Plnej knedlik!

  Při cestách má člověk čas přemýšlet. A tak i já jsem zastavoval myšlenkám stopujícím na českých a německých dálnicích. A právě přechod mezi těmito dvěma světy mě přivedl k poznatku, který jsem nazval vliv existence maxim na štěstí člověka.

?Přechod mezi naší stotřicítkou a německou neomezenou rychlostí pro mě odkryl zajímavý paradox. Tam kde limit není přítomen, se jezdí pomaleji než tam, kde je rychlostní hranice. Ptal jsem se sám sebe, pozoroval svoje chování a přemýšlel. Proč tomu tak je?

Jsme prostě od prapočátků věků dravé bestie, které musí mít všechno, co můžou. I když v dnešní domestikované společnosti zní tato věta trochu jinak; jsme dravé bestie, které musí mít všechno, co je jim povoleno.

Pokud postavíte člověka před kupu zlata a řeknete mu: „Můžeš si nabrat sto třicet kilo!“, nabere si právě tolik. Po cestě domů ovšem zjistí, že to zas tak dobrý nápad nebyl, a že jeho záda a jeho kolena skučí a naříkají. Že prostě musí část nákladu odložit, jinak ho cesta bude stát život. Zatímco pokud před stejnou kupou bude stát cedule s nápisem “vezmi si co chceš“, nabere si jenom tolik, kolik unese. A to samé platí i na silnicích, a to samé platí všude jinde.

Je jasné, že každý je přirozeně zvídavý a chce vyzkoušet maximum svého vozu. A hned za Rozvadovem zatne ostruhy do slabin všech svých zkrotlých plnokrevníků schovaných pod kapotou. Pětka. Šestka. Plnej knedlik a via Carolina tu mě máš! Avšak po pár kilometrech zjistí, že maximální výkon jeho vozu je na míle vzdálený výkonu jeho samotného, a najde si svoje maximum.

A to, troufám si říct, je pro dnešní dobu velice důležité. Hledání svých vlastních limitů. Žijeme mezi mantinely, které jsou tvořené průměrným řezem společnosti, a na kterých máme tedy každý svou zásluhu. Na co ovšem zapomínáme je to, že tento průměr, je tvořen jedinečnými lidmi, a že každý z nich má tedy svoje jedinečná maxima a minima.

Svět kolem nás nastavuje laťky opravdu vysoko, a ne každý z nás je schopen je překonat. A není nikde psáno, že pokud je opravdu přeskočíme, spadneme do měkkého polštáře štěstí a pohody. Je však jisté, že pokud selžeme, čeká nás zklamání.

Proto vyzývám všechny, aby se rozbíhali jenom k takový výškám, které přeskočí, a jejichž překonání jim přinese radost. A abych se vrátil k začátku, aby se rozbíhali jen takovou rychlostí, aby neklopýtli.