat v cestě. Nemohl si pomoci, stále se musel dívat pod sebe na hrůzná sousoší, protože stále jeli po okraji trhliny. Napadal ho bezpočet otázek. Kdo, jak, proč, kdy tohle stvořil? Nebo že by to byla nezměněná tvář země, symbol svázanosti smrti s tímto světem?

Na takové otázky nikdo neposkytl odpověď. Navíc se zdálo, že Stezka smrti, jak ji nazval Craig, nikdy nekončí. Táhla se dál a dál, kam až oko dohlédlo. To snad ani není možné. Cynar by tu čekal téměř cokoli, tohle byl ale větší nápor, než byl schopen ustát.

Celý den a ještě dopoledne dalšího dne strávili na cestě podél děsivého kaňonu. Aby toho nebylo málo, končil přímo u dřevěné brány nevídaných rozměrů. Vedla do jakéhosi chrámu, jenž se tyčil až nad strž.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---