O holčičce a nosorožci

Kulisy sobotního podvečera

O čem si asi tak všichni ti lidé na nábřeží povídají? Svítí slunce, zlátne listí, hladina řeky se čeří do vlídnosti a sobotu bere večer. To jsou dokonalé kulisy pro řeč o podstatném nebo pro mlčení o podstatném. Možná namítneš, že takový pohled je příliš zapleten s ekonomií času; že ti lidé třeba jen chtějí okázale plýtvat tou chvílí a těmi kulisami, aby se dotkli samé podstaty žití: marnosti. 

O holčičce a nosorožci

Ve Zlatých lázních holčička na dřevěném nosorožci. S roztomilým výrazem, o němž si nejsem jistý, čemu ho přičíst. Pokud jí vydrží, osedlá si takto jednou muže. A on zcepení v poloze těžkopádného zvířete, ale ještě předtím stihne rozmnožit všechnu bolest světa: na dřevěném nosorožci bude sedět docela podobná holčička.

Had

Je neděle odpoledne a po zdi domu se plazí vůně koláče. Had, co nesyčí, ale říká: Tady je nám sladko. K tomu potřebuješ rodinu, ženu s vatovou rukavicí, která vytáhne plech z trouby, a snad i děti, neboť bez nich ženy strádají. Vždyť říkám, to se po zdi plazí had. A zvláštně syčí.

Neznámý milec z 21. století

Padal soumrak, západ měl barvu ohně. Z toho dalekého žáru vystupovaly paneláky jako pravěká zvířata, kráčející vstříc nutnému zániku. Zkameněliny na obzoru. A v nich jejich lidé. Tam vařili polévku, neboť byl svátek, tam zase otevírali láhev s vínem, připraveni hojit svou nahotou života křehký žal. A slunce zatím padalo na hladinu Atlantiku a černošky sládly v ústech milovníků. I oni zkamení; za desítky tisíc let některého pak odhalí vědci jako postavu s černým prsem v ústech a vystaví ho v muzeu s cedulkou: Neznámý milec z 21. století.