Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Až mě uvidíš

01. 11. 2016

3149

Autor

Lakrov

Prolog

A kdo teda seš?
Strašidlo. Krásné strašidlo.
Strašidlo přece nemůže být krásné.
Tak jsem třeba neviditelnice.
Kdo že?
Ty neznáš neviditelníky?
Neznám.
Taky určitě nějakého máš. Jen o něm nevíš.
A to na něj jako mám začít žárlit nebo co?
Ne. Jen si zvykat, že je vždycky o krok před tebou.

Až mě uvidíš

    „Ráčil bys laskavě zavřít oči? Nebo se spíš otoč!“
    „A proč bych měl?“
    „Copak ti nevadí, že jsem nahá?!“
    „Ale já nikoho nevidím.“
    „No jo, já zapomněla. Pro tebe jsem neviditelná.“
    „Tak pak teda nevím, proč bych se měl otáčet, když tě nevidím.“
    „Asi protože vidím já tebe, a tak se stydím.“
    „Tak proč ses neoblékla?“
    „Neviditelní se neoblékají. Pak by totiž nemohli...“
    „Co by nemohli?“
    „Ale nic. To jsem jen tak plácla.“
    „Co by nemohli?!“
    „No to, co můžou; někam přijít a pozorovat...“
    „A to dělají?“
    „Někteří jo, a to...“
    „To bys ty přece nedělala.“
    „...a to oblečení by bylo vidět. Prozradila bych se.“
    „Takže to děláš taky; kdys vlastně přišla?“
    „Před setměním.“
    „A to ses nestyděla, dívat se jak...“
    „Styděla, ale stejně to občas dělám.“
    „Zasloužila bys...“
    „Já? Ty bys zasloužil! A nedívej se tak! Nevidíš jak se červenám?“
    „Nevidím. Jednak seš neviditelná a hlavně jsem se nedíval, trochu.“
    „To bych teda chtěla vidět, jak to vypadá, trochu se nedívat...“
    „Jednoduše. Zavřel jsem oči, ale občas nenápadně kouknu.
    „Takžes to doteď dělal taky, vidíš!“
    „Vidím, ale jen rozmazaně, jen škvirkou pod víčky, přes řasy.“
    „A jsem hezky rozmazaná, přes ty řasy?“
    „Nejseš.“
    „No dovol...?!“
    „Dobře, měl bych se asi nedívat o trochu líp.“
    „A kam ses to teď nedíval, z okna?“
    „Odraz ve skle. Tím se dá nevidět dost. Jako v zrcadle...“
    „Zrcadlo ne! V zrcadle jsem viditelná. Hlavně v zrcadle!“
    „Fakt? Řekl bych, že v koupelně...“
    „Ne aby ses opovážil...!“
    „Promiň, to jsem nechtěl.“

    „Když já vlastně viditelná jsem. Někde tu mám svoji viditelnici;
v koupelně? Nebo na druhém konci světa? A nebo teď spí a já se jí
jen zdám.“
    „A co budeš dělat, až se probudí?“
    „Pak bych zmizela, ale snad jen na chvíli.“
    „A to bys mě tu nechala samotného?“
    „No vidíš, na to jsem nepomyslela. Ale ty bys mě stejně neviděl,
tak to ani nepoznáš.“
    „A s kým bych si pak asi povídal?“
    „No přece sám. Já to tak dělala pořád, teda až do teďka.“
    „Byl bych radši, kdyby se tvá viditelnice nevzbudila.“
    „Možná se nevzbudí. Protože není na druhém konci světa, ale
třeba – v minulém století.“
    „Takže ty seš... z minulosti? Přízrak? Neživá?“
    „Ale ne, nejsem přízrak. Spíš myšlenka. A jsem živá, což je
zázrak. A možná pořád budu, koukni!“
    „Kam, když jsi neviditelná?“
    „Sem. Ruka. Držíš?“
    „Takže myšlenka? A čí seš myšlenka, moje, nebo té tvé viditelnice?“
    „Nejdřív jsem myslela, že její, pak že obou, ale teď se bojím, že
spíš ničí, protože jsem vám oběma tak trochu utekla.“
    „Ty, a není ti tu zima, když jsi... když nejsi oblečená.“
    „Zima moc ne, ale kdybys mi hřál ruce...“
    „A dá se na tebe vůbec sáhnout?“
    „Dá, ale já nechci, teda – do teď jsem většinou nechtěla.“
    „A teď je většinou – nebo kde máš ruku?“
    „Kam mi to saháš?!“
    „Promiň, netušil jsem, kde všude...“
    „To nic, já taky nevěděla...“

    „A jak vypadá ta tvá viditelnice? Je hezká?“
    „Není. Nebo je? Moc jsem si ji neprohlížela, tak nevím. Asi
vypadá jinak než já, nejspíš je obyčejnější. Nebo je opravdová a já
jsem jen taková, jaká by ona chtěla být... Ale ono je to jedno,
protože to stejně nikdo nevidí.“
    „Já bych to možná viděl...“
    „Ty podvádíš! Viditelníku jeden prolhanej!“
    „Nejsem prolhanej, jen zvědavej. Promiň.“
    „Odpuštěno. Taky máš určitě svého neviditelníka.“
    „Jaks na to přišla?“
    „Koukla jsem, a vidím.“
    „Vidíš neviditelníka?“
    „No jasně. Tys o něm nevěděl?“
    „Jak bych mohl, když...“
    „Jenže on ví o tobě. A kdyby sem přišel, ten by si mě jinak všímal!“
    „Ale já bych nechtěl, aby za tebou chodil nějaký můj
neviditelník. Chci s tebou být sám.“
    „Ty na něj snad žárlíš!“
    „Nežárlím. Ale vadí mi, že já o něm nevím a on o mně jo – teda
jestli je to tak, jak říkáš. Kdybych o něm ale věděl, možná bych ho
za tebou poslal...“
    „A v tom je právě ta potíž. To jsem ti neříkala? Málokdo umí
ovládat svého neviditelníka; kam má jít, co má dělat a tak.“
    „A ty to umíš?“
    „Ne, já nemusím, já jsem přece ta neviditelnice. Ale moje
viditelnice, ta to neumí, ovládat mě. Dělám si totiž co chci. A teď
zrovna chci...
    „Poplést viditelníka?“
    „Ale ne. Jen bych ho uspala a přivolala jeho neviditelníka.“
    „A to se smí?“
    „Nesmí, ale dělá. Všechno je dovoleno, když...“
    „Když co?“
    „Když jde o život. To jsem ti taky neříkala?“
    „A komu jde o život, abych se v tom neztratil; tobě? mně?
Viditelníkovi? Neviditelníkovi?“
    „Teď zrovna neviditelníkovi, ale jednou, možná někomu...“
    „O kom – o čem to mluvíš?“
    „Takže bych asi měla zmizet...“
    „To ne, třeba už bych tě pak nikdy nenašel.“
    „A není to jedno? Našel bys jinou.“
„A co by bylo s tebou?“
    „Taky by mě někdo našel. Někdo jiný.“
    „Ale já nechci, aby tě našel někdo jiný. Jsi přece moj... Ne,
promiň, tak jsem to nemyslel. Ale mohla bys, jednou, až můj
neviditelník... být jeho, moje, naše?“
    „A tos myslel předtím, nebo potom?“
    „Myslel jsem, myslím... Bylo, je? Bude? Co bude předtím a co bylo potom...“
    „Co to pleteš, teď už jsem se v tom taky ztratila!“
    „To jsem zavinil já. To, co bych chtěl říct, na to slova nestačí.“
    „Tak už asi nic neříkej a jen se dívej... Vlastně nedívej! A když
zavřeš oči, jako že spíš, on se objeví, tvůj neviditelník. A domluví
se za tebe; slovy nebo bez nich.“
    „A on by směl dělat to, cos říkala, že tajně děláš?“
    „A co to bylo, prosím tě?“
    „No, přijít tak, aby ho nebylo vidět...“
    „Tys myslel bez oblečení?“
    „Možná.“
    „A dívat se?“
    „Dívat se jsem nemyslel. Spíš...“
    „Tak jo, když bude mlčet.“
    „Jako bych byl němý. Všude a vždycky.“

„Ráčila bys laskavě zavřít oči? Nebo se spíš otoč...“

49 názorů

Lakrov

24. 05. 2018

Československá literární komunita

Až mě uvidíš

Autor

49 názorů

Sdílení