Ranyt: Proměna; Část LX.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Začalo mu to tu připadat jako bludiště. Byl naprosto ztracený, do cesty se mu stavěly sochy gorgon a draků, jako by ho chtěly sežrat. Míjel namalované výjevy ze stvoření světa a nejrůznějších potyček a válek božských bytostí. Očividně nebyla jen jedna, ale hned několik. Nikdy však neměly takový dopad na svět smrtelníků, jako ta poslední, která všem byla předkládána jako memento. Pokoušel se vyjít ze změti chodeb, které zde předtím vůbec nebyly. Cesta ven však byla neznámo kde, místo toho jen míjel stále více neskutečné sochy. Potřeboval najít své muže, doufal, že snad také nezabloudili jako on.

Konečně našel cestu do přízemí, kde stále čekali paladinové. „Ach, tak jste se neztratili,“ vydechl s radostí. „Cože?“ ptal se nechápavě Craig. Kněz opakoval, že má radost, že se neztratili, jako se ztratil on sám. „Odpusť, ale ani ty ses neztratil,“ oponoval mu Rien hlasem plným obav. Chlapec se však hájil. Byl přeci pryč několik hodin, museli si jeho nepřítomnosti všimnout. Stále ho ujišťovali, že byl neustále s nimi. Nebylo přeci možné, aby mu všichni lhali. Zřejmě se mu skutečně jen něco zdálo. Nepamatoval si na nějaký podobný, stejně živý sen za celý svůj život.

Vydali se do vyšších pater. Chlapec doufal, že budou jiné než v jeho snu, jelikož by se tam klidně mohli ztratit všichni. Najít východ z labyrintu očividně nebyl lehký úkol. V každém patře bylo pouze jedno schodiště. Byla řazena přesně nad sebe a nacházela se v prostřední místnosti. Po stěnách byly rozmístěny nejrůznější oltáře a obětní stoly. Smysl takové monumentálnosti a velkého množství vybavení mu unikal.

Bylo tu možné najít vše, na co si člověk vzpomněl. Pomalu stoupali stále výš a výš. Každým poschodím se nejprve pořádně prošli a pročetli veškeré nápisy; síla místa a hlavně sdělení napsaná po zdech na ně hluboce zapůsobila. Cynar nemusel ani zvedat oči od čtení, aby si uvědomoval, že se jeho rytířům derou z očí slzy. V podstatě se všem nyní bortil jejich celý svět, jelikož zjišťovali neskutečné lži, co jim dřív navykládali.

I přes to všechno pokračovali stále dál. Vzkazy po stěnách se jim navždy vpalovaly do duše. Svým způsobem by si i přáli, aby věci zůstaly při starém. Necítili ale žádnou sebelítost, povaha a výchova jim to nedovolovaly. Naopak, jak se dovídali pravdu, neustále víc je to stmelovalo. Vždyť byli jediní, kdo se tyto informace dověděli.

Stoupali po schodech do posledního patra. Již od úplně prvního stupínku si všimli mohutného podstavce nějaké sochy. Ale až když se dostali úplně nahoru, spatřili celou její krásu a majestátnost. Chlapec nevěděl, zda se jedná o Jeho podobiznu, ale tato domněnka mu dávala největší smysl. Napůl člověk, napůl drak. Takhle tedy vypadal jejich bůh! Po milosrdné tváři ani stopa. Místo ní rozeklaný jazyk a ostrá šupinatá hlava s mohutnými rohy.

Postava vytesaná z kamene vypadala skoro jako normální mužské tělo, až na obrovská dračí křídla vyrůstající ze zad, jež byla skoro stejně veliká jako celá socha. Kámen byl tak dokonale zpracován, že se dokonce dala poznat i blána napnutá mezi křídelními kostmi. Božská bytost držela v levé dlani otevřenou knihu a pravou, v níž měla válečnou palici, jako by hrozila všem, kdo neuposlechne její slovo. Zbraň ale k soše zcela jistě nepatřila. Nebyla z kamene, byla vytvořena z kovu – jako skutečný bojový nástroj.

Hlavici tvořil jakýsi bílý drahokam, jenž byl připevněn pouze na jednom zlatém kruhu. Ten jej objímal zhruba v polovině a poté přecházel do železné násady zakončené malým zlatým bodcem. Kněz si nemohl pomoci, musel se na ten skvost přijít podívat blíž. Čirý drahokam měl obrovské rozměry. Cynar chtěl znát místo, kde se tak veliké drahé kameny dají najít. Tvarem připomínal kapku vody. Na jedné straně velmi široký a téměř zakulacený, na té druhé se zužoval zhruba na poloviční tloušťku a měl tupou špičku. Nerost nebyl ani opracovaný, jako by jej někdo našel již v takto dokonalém tvaru. Svědčily o tom nesčetné nerovnosti.

Jemně se dotkl hlavice. Musel uskočit. Tvrdá ruka z kamene povolila stisk a zbraň se zařinčením spadla na dlážděnou podlahu. Cynar jen němě zíral na artefakt před ním. Moment, ona se skutečně... Ona povolila stisk! Když mu tato skutečnost došla, vyděšeně pohlédl na sochu. Překvapilo jej, že se ani nepohnula a stála pořád ve stejné pozici. Vynadal si za svou unáhlenost, nemohla se pohnout, nebyla živá.

Zdvihl kladivo ze země. Nebylo ani tak těžké, jak se zdálo. Perfektně mu pasovalo do ruky. On sám žádnou zbraň nikdy nevlastnil. Nepotřeboval ji, byl přeci kněz, na této výpravě se ale bude bezpochyby hodit. Navíc by byla škoda ji zde nechat. Něco tak krásného. Cítil z ní Deironovu čirou energii. A ačkoli jim náboženská instituce téměř ve všem bezostyšně a úplně klidně lhala, necítil ze zbraně nic špatného. Možná že se unáhlil, když na několik chvil odsoudil svého boha. Přeci jen zřejmě nebyl zodpovědný za lži, jež se o něm nesly.

S rytíři se otočili k odchodu. Ještě jim zbývalo podzemní město prvních obyvatel. Nemohli tam najít nic horšího, než už viděli zde. Ozbrojený se chlapec navíc cítil mnohem silnější a bezpečnější. Naštěstí ani jeden z paladinů o právě získanou zbraň zájem neměl, odmalička byli totiž cvičeni k boji s mečem. I kněz byl na sebe zvědav, jak rychle se s ní naučí zacházet, zvláště proto, že sám nikdy zbraň ani neměl v ruce. Spěšně sestupovali zpět do přízemí.

Přímo naproti vchodu do chrámu se nacházela i brána do podzemního města. Mříže na ní stále byly, dokonce ovázané řetězem, jako by někdo nechtěl, aby se kdokoli dostal dovnitř. Nebo také ven. Na rozmýšlení ale nyní skutečně neměli náladu. Nemohl si pomoci, musel zkusit sílu zbraně.

Udeřil do řetězu, jenž svazoval dvě železná mřížovaná křídla k sobě. Oba kusy se zařinčením spadly na zem. Železné dveře se mezitím rozlétly dokořán s ohlušujícím rámusem; na obou stranách byly ošklivě promáčknuté. Čtveřice hleděla do široké chodby, jež vedla kamsi do hlubin. Poslední hluboký nádech nad zemským povrchem, než se ponoří pod něj. Za pár okamžiků už těžké okované boty dupaly prostornou chodbou. Cesta se stáčela dokola a stále klesala. Po několika otočkách se konečně dostali až do prastarého sídla

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---