Jak jsem potkal Einsteina

„Mohl by sis dojít k holiči." navzdory všemu co kdy napsal Havránek s Jedličkou, toto byla věta rozkazovací. Ženatí muži mé tvrzení chápou a jazykovědci by se měli zamyslet, zda by se skladba věty a hlavně pak její kategorizace neměla přehodnotit a zohledňovat i kontext, ve kterém byla vyřčena. Možná by stačilo zohlednit, že byla vyřčena manželkou.

Nenosím háro do půlky zad, ale ani nevyhledávám lazebnické salóny s periodickou pravidelností, jako větší polovina světa. Právě proto, jsem zaslechl tuto větu v době, kdy mým vlasům přestal stačit ranní ‚průhrab‘ rukou a jejich poslušnost jsem musel vynutit alespoň trochou vody a hřebenem.

„Vypadáš děsně..." dodala má žena.

Hodnocení mé osoby jsem nekomentoval, protože jak známo, jedná se o subjektivní pocit a já jsem objektivně žádnými děsy při pohledu do zrcadla netrpěl. Objektivně mi delší vlasy dělají štíhlejší obličej a zcela objektivně mě omlazují. A navíc, naprosto nezaujatě a objektivně: Vypadám skvěle!

Protože ale nestavím důležitost svého vlasového porostu roveň důležitosti jater, mozku, nebo dálkového ovladače, tedy na roveň něčeho, bez čeho se nedá žít, nadšeně jsem přikývl a ohodnotil její nápad jako nejlepší možný. Ostatně byl by to ten nejlepší nápad, i kdybychom se zrovna dohadovali o řešení rozpočtové krize Trinidadu a Tobaga.

Má žena mě ovládá. Nevím, jak to dělá, ale dělá to. Následující den, při pochůzkách po městě, mířily mé kroky mimo jiné i do banky. Znáte to. Když jdete někam, kam jste šli už tisíckrát - no tak dobře, stokrát - navíc, když na uchu máte přilepený telefon, jdete tak nějak automaticky. Cukrárna, průjezd kamsi do dvora, následuje otlučená zeď, znovu průjezd a za průjezdem dveře do banky.

„Cililink!!!" uklízím telefon to kapsy a rozhlížím se.

„Kde to sakra jsem?" v duchu přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Když jsem byl v bance naposledy, zvonek nade dveřmi dozajista neměli. Místo mramoru na stěnách, mě přívítala veliká zrcadla a místo bankovních přepážek bílá koženková křesla.

„Dobré odpoledne mladíku."

Měl tak metr šedesát, subtilnější postavy. Byl hladce oholen, bílé vlasy sčesané dozadu tak, že mu tvořily vpředu vlnu. Jeho tvář připomínala veselého číňana, kde nejvýraznějšími rysy, byly vrásky kolem jeho očí. V rukou třímal smeták, kterým obratně umravnil chuchvalec vlasů na podlaze a přidal jej k těm mnoha ostatním. Šibalský úsměv prozrazoval, že se baví mou momentální zmateností.

„Pěkně vás vítám" opřel koště do rohu místnosti, aniž by ze mě spustil oči.

„Co vás ke mně přivádí?"

„Původně jsem si myslel, že bych si tu vyzvednul platební kartu," rozhlížím se po kadeřnictví. „ale zdá se, že s tím mi asi nepomůžete."

„Ne, to skutečně ne." uchichtnul se. Zdálo se, že nejsem první, kdo zbloudil do jeho království.

„Ale s tímhle bych vám pomoci mohl." zvedl ruku a ukázal směrem k mé hlavě.

Včerejší rozhovor s mou ženou a současná situace, ve které jsem se nacházel, mě utvrdila v přesvědčení, že by asi nemělo cenu odmítnout. Má žena by jistě svým dálkovým ovládáním zajistila, aby se mi stalo něco bolestivého, co by mě donutilo klesnout do jednoho z těch bílých křesel a zároveň, abych nohou kopl do stolku před sebou, tím zapnul holicí strojek, ležící na jeho okraji, který by byl mým kopem současně vymrštěn do vzduchu a s přesností neurochirurga by se zakousnul do mé kštice.

Bylo na čase přiznat svou porážku a přijmout osud loosera. Sesunul jsem se do nabízeného křesla a pohledem do zrcadla se rozloučil se svou pěstěnou pokrýkou hlavy.

„Tak jakpak byste si to přál?" jeho pohled se odrážel v zrcadle přímo do mých očí.

Nikdy nevím co na tohle říct. „Přál bych si to nechat tak jak to je!?", nebo snad „Vůbec nic mi s tím nedělejte!?" Už takhle jsem svou vyjeveností byl za debila.

„Trošku zkrátit?" otázka v mém hlase byla dost patrná.

„Zkrátit? To je relativní." v zrcadle jsem viděl lazebníkův lehký úsměv.

„Víte, je rozdíl, když mi sem příjde potentát v obleku a chce zkrátit svého dvoumilimetrového ježka a je rozdíl, když mi sem příjde klon Johna Lennona a chce po mně to samé."

Filozofování toho staříka mě začalo bavit. Všiml si toho a evidentně jej to povzbudilo.

„Zrovna tak velmi záleží, v které době příjde." s hlasitým bouchnutím rozklepnul složenou zástěru, která mi v zápětí širokým obloukem přistála na klíně.

„Pokud příjde John Lennon začátkem léta, chce zkrátit více, než když příjde na podzim. Oproti tomu kravaťák chce zkrátit na konci léta více než na jeho začátku."

Pohledem zkontroloval, zda uvidí v mých očích otázku.

„Proč tomu tak je?" vyslovil ji za mě.

„Lennon přišel z čistě praktického důvodu. Aby mu přes léto nebylo horko, kdežto kravaťák si přes léto potřebuje oddychnout od pravidel a povinností. A chce světu ukázat, že to s ním ještě není tak zlé a že je také rebel." „Tak trošku."

„Tak copak vám s tím provedeme?" položil znovu, teď už spíše řečnickou otázku, když rozprašovačem s vodou namáčel mou hřívu.

Pozoroval jsem ho v zrcadle, jak znalecky zkoumá profil mé hlavy a jeho sevřené rty dávaly znát jeho soustředění. Konečky jeho prstů přitom kývaly s mou hlavou v nepatrných úhlech ze strany na stranu.

„No, tak se do toho pustíme." s hlasitým mlastknutím oznámil konec své seance s múzou a vyslal úsměv do zrcadla, ve kterém jsem pozoroval jeho počínání. Pravou rukou sáhl do kapsy svého pláště a švihem za který by se nemusel stydět ani John Wayn, roztočil na svém ukazováku prstu nůžky, které tasil. Nosil nůžky proklatě nízko. Ani nevím, odkud vykouzlil hřeben ve své druhé ruce.

Místností se rozlehlo staccato cvakajících nůžek.

„Víte, že vám denně vypadne až sto vlasů?" snaží se mě umělec ohromit.

„To je hodně?" ptám se.

„Jak se to vezme. To je relativní"

„Když si spočítáte, že jich máte na hlavě kolem stodvaceti tisíc, tak by vám vlasy vydržely na tři roky a kousek."

Podíval jsem se do zrcadla, abych zjistil, zda nevidí na mé hlavě něco, o čem já nevím, protože běžně si sám za sebe nestoupám a neprohlížím si svou hlavu ze zadu.

„Jenže!" teď vztyčil ostří nůžek do vzduchu a na chvíli je nechal zabodnuté do prostoru.

„Vlasových lůžek, kořínků chcete-li, máte víc než tři milióny, takže se nemusíte bát, protože tak, jak vám vlasy vypadávají, tak vám zase rostou nové." byl spokojen s tím, jak mě uklidnil.

„Jenže každý z nás má dáno, kolik vlasů mu naroste během jeho života, takže pro někoho může být sto vlasů denně hodně, pro někoho málo" pokračoval v zástřihu.

„Jo, je to relativní" pomyslel jsem si.

„To máte jako s lidmi. Je nás hodně nebo málo?" prsty natočil mou hlavu do nového úhlu.

„V Číně v tom mají myslím jasno." řekl jsem.

„To ano, tam asi ano." v jeho hlase byl cítit mírný pokles elánu.

„Ale i tam je to velmi relativní záležitost." Čekal jsem, s jakou relativitou příjde teď.

„Lidé, kteří mají v Číně jedno dítě, a to jim zemře v době, kdy už další mít nemohou, vidí přelidněnost jinak, než lidé, kteří mají dvanáct dětí uprostřed černé Afriky."

Nečekal jsem tak těžké téma, nicméně v duchu jsem mu musel dát za pravdu.

„A úplně jinak to vidí lidé, kteří mají tři děti a žijí v blahobytu uprostřed Evropy."

Jeho vnímání Evropy jako místa, které překypuje blahobytem, mě překvapilo. Od člověka jeho věku bych čekal spíše stěžování si na současnou situaci a špatný stav důchodové reformy, ale tohle bylo něco obdivuhodného. Nyní byl opravdu zamyšlený a po jeho vráskách kolem očí, které provázely jeho úsměv, nebylo ani potuchy.

„To je pravda." na víc jsem se nezmohl.

„Děti jsou radost." povzdechl si. V tu chvíli se mi zdálo, že se jeho oči zaleskly.

„Vy máte děti?" zeptal jsem se.

„Cilink Cilink" zvonek nade dveřmi přerušil naši konverzaci.

„Pěkně vás vítám!" lazebník vykouzlil svůj úsměv a vyslal jej směrem ke dveřím, kam vešla maminka s asi dvanáctiletým klukem.

„Dobrý den. Pozdrav!" šťouchla maminka svého synátora mezi lopatky.

„Dobrý den." hlesnul klučina.

„Mladý pán si přeje ostříhat?" pokračoval s úsměvem kadeřník.

„Ano, měl byste na něj chvilku?" vyslala maminka netrpělivý pohled směrem ke mně.

„Ale jistě, když posečkáte pár minut." byl jsem rád, že kadeřník nehodlá odejít od nedokončené práce.

„Tak my příjdeme později." oznámila maminka a lehkým tahem za tričko nasměrovala synka zpět ke dveřím.

„Jak je libo." nepřestával se usmívat kadeřník.

„Cilink Cilink"

„Tak kde jsme to skončili?" otočil se zpátky a pohlédl na svůj dosavadní výtvor.

„Aaa tady." a jeho nůžky opět spustily symfonii pro dvě ostří.

„Ty kotletky zastříhneme asi takhle?" podíval se na mě do zrcadla a nůžkami ukazoval úroveň zamýšleného zástřihu.

„Asi ano. Nebo trochu výš?" pokrčil jsem rameny.

„No, můžeme i výš. Pro někoho by to bylo moc, pro někoho málo. To je relativní."

V koutku úst mi zaškubalo.

„Takový Elvis by mě asi neměl rád, když bych mu chtěl zastřihnout kotlety takhle vysoko." chichtal se dědula, pobaven svým vtipem.

„A naopak Tutanchámon by byl pohoršen, jak moc dlouhou kotletu mu to tam chci nechat."

Nevím, jestli měl pravdu, ale přehled měl určitě.

„Tak teď se nehýbejte, jinak dopadnete jako van Gogh." S těmito slovy mi ohnul ucho a jal se zarovnávat vlasy, které se za ním schovávaly. Měl přehled.

Sledoval jsem, jak zastřihává konce mých vlasů a v jednu chvíli se mi zdálo, že jsem zahlédl špičku jeho jazyka. Výraz soustředění a pečlivosti.

„Lidi jsou nespokojení s tím, co mají." nové moudro se klubalo na svět.

„Jednou mi sem přišel takovej výrostek, a že prý chce ostříhat, jenom ať prý ho nestříhám kolem uší. Že prý ho do těch uší pokaždé kadeřnice střihla." vrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Kdyby měl malinká ouška, tak to mu věřím, ale s plachtami, které měl a za které by se nemusela stydět ani záoceánská jachta je to nemožné." usmál se při vzpomínce na zákazníka.

„Větší uši se totiž snadněji drží a nevyklouznou vám tak snadno jako malá ouška." podíval se na mě a hodil bradou, jako by se ujišťoval, zda mu rozumím.

„Říkal, že si je chce nechat zmenšit. Takový nesmysl." opět zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Měl být rád, že nějaké uši vůbec má. Velikost uší je přece také relativní."

Nechal jsem se dál unášet jeho relativismy a bavil se nad jeho srovnávací metodou, kdy stavěl proti sobě slona indického a slona afrického, kombu ušatou a myš polní a spoustu dalších, více či méně sourodých i nesourodých tvorů.

Jeho relativismus byl obdivuhodný. Podle jeho filosofie neměl nikdo ničeho málo. On sám měl oproti jiným všeho dostatek, né-li přebytek. Dokonce se dokázal pomocí svých teorií vyšplhat až na samotný vrchol jakéhokoliv pomyslného žebříčku, tam stanout a pohlédnout soucitně dolů na ty, které nechal za sebou.

Měl více peněz než kadeřník v Kambodži, měl více zdraví než nemocní v Ugandě, byl mladší než Dalajláma a spokojenější než rebelové v Sýrii. Byl svobodnější než političtí vězni v Číně a sytější než žebrák na předměstí Dílí. Byl čestnější než naši politici a měl více přátel než leckteré filmové hvězdy. A jak sám nakonec říkal, bylo mu tepleji, než nudistům na Sibiři.

„Tak, a máme hotovo." posledním tahem smetl štětcem chuchvalec vlasů z mých ramen. Pak mi nastavil malé zrcadlo tak, abych si mohl prohlédnout svou hlavu i ze zadu.

„Skvělé!" kroutím hlavou ze strany na stranu.

„Vynikající!"

Zdálo se mi, že jen těžko mohu docenit jeho píli a pečlivost a hlavně, že mu dlužím za víc než za ostříhání.

Usmíval se. Věděl, že svou práci odvedl dobře.

„A nyní spolu zúčtujeme." přikrčil se a zakřenil, stejně jako nějaký padouch z filmové kovbojky. Musel jsem se smát. I on se smál.

Seskočil jsem z křesla a vytáhnul peněženku.

„Óoo, velmi vám děkuji, ale tohle je moc." odmítal nabízenou bankovku.

„Vlastně nemám ani nazpátek." usmíval se.

„Myslím, že to je relativní." odvětil jsem.

„Kdybych se nechal ostříhat v pařížském módním salónu, stačilo by to možná tak na zástřih právě jedné kotlety." zkusil jsem použít jeho filozofii.

„Ale v Africe, bych za to mohl uspořádat hostinu pro polovinu vesnice."

Jeho oči opět zvlhly, ale přitom se dál usmívaly.

„Správně mladíku. Pochopil jste." cítil jsem, jak mi pohladil ruku, když si bankovu bral.

Otočil jsem se ke dveřím a udělal pár kroků.

„Mám!" ozvalo se nečekaně za mými zády.

Otočil jsem se zpět a podíval se na maličkého kadeřníka.

„Ptal jste se, jestli mám děti." pokračoval tlumeným hlasem, ve kterém byla cítit bolest.

„Mám. Dceru a syna." jeho ramena poklesla ještě níž.

„A jednou se s nimi setkám." ta krátká věta mě přibila k podlaze a na ramena mi posadila tunovou traverzu.

Díval jsem se na kadeřníka. Jeho zaslzený pohled, s lehkým úsměvem v tváři vyjadřoval vděčnost, odhodlání, naději i touhu.

Měl jsem pocit, že i hodiny na stěně, které odměřovaly čas v téhle místnosti, se najednou zastavily. Mé oči i srdce se topily v záplavě úcty před tím malým mužem, který byl najednou velký, větší než velikáni, které jsem doposud znal a ctil. I velikost člověka je relativní.

„Hodně štěstí." usmál jsem se a pokynul hlavou. Naslepo jsem nahmátl kliku a vyšel ze dveří.

„Cilink cilink."

---