Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seclovek.raw
Autor
jolana.
|
jdeš na procházku s ruzyní
zloděj objezdů pod očima
benzín teče ze stromů
nohama propadají klávesy
zhulené mraveniště
semafor svítí z ucha
ke všem obracíš hlavu rozvodněný džbán
držíš rukavici nad naštvanými důchodci
tohle sis přál
jenže oni o tebe lámou deštníky
kde je tvůj jiný čas?
vydezinfikovaný vstup do výfuku
ve frontě svačin vybalit očkovací průkaz
vyfouknutá vejce pozorují děvče se dvěma zarostlými knoflíky
havrani jsou vždycky napřed šeptá
jenže naděje se vydala do světa
s transparentem ženy přijměte celulitidu nabízí bodypainting zdarma
transparentní stát kreslí na parkoviště křídou
tvé jméno odnesl pes
městečko dogville se probouzí
jde hlasovat o užitečnosti obyvatel
kteří chtějí prchnout s vývozem jablek
a jako jean claude čistit boty na nádraží v calais
nebo jako angela v saint jean pied de port prodávat čapky s mušlemi
kde je tvůj jiný čas?
měl jsi dávno odejít ale zasekl ses dlouhý jako načítání stránek
otvírám mezi prsty tvé čtvrté oko
martine
ve zdi
děravého sýra
při loučení jsme mluvili odstředivě
byl jsi zajíkavá pračka naštěstí ale ne úskočná
a já bořila hlavu do dlaní jako bych jen já měla hlavu a dlaně domeček z karty
z paměťové karty kterou zabrala zima
zima celého světa přišla a rozvalila se mezi žebry
tohle je animační studio řekla
každou chvíli z okna vypadne strom strop nebo víc
i tvoje tělo je číslo co někdo mění
otvírá sezamské kosti
nakonec jsme pochopili
že dětství jsme zaspali a už musíme používat klíče
heslo deštník zapíchnuté do dne dětí v parku
točí se a točí kolem krků utahané lentilky
nekonečné pondělí zvoní i v kapsách
kde je tvůj jiný čas?
naděje se pořád valí světem
jako utržená pneumatika
žena roztřeseně vleče bonboniéru
novému bohu amygdalin
staví se kostel bombardér
naděje k neunesení martine
měl jsi dávno odejít ale ještě píšeš
pro zarostlé knoflíky
napůl papoušek přehozený dekou
zevnitř se rozpíná zrcadlo
našel jsi svou mantru
ikem na dvě doby
už víš kam necháš odvézt dům ten padající polystyren jen stihnout poslední vůli z husí kůže
a zahodit kartu co tě tahá za kapsu a fňuká sibiř toho sežere mám prázdné dno
ani ohryzek páteř sardinky nefunkční kabel
uctívám nabíječky
jsem svinutá zpráva padám do úst která neumí česky
nechávám je běžet na zmoklé zastávce do očí mi teče štěrk a vězení ruzyně
otáčím se v křížové vazbě mizím v překladu
stoupám do bláta v botě ráno strká čumák varné konve
samota je na naší straně
jonáši drž se
za jazyk velryby
je třeba čelit úskočným pračkám
stejně se v cévách usazuje lógr
nejde rozběhat rodiny ty viny pořád v tobě trčí jak sedlo
odkud se to bere?
ornamentální roští se motá u krajnic
nemáš dost víry abys přecházel hory
nebo se možná bojíš průzračnosti nebo jsi já a má zpráva je paruka nevím koneckonců kdo mi nasadil
ženský obličej a co to znamená a jestli mi z něj lezou oči nebo prsa a z kolika děr se skládám
jsem ze skla vzhůru nohama
spí ve mně cello jsem zklamání matky druhá dcera
zapomínám anatomická souostroví lámu si hubu o hřeben
zrozena na obilním trhu zasypaná uhelnou moukou do čela chčije sláma
vyrůstat mezi portem aportem a pod
jakými dveřmi to všechno visí
nakonec i přítomnost tolikrát znásilněná už je na splátky
ale hra ještě není smysl martine
ten kořen slova kde někdo zatlouká hřebíky do postele
||
svatý jakube z kompostu
táhnu knihou města jako punčocháče mezi deštníky
za zprávou kterou neznám jsem průchozí vlaštovka
průchozí se potkávají s průchozími
procházejí se v levém podpaží
ulice posypané kypřícím práškem se zvedají
černým jeřábem který odnášejí kosi
vyfouknutá vejce se rozprchnou do much
přemýšlíš kde jsi jiný
píšeš pro suť školky kobylky z patra kašel někdo sype rtuť do komínů
to ty jsi ten pták proti kterému tleskají a hází jablka z mokrých sklepů
běhají s montážní pěnou a sajrajtem ze kterého se vítr obrací
a ošívají se hned když zaslechnou zatikání nebo vodovod
i chrčení plynoměru přičítají ti k vzteku
ty ale přicházíš dál vytrháváš z fasády všechny ty implantáty kterými se chtěli otrávit jako peřinou
možná ze všech děr světélkujících městem bude jediná díra barák
kde procitneme jako pohozené básně
někdo řekne zima je lež kopne do sněhu z polystyrenových kuliček
nechceš odpověď
žádné celosvětové řešení kelímku přímý let jogurtem
tak rád bys ale oblékl pevné obrysy stal se uzákoněným množstvím másla
protože v nemocnici je všechno bez obrysů děloha je naruby pacient nemá hlavu
lidé se vyskytují někde hluboko pod pláštěnkami
prší jen v pokojích
má zpráva je kopřivka na druhé kůži města
houpe se v ústech pásma jako mléčný zub
má zpráva objevila neplatné časové pásmo
ale výraz jakube ještě není smysl
půl světa se přikrývá rentgenovým snímkem
myslím na spánek pod hřbitovem montjuïc
z aut padají světelní tygři
od náhrobního kamene stoupá teplo
jako letiště čelím komárům
co jen řeknu až mě tu někdo najde?
promiňte tohle je špatný spoj?
nakonec jsi to vždycky věděl
člověk není kámen ani ponožka s příponou raw
pořád visí mezi stromy nebo v lebečních dutinách jako zánět
jako sibiř se rozpíná zevnitř
nedělej v zimě výmyk budeš zvracet sezamská léta a moře v botě bude sám žralok
slovo drží fontána obzor je znovu svislý lidé chodí se světlíky v tělech
nakonec scvrklí do myší díry svítí už jen displeji v kapsách
ruzyně je v rusku
baba jaga letí ve hmoždíři ikea
posílá sušičku
raw food
platební příkaz
vstát do zaseknutých nůžek
nevěřím dnům co nasazují rovnátka
ale vždyť nemám v rodině chobotnici tak proč utíkám z budíku na všechny strany?
klopýtám ukrajinou
jsem si navigace bez baterky
vedou mě jen slunečnice a kravské povozy krátery na dálnici zelenina člověk
dům v botách arseniji
všechno se chvíli odráží v oknech
šibuje s nimi vítr ze stěn ale pořád uniká protivná nasládlá vůně
nevím o ní nic skládám do sebe zrcadlení ty pohyby bez paměti
nerozumím kráse ani pravdě arseniji
dům shořel v kloubech tvého syna dvakrát
poprvé se zasekl záznam a všechno se muselo postavit rychle znovu
stihnout oběť ve stanoveném čase
marino déšť
rozhání obrysy
zdálo se mi o rakovině v natáčkách
byl to převlečený anděl
bože
s každým člověkem přichází světlo
kromě kterého už nic nevidím
nadzvedne se víko popelnice
je to tvůj protisměr kterým se dívám?
ale ještě tu nejsem
nejdřív odevzdat číslo na poště
pak vpadnout s řevem jako poprvé
do pekla se smíchem jako naposled
šeptají stromy na starém náměstí
protože na starém náměstí se narodila dálka
na st. place zahoukala loď
mezi dušemi přikurtovanými ke stojanům na kola jen si vyber
dětství na kole ukrajina a šuplíky s nápisy min. přít. bud.
kde ses dotýkal rozpadajících se knih brodil se cizincem osamělým lesem
ale oheň byl konstrukt zimy
vzduch byla žízeň kterou jsi zrcadlil a houstl
do rozkopaných holubů na plaça catalunya
tohle je špatný spoj
od nepaměti jsi přece měl být háčkovaný
ubrus dostudovat vodit domů anděly připravit krásná vnoučata ne jako teď
kdy občas dovezeš neděli a kilem chia semínek chceš odčinit že nejsi celé roky a co znamenají
ty mlýnky před kterými utíkáš v obleku svištíš tobogánem do břicha velryby
a probouzíš se v sardince ve vlastní šťávě
jakube armagedon
začíná v ranní špičce
a na st. place sv. jana nohy křičí santiago
stůj noho posvátná!
místa jsou kamkoli kráčíš!
a nabíjí vzduchovku kostkami cukru
má zem je chobotnice žádná mušle
ubytovny vylézají z dlouhých svítících paží
říkáš že patříš vzduchu mezi řádky
čekáš v županu připraven kdykoli spadnout do deště
který nepřichází a proto sis ho napsal
napůl ve výlevce napůl na oblohu vyháníš stádo krav
a psi jménem válka měsíc jeremjáš
jsou tvá děloha
je to bifröst maso tří barev které musí někdo hodit do kotle
vzdávám se své zprávy
ať každá minuta je označena štítkem a odvezena do laboratoře
ať soud rozhodne jestli se příště narodím do záchodu
nechceš odpověď
tohle je animační studio
vymýšlí nás strom v okně
vlaštovky nám odnášejí dráty
chvíli jsi věřil že jsi stále za rámem v paralelní scéně
kam sahá evropa s montážní pěnou
kde lidé přikrytí slevovými kupóny usínají v dýmajícím akváriu
šuplíky min. přít. bud. vezou do spalovny hlavy zapínají větrák
mojžíš vylézá z bazénu na hlavním nádraží
z nosu mu mňoukají muškáty
taky jsem musela v nějakém životě zabít říkám
a on šeptá že kdo podává ruce je žloutenka nebo terorista
že raw obchod zaútočil na vietnamskou večerku
a že svět je znovu nenávratně rozdělený
jako gumoví medvídci a soustava dětských ohrádek
ohnivý brouk valí se po mostě do tvé hlavy
běžíš po střechách spouštíš se výtahem do vltavy
obzor je svislý stoupá jako žaludeční šťávy
jdu
do míst kde nejsi
jedině tam se ještě můžeš objevit
3 názory
Líbí se mi, jak to čteš. Hledání nového prvku jazyka, to mě zajímá vždycky, hledání něčeho nového v běžném, přičemž někde chci, aby to bylo skoro nepostřehnutelné, někde zase, aby vznikl rozpor, který se sám zdůrazňuje. Ten výsledek - který vnímám jako cestu - potom rozpory přiznává, člověk, co se usvědčuje ze "sebe", z vlastní neschopnosti, zároveň ale jde (navzdory) a křičí "poezie není vaření!". Otázka je, jestli to není na čtenáře příliš. Tím, jak text běží a křičí a šeptá, možná to je pro někoho až útočné -- že nedává čtenáři jinou možnost než bežet s tím hlasem, nedovolí mu "vydechnout", a něco takového může být brzy otravné -- tomu rozumím.
Pro mě byl ten proces psaní hlavně znovuobjevení volnosti, "vážné" věci se obracely do hry.. Text jako hlas, ale zároveň ten hlas sám sebe vnímá, i svou marnost, naivitu, trapnost atd. A šlo mi o to tyhle náhledy "subjektu" spojit ve smysluplný celek -- což nevím, jestli tady funguje, jestli lze ty různé roviny vidět/tušit.
Ještě k tomu závěru -- nechci ale zasahovat do tvého čtení, tak jen opatrně -- můžu závěr brát i tak, že někdo/něco existuje právě v prostoru, kde není přítomný (protože tím není zkreslený vnímáním pozorovatele, kdy pohled vlastně znamená, že to nevidím, že mi uniká -- zatímco, když tam není, může vznikat v prostředí, v přítomnosti jiných -- ve slovech, v prasklině na zdi -- ale samozřejmě i tahle možnost znamená, že to, co to "já" hledá, tam nenachází úplné, ale jen zdeformované svým viděním -- podobně jako je nepřesná vzpomínka -- to je ale jen jedno možné čtení. základ je v tom, že "já" jde, "ten druhý" (nebo i slovo, řeč, nebo i jiná součást "já") je "jinde", a že míjením se lze potkat -- že míjení je naděje -- a náhoda je zázrak. Nebo taky -- vzpomněla jsem si, jak se ve Stalkerovi házelo šátkem, když se šlo k cíli - nesmělo se jít přímo.
Ještě jsem uvažovala o tom, jak vlastně se přelévá to "jinde" a "tady", stav, kdy se "něčí jinde" stává "mým tady" a naopak a pokaždé je to jedno místo jiné. mě to inspiruje, i když je to vlastně banalita. Jinak, ta přítomnost/nepřítomnost se textem táhne celou dobu -- místa se přehazují jinam, mění se adresáti a zároveň ne, všechno je promíchané do jediného "světa". Je pro mě důležité zachovávat nejednoznačnost, rozbourávat vlastní rutinu, jazyk nesmí ustrnout..
hezký postřeh o dětech! mně přijde výborné, jak děti intuitivně tvoří své světy a přitom tam vznikají zajímavé souvislosti, dokonce logické, aniž by používaly racionálno.. Ty světy vznikají jakoby "odnikud", to mě fascinuje, protože to není na základě nějakých vlivů, ale čistě na vnitřním světě, není to svázané s prostorem, s něčím vnějším, viděným, a přece se to nějakým způsobem zrodilo -- a jakmile se do zájmu dítěte dostaly jiné vlivy, ty svébytné světy zmizely (nebo se začaly přetvářet do toho, co už děti viděly, navršily se informace, a postupně se děti "zracionalizovaly") -- je tohle stav proměny dítěte? v nedítě? .) (mluvím tedy jen o dětech, se kterými jsem přišla do kontaktu, nemůžu zobecňovat). Ale myslím, že dítě bere dětství vážně, je to jeho jediný čas, prožívá své velké boje a velké radosti atd -- a hru bere jako podstatnou -- já si myslím, že hra je podstatná, dokonce může být i prostředkem, který vede někam "dál" -- ale hra sama ještě není smysl (vztaženo na psaní, jde vždycky o víc než o hru, jde vlastně o nepopsatelné, čímž se znásobuje marnost -- nakonec je právě ta marnost nutná)
mně se hrozně líbí tohle: "a dětství, není ono samo dospělostí svého času? / v takové rovnici je pak dospělost / jen svrchovaným vědomím / že stále ještě nejsem Dítě"
Pevně doufám, že se k tomu ještě vrátím, protože to opravdu stojí za to. Je to na první čtení takový gejzír neotřelých metaforických spojení (tudíž se tam 17x vyskytuje slovo "jako", bacha na to - ale nijak zvlášť to nevadí, v té délce se to rozředí, jen mne napadlo dát CtrlF a spočítat to:o) ), který udělá přesně to, co básnička dělat má - vytrhne čtenáře mimo jeho aktuální svět.
Závěr je perfektní představa - ať už hledáš kohokoliv. Polopaticky by se to dalo vyjádřit tak, že někdo (fakt nevím kdo, ale počkám si na druhé až n-té čtení, třeba mne to trkne) tě nezajímá tehdy, když někde existuje, ale jen tehdy, když někam přichází. Zajímá tě změna stavu z nuly na jedničku. O změně stavu 1-0 se nevyjadřuješ, možná v dané představě ani není možná, (ale fuj, taková věta, lépe: snad ani není možná)... jenže proč a nač, to taky nevím, možná to pochopím, možná to je nemožné.
Mám vysloveně rád mikroskopickou introspekci - zachytit tak brownův pohyb mysli, to je věc ! Přeskakování témat, necháme-li mozek jet na volnoběh, ukazuje kamsi ke zrodu toho, čím jsme; je vidět, jak egovír obvykle umravňuje jednotlivé všelijak vyskakující memovíry, jak stačí trochu ho zablokovat (metody jsou různé) a jsme v krajině snové, kde se setkává cokoliv s čímkoliv zrovna na hladině jsoucím a to setkání není zamáznuto, zatajeno, zapomenuto ...
Aha, možná by to, co hledáš, mohlo být setkání dvou slov, které má explozivní náboj jen tehdy, když se to stane poprvé, tedy když je skutečně nezvyklé, může tedy jít o hledání nového prvku jazyka, což je přece to, co dělal Orfeus, jakkoliv o tom nikdo nepsal v tom smyslu, že nová pojmenování - nové představy, pohledy, metafory - hledal, ale že je prostě měl rovnou k dispozici, hm, Orfeus tedy možná mluvil tak, že mu nejdřív nikdo příliš nerozuměl - ale v písních se obvykle důležité věci opakují, takže posléze si posluchači zvykli, pochopili, a tu novou krásnou představu z jeho řeči přijali za svou...vynálezci nových významů a k nim přiléhajícího výraziva v jazyce museli existovat, i když já bych si tipnul, že jimi jsou nejčastěji některé děti, na ně se totiž nelze pohoršovat, že si hrají, nebojí se o prestiž, no a jejich některá nová slova mohou být tak výstižná a emočně silná, že je rodina nemůže nepřevzít, a když je to rodina vládnoucí či módní...už to jede dál.
Takže orfeové by mohli být ti, kteří v tomto smyslu nepřestali být dětmi - jenom mají takový mozek, který předem dokáže rozlišit, který výraz je správně nový a který ne, nebo ještě spíš, ten neexplozivní je ani vůbec nenapadá, protože umí správně čekat tam, kde ještě není?
Nevím... ale přečtu si :-)