Ranyt: Proměna; Část LIX.

Temná psychologická fantasy mapující cestu zubožené duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Mezitím se kněz pokoušel vymyslet, co řekne svým vojákům. Nechtěl jim lhát, ale říci jim pravdu byl holý nesmysl. Měli poslání a nic jim nemůže být víc svaté než svěřený úkol. Obzvláště když je v Jeho jménu a proti nebezpečnému protivníkovi. Sdělil proto paladinům jen polovinu pravdy – že utekl. Neřekl příčinu, doufal, že budou všichni automaticky předpokládat, že spal, stejně jako spali oni. Zřejmě to tak i bylo, jelikož se ho nikdo na nic nezeptal.

Bylo nutno vymyslet, co teď bude následovat. Válečníci byli téměř neschopní jakéhokoli pohybu kvůli stále působící látce, která jim kolovala v žilách. Povolil proto jeden den zastávky, kdy zůstanou zde a budou si moci odpočinout. Mezitím se tu alespoň může porozhlédnout. Už jen ze zvědavosti si chtěl přečíst zbytky svazků v místní knihovně, jež přečkaly čas od Války bohů. Cenil si zdejších spisů, jelikož byly staré a vydávaly tedy svědectví o minulé době nezkresleně a pravdivě. Nevěděl proč, věděl jen, že se musí dovědět pravdu.

Strávil mezi knihami celý volný den a noc. Nebyl si jist, zda může rytířům sdělit, co se právě dozvěděl, protože by to mohlo velice ranit jejich víru i je samotné, protože i on sám byl tím co zjistil naprosto znechucený a bezradný. Podle záznamů měla být skutečná božská bytost jen jedna, ta poté stvořila šest svých dětí. Pět se však rozhodlo ji zabít, jelikož jejich otec měl být nevýslovně krutý, šestý jim odmítl pomoci, protože se mu svou zlou podstatou nejvíc podobal.

Když byl Nejvyšší zničen, Šestého svrhli do vězení, odkud se neměl nikdy dostat. Jeho zlo mělo být nezměrné, zároveň ale byl nejčistší božskou bytostí, která dosud žila. Pro Cynara znamenalo veliký šok už i to, že se bohové dali zabít, natožpak informace, že ten jediný, kterému sloužil, byl sám vrah a on přitom v Jeho jménu hlásal pokoj a mír. I když díky Jeho moci dokázal bojovat a léčit zraněné, nyní si nebyl úplně jistý správností svého dosavadního počínání.

Podle stopy, kterou Cynar zachytil, se posedlý musel vracet zpět do Arfarie. Co ho mohlo přivádět zpět? Už snad svůj zdejší úkol splnil? Každopádně tam, kam mířil, byl hledán snad všemi, kdo ho hledat mohl. Takže pokud se někde ukáže, bude to pro něj velmi nepříjemné. Každý lovec hlav na něm bude chtít vydělat. Není ani nutné zmiňovat, že na jeho hlavu byla vypsána tučná odměna.

Chtěl-li tomu Cynar zabránit, musel jej dostihnout dříve. I on ho ale bude muset zabít, vždyť to dostal příkazem od svého otce. Neuposlechnutí rozkazu se trestalo jediným způsobem.

Nechali proklatou pevnost daleko za sebou. Kopyta jejich koní se bořila do sněhové břečky. Mířili zpět do rodné země.

Cesta vedla zpočátku kousek oklikou, protože si kněz potřeboval něco ověřit. Podle map, které našel, se v jejich pozměněné trase měla nacházet monumentální stavba. Deironův – Jeho – vůbec první postavený chrám. Přál si jej vidět, mohl mu prozradit mnohé o jeho náboženství. Co však bylo děsivější, mělo tam být i podzemní město jedněch z prvních obyvatel této země. Nevěděl, co si pod nimi má představovat, popis byl velmi nejasný. Nebyl si jistý, zda se k němu informace, jež měl, dostaly náhodou, nebo vyšším řízením.

Mezitím vjeli na území, jež muselo být kdysi vodní zásobárnou. Zamrzlé jezero tvořilo největší zrcadlo, jaké kdy viděl. Odraz v něm byl naprosto dokonalý, krásně viděl na ledové ploše bílé mraky putující po modré obloze.

Přírodní nádrž byla z jedné strany obehnána stěnou, kterou tvořilo pohoří, na druhé se rozprostírala víceméně rovná bílá pustina. A právě na ní měl být jejich cíl. Díval se na velmi zvláštní stavbu. Několik kruhových pater postavených ve tvaru mohyly – to měl být Jeho první chrám. Vypadal zcela odlišně než dnešní katedrály. Paladinové několik chvil na stavbu jen strnule zírali, dokud jim nevysvětlil, o co se jedná.

Jednohlasně souhlasili s průzkumem. Všichni byli více než zvědavi. Museli ale ještě překonat dlouhou vzdálenost, z níž více než polovina vedla po hladkém ledu. Podkovy zanechávaly v průhledném materiálu praskliny. Toužili se k monumentu dostat co nejdříve.

Za několik hodin již stáli před branami. Obrovský průchod vedoucí do nitra monumentu neměl ani dveře. Hlídala jej pouze jakási hlava. Nedalo se poznat čí je, koho představuje, protože za ty roky už byla poničená a bez určitých tvarů. Pomalu vstoupili do chrámu. Procházeli jeho nesčetnými místnostmi, loděmi a oltáři. Všude byly ozdoby, malby a sochy. Nejedna socha měla strašidelný vzhled a nejedna mu připomínala, jak je jeho lidskost nicotná.

Když se rozhlížel okolo sebe, neviděl v podstatě nic, co znal z jemu známých duchovních staveb. Ani jako symboliku zde nepoznal téměř nic, co znal z dnešních posvátných knih. Byl si jist, že i jeho muž jsou stejně znechuceni zjištěním pravdy jako on. Chodil od stěny ke stěně, snažil se cokoli najít. Něco uklidňujícího, nebo něco prostoupeného dobrem, všude však viděl jen samé zrůdnosti. Dělalo se mu z toho až nevolno. Už dávno se oddělil od svých mužů. Sám vystoupal až do jednoho z horních pater a nyní se marně pokoušel najít cestu zpět.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---