Pád

     Byl hodně vysoko. Vlastně si mohl říct, že byl úplně nejvýš. Tak vysoko snad ještě nikdy nebyl. Všechno se z té výšky zdálo být tak titěrné, tak bezvýznamné, tak malicherné.

Mohl si letět, ka se mu zrovna zachtělo. Trošku doprava, pak otočka a zase zpátky, teď zase doleva. Jen dolů, dolů se mu nechtělo. Liboval si ve své bezstarostnosti, viděl se nadosmrti létat v oblacích. V ničem nenalézal ohrožení. Pravda, občas ho strhl vítr někam níž, ale nepřikládal tomu žádnou váhu. Vždycky zase vzlétl zpět. Nepřemýšlel, odkud se ten vítr vzal, netušil, že je to vlastně on, kdo je toho větru příčinnou. Byl příliš pyšný.

Tenkrát, když ještě chodil po pevné zemi a semtam si povyletěl, potkal Ji. Uměla létat moc dobře, jen se třpytila ve zlatém slunci a on věděl, že chce létat s ní. To ona mu pomohla vzlétnout a on se cítil šťastný. Poznal opravdovost lásky. Bohužel, nebyl dobrým letcem, dělal hlouposti. Pořád dokola. Kdykoliv ho varovala, že může spadnout, bezstarostně udělal několik výkrutů a už si zase vesele plachtil. A právě proto se nezadržitelně blížil propastný pád. Pád, který ho měl ještě hodně bolet. Ona ztrácela sílu. Naděje, že budou moci létat spolu pomalu, ale jistě umírala. A pro skomírající plamínek je pouhý slabý vánek smrtelný. Spadl.

Teď začal skromně, nízko. Docela su mu daří. Bude to mít ale těžké, hodně těžké. Tak mu držme palce...