Pán prasat a Ostříž

Pán prasat a Ostříž

Letní dny se krátily, byly však plné slunce. Babí léto hrálo zatím ještě zelení.

Kombajn zpracoval pšenici z několika hektarů pole, které přiléhaly k farmě Zvířecí vrch.

Ruda nastoupil po prázdninách do učení a u otce trávil už jen soboty a neděle. S tátou zbudovali ze železných sítí pro zvířecí partu rozsáhlou přenosnou ohradu, navazovala na  trvalý pozemek výběhu. Prasnice, mangalice Tonička a Janička Červená s dvanácti odrostlejšími selaty, kamerunské ovečky a kozí ministádo se nedaly přemlouvat. Každý víkend se zde, na novém paloučku, pásli pod chlapcovým bedlivým dozorem. Ruda běhal za nimi, aby je nenapadlo trkat a strkat do pevně sestaveného, přesto provizorního, plotu, a oni zas utíkali za ním. Když se navzájem unavili, chlapec zalehl do obrovské hromady slámy. Navozil ji tam s otcem z pole a v ní i množství pšenice, která zůstala po žních ležet ladem na samém okraji. Prasata přicházela za ním k slámovému kopci a  vyhledávala plné klasy.

Bylo sobotní odpoledne.  Sele Ostříž, nejmenší ze všech, se drželo poblíž chlapce. Ruda posedával na vršku kopce ze slámy. Držel jeden z proslovů, jimiž občas, když měl mluvnou náladu, oblažoval pašíky.

„Bude se vám taky dobře spát, jako mně, kdyš ste vylítaný.“

Selátka pokyvovala silnými krky, a tak Rudovi připadalo, že mu přitakávají, ale ona jen vyhledávala klasy.

„Lidi v pravěku taky pěstovali obilí a vyrobili s kamenů mlýnek a pak mleli mouku a pekli placky. To selozrnný pečivo je ztrašně sdravý, víš, Ostříši, tak kousej. Dneska dávají do všeho samý éčka a lidi jsou z nich hodně nemocný.“ Chlapec se občas zahryznul do obilného klasu, aby dal zvířecímu kamarádovi dobrý příklad.

„Rudo, pojď k brance, podám ti kolu, je pěkně vychlazená,“ objevil se u plotu hochův otec. „Jestli chceš, pomůžu ti zvířata zahnat do pevné ohrady, musím ještě někam zajet,“ nabídl chlapci pomoc při podvečerním ustájení zvířat do chlívku.

„To ne, sa mnou pudou spíš, já je pak savřu…“

„Zaslechl jsem, jak voláš na toho malého Ostříži, Rudo. Ale ona je to prasnička, tak by se měla jmenovat Ostřížka,“ usmál se na Rudu. Ten zůstal vážný, vlastně se nikdy nahlas nesmál. Nedokázal rozlišit běžnou řeč od legrace. Sledoval tátu, jak s pokývnutím ruky nasedl do auta. To po chvíli zmizelo v prachu cesty.

„Ostříši, pojď ke mně, dostaneš napít, abys ryhle vyrostl!“  Nejdrobnější sele přiběhlo k chlapci. Nemělo kolem krku pás bílých chlupů jako ostatní. Ruda si nalil do volné dlaně trochu nápoje a malý čuník hltavě chlemtal. Hoch jej ulepenou rukou pohladil. Ostříž polekaně vykvikl a uskočil.

„Vidíš, jak ti to jede. Kola má chodně kalorií a samej cukr, po ní ryhle dorosteš brášky,“ a podal Ostřížovi pšeničný klas, který předtím sám drtil mezi zuby. „Bašti…“  Na vyhřáté slámě mu bylo dobře. Nad vrcholem kopce pelášily mraky jako závodníci v bílém, ale Rudovy myšlenky plynuly hezkým časem jen zvolna. Vše mu připadalo zajímavé.

Zaklonil hlavu dozadu. Pozoroval ptačí  rodinku.  Straky se světlými  náprsenkami se zdržovaly  v blízkosti farmy a bez ostychu  nalétávaly na potravu roztroušenou kolem. Jedna z nich stále seděla na větvi a hlasitě upozorňovala na blížící se nebezpečí. Jako teď. Tři straky přistály na zemi a drze klovaly do zbytků z kukuřičných klasů. Za jejich zády se objevila velká mourovatá kočka. Dospělý strakatec ze staré plané třešně spustil takový křik, že kočka zanechala plížení a znechuceně mávla tlapkou. Ruda vyskočil ze slámy.

„Kampak má namířeno, musím se kouknout, takovou kočku jsem tu neviděl…“ a opatrně hnědou šelmičku sledoval. Zamířila na seník nad kozím chlívkem. Ruda se vyškrabal po kamenech výš, aby na špičkách nahlédl do prostoru pobitého starými  prkny. Páni, tři koťata! Dvě flekatá a jedno žíhané, po mámě.

„Čičiny…nebojte se…,“ strčil hlavu dovnitř, ale do koťat jako když střelí. Schovala se za trám a jen jedno vykouklo na Rudu, jistě vidělo poprvé v životě člověka.

„Zkusím je ochočit, na jídlo snad přijdou blíž.“  Ještě chvíli okukoval roztomilý přírůstek na farmě.

Vracel se zpátky ke stádečku svěřenců. Když zvedl hlavu ze zamyšlení nad nečekaným přírůstkem nahoře v seně, zděsil se. Eman, kozí ataman s velikými rohy, mezitím spatřil za kari sítí  strom obalený švestkami a sápal se přes zábranu na ovoce. Svojí vahou porazil několikametrový, dobře připevněný dílec oplocení, na zem. Ovoce za plotem bylo tak lákavé!  A  ostatní, jako by celé dny čekali jen na tento okamžik, se rozběhli z pastviny do pole. Sláva, volnost!

V Rudovi by se krve nedořezal. Běžel pod dřevěný altán a nasoukal si za černou teplákovou bundu tvrdé rohlíky. Utíkal zpátky. Katastrofa:  dvě obrovské bachyně hrdě vedly svých dvanáct potomků  okrajem pole k místnímu lesíku! 

Kozy se naštěstí zastavily u švestkového stromořadí a jako kobylky jemně trhaly nenažranými, vybíravými pysky ovoce a polykaly. Ruda je pomocí rohlíků vlákal do původního výběhu a zavřel. Spolu s nimi i hlupačky ovce Ribannu a Nšo-či. Ty jediné nezaznamenaly šanci k úprku a zoufale mečely, když zjistily, že jsou na pastvině osamoceny.

Chlapec, zásoben dalším tvrdým pečivem, se vydal nahánět prasata.  Celá tlupa zamířila k posedu pro myslivce. Ti v těchto místech celé léto číhali na škodnou, divočáky, kteří v přemnožení devastují pole jak kukuřičná, tak obilná.

„Ostříši, Janičko, Proušku, Kroušku, stůjte, podívejte, mám rochlíky…,“ volal úzkostně Ruda. Klopýtal po strništi  a na horizontu viděl jejich soudkovitá těla. Kolem krku srst svítila bílými pruhy, jen prasnice jsou dočervena. Zastavili se. Jedno z nich, to nejmenší, se otočilo  a vydalo zpátky k hochovi.

„Ostříž, to je přece můj Ostříž…“ pomyslel si Ruda, a za chvíli jich kolem něj bylo! Poplácal mazánka Ostříže po krku a házel před sebe kousky rohlíků. Dal se do klusu. Zvířata běžela s sebou, jak byla zvyklá z  pohybu na nové pastvině.  Zabouchnul branku výběhu a sesunul se na ni zády. Prudce oddechoval. Ještě pro kontrolu kouknul na celé stádo: jémine, chybí Tonička, stará, málo ochočená prasnice. No nazdar. S Janičkou Červenou, to je jiná řeč, Tonička je natvrdlá a domluva s ní hodně těžká.

Tak znovu pod altán do bedničky s rohlíky. A na pole. Zrychlil krok. Začalo se stmívat. Nechtěl ani domyslet, kdyby si na posed přišel nějaký myslivec zastřílet na černou zvěř. Potmě by spatřil jen obrys velikého prasete…

Ruda  poprvé v životě vylezl na plošinku posedu. Potřeboval zjistit, kudy se Tonička vydala. Necítil se ve výškách dobře, ale strach o ni jej donutil absolvovat výstup po chatrném žebříku. A pak ji spatřil. Byla hned za prvním kopečkem. Spustil se dolů a obezřetně přistoupil k prasnici. Stála uprostřed osamělého obilného ostrůvku a ryla.

Zvedla dlouhý čumák  a změřila si jej blízko posazenýma očima. Strčil jí k hlavě rohlík. Odmítavě odfrkla.

Rudovi připadalo, že si ho výsměšně prohlíží, a to on nesnáší.

„Toničko, pojď za Janičkou, tady nemůžeš zůstat, sastřelí tě myslivci, tak pojď…“, opřel se o její mohutný bok a snažil se těžké zvíře donutit k chůzi. Snad ještě víc se zabořila do země. Popadl milou Tonču za zatočený ocas a začal ji tahat směrem k farmě.

Začala hodně podrážděné chrochtat a cenit  veliké zuby. Neustoupila  ani o kousek. Zavětřila nozdrami, pravděpodobně ucítila divoké příbuzné, kteří se v těch místech v noci pohybovali.

„Je zvyklá za mnou běhat, tak když začnu utíkat, snad se přidá…,“ doufal Ruda a popoběhl kus dopředu. Ohlédl se. Tonička odcházela opačným směrem k lesíku. Svěsil hlavu mezi ramena a loudal se ke statku. Přes slzy neviděl. Zase zklamal, zase něco nedokázal. Přemýšlel, jak vysvětlí otci, co se přihodilo. Představil si  myslivce, jak v noci Toničku střelí a ani nepozná, že byla z jejich hospodářství.

Nesnažil se ovládat vzlyky. Vypadal již jako mladý muž, ale nitro zůstalo dětské, napořád. Přišel na farmu k ohradě a naposledy se otočil.

Tonička stála jako poslušný pes u nohy a funěla.

Otevřel vrátka a vešli.