Lázeňské oplatky

Daniel Hevier:  „Každá náhoda je dlouho připravovaná nevyhnutelnost.“

O tom, jak to v lázních chodí, se už toho hodně napsalo i namluvilo. A když nevíš, kolik je na tom pravdy, je dobré se přesvědčit na vlastní kůži.

Coby rekonvalescent, asi rok a půl po těžší operaci, jsem si požádal o celkovou asanaci organismu. Bylo mi vyhověno, takže na podzim roku 2001 jsem byl poprvé (a zatím naposledy) na „křížkovém pobytu“ v lázních. Společenský dům v lázních Luhačovice má jídelnu, kde je snad stovka stolů pro čtyři. Nějakou „náhodou“ jsem dostal místo u stolu č.1, hned u vchodu, kde již asi týden seděli Péťa, Jindřich a nějaký starší seladon. Jak jsem brzy zjistil, Péťovi říkali taťka, protože to byl rodilý organizátor a vždy po obědě se u našeho stolu konala porada, kam se půjde večer. A Péťa seděl tak, aby viděl všechny příchozí i všechny stolovníky. Takže mu nic neuniklo a opravdu měl přehled. I přes „lázeňské partnerské vztahy“.

Luhačovice jsou krásné i na podzim, jediná újma na kráse byla způsobena celkovou opravou Jurkovičova domu. Po vstupní lékařské prohlídce jsem dostal rozpis procedur a mapku objektů, kde se co nachází. Ubytován jsem byl ve vile Taťána, která byla již kousek od Luhačovického korza. Jako spolubydlícícho jsem chytil nějakého Rudu, opravdového exota. Kdybych se měl o něm nějak více rozepsat, vyžadovalo by to samostatnou kapitolu. Tak snad někdy příště… 

Asi po třech dnech jsem se odpoledne poflakoval kolem kavárny Elektra, neboť jsem si tam při odchodu ze včerejšího tanečku zapomněl šálu. Dole je restaurace a kino, tančí se v patře a do otevření šatny scházelo asi půl hodiny. Tak si prohlížím program kina a registruji, že kousek vedle si nějaká atraktivní černovlasá paní taky prohlíží programy. Zkrátím to. Usmála se na mně: „Dobrý den, pane, promiňte, ale dnes odpoledne jsem přijela do lázní a nikoho tu neznám, tak jsem se chtěla zeptat…“ 

Jak je v lázních dobrým zvykem, pozval jsem ji na kafe a po pár zdvořilostních frázích se ptám, odkud je. Řekla: „Já jsem z Havířova.“

Zachoval jsem klid a neutralitu a ptám se: „A můžu vědět ze které části?“

„Vy to tam nějak blíže znáte?“…a tak dále. Bydlela (snad ještě bydlí) nějakých pět, šest ulic ode mne. Tak jsem jí nabídl tykání, s úsměvem ho přijala. Jmenovala se Dáša. U večeře již jako vždy seděli Péťa s Jindrou a pozorovali příchozí. Pak do místnosti vplula Dáša. Napřed poprsí číslo pět (nebo šest?) a pak ona. Péťa vyhrkl: „Ty bláho, koukejte, nějaká nová, ale to stojí za to!“

Musím se otočit a - jasně! Ta nějaká nová se usměje a říká: „Ahoj, Pavle!“

„Ahoj Dášo!“ Péťovi spadla brada a bylo vidět, že je zcela konsternován. A tak říkám: „To víte hoši. Kdo zaváhá - nežere!“ Taktéž Jindra a pan seladon na mně vykulili oči. Pak Péťa ze sebe vytlačil: „Vy se znáte z dřívějška?“ Odpovídám: „Ani náhodou, tomu se říká mít ten správný čich a kouzlo osobnosti!“

Takže jsem měl o tanečnici (a společnici) postaráno. Jak jednoduché! Hned na druhý den jsme si střihli oťukávací procházku po okolí, sluníčko prosvítalo mezi napůl opadlými stromy, byla sice zima, ale ta byla potlačena jinými pocity. Mimo jiné mi sdělila hlavní důvod, proč mě vlastně u toho kina oslovila: „Měla jsem v Havířově kamaráda, který jako by ti z oka vypadl. U toho kina ve mně úplně hrklo, ale uvažuji - to přece nemůže být on, vždyť ten se už před desíti léty odstěhoval do Austrálie. A taky se jmenoval Pavel. A on měl smůlu, začal v něm bujet rakovinový nádor ve spodní části břicha, pak ho operovali, úspěšně - naštěstí nemá žádné následky.“

Teď zase hrklo ve mně. Říkám: „ Tak je mi podobný, jmenuje se stejně a měl rakovinu. Hmm a hádej, proč jsem tady? Měl jsem rakovinu  - a ve stejném místě! Naštěstí nemám žádné následky…“

Pak už nám nic nebránilo v tom, abychom se promenádovali po korze, zavěšení do sebe, co by „lázeňští manželé“. A večer jsme téměř každý den chodili i s Péťou a Jindrou na tanečky, které končily někdy hodně po půl noci. Bylo mi ctí a povinností, ji pak doprovázet do penziónu Póla, kde byla ubytovaná. Je fakt, že jednak to patří k bontónu, a pak se tam moc lidí nepotulovalo ani přes den, natož v noci. Menší potěšení mi pak působil návrat do mé vily Taťána, což bylo dobrých deset minut. Najednou byl problém stíhat všechny procedury, zejména ty ranní. A po snídani i po obědě vždy následovalo krmení kaček v potoku Šťávnice, kde člověk mohl mezi krmením sledovat, jak někteří včera ještě jedinci (kteří po nás pokukovali závistivě) už nejsou jedinci a už někoho ulovili, a proto s vypjatou hrudí hlasitějším hovorem na sebe poutali pozornost. Pravda - někdy to byly dvojice hodně nesourodé, ale i tak stoupli v ceně. Aspoň si to mysleli.

Večer jsme nejraději chodili křepčit do vinárny ve skále „Racek“. Vínečko ze džbánku a hudba tak akorát pro nás - abonenty středního věku a starší a pokročilé. Naštěstí Dáša nebyla žádný příživník, vždy mi nějak na zaplacení přispěla. Ostatní pánové to štěstí většinou neměli. Přesto se mi peněžní zásoba začala povážlivě tenčit, takže jsem si asi týden před koncem pobytu musel zavolat domů o finanční dotaci. Kdyby tak ženuška věděla…(ale možná, že věděla a říkala si: přej a bude ti přáno). Ty tři týdny uplynuly jako voda ve Šťávnici, nastal čas se rozloučit. Taková citovka, ale všechno jednou skončí. Před odjezdem jsme si nakoupili v nedaleké pekárně lázeňské oplatky, ještě teplé - krásně voněly oříškama a skořicí. Ten den mrzlo a v noci napadlo něco sněhu. Dáša tam zůstávala ještě další tři dny. Musel jsem jet opatrně, domů jsem dorazil za tmy.

   ----------

Tak si říkám: Bylo to všechno jenom náhoda? Nebo opravdu to byla ta dlouho připravovaná nevyhnutelnost? Ale stejně - je to zvláštní, co všechno může způsobit jedna zapomenutá šála. Mimochodem - nenašla se.