jsem jablko

Polední slunce poloviny října mě vylákalo k posezení v zahradním křesílku. Možná jeden z posledních takových dnů, kdo ví?

Jen pár kroků od křesla nabízí jabloň své plody, jablka, co celé léto sbírala sluneční svit, aby se teď mohla podělit o svou sladkokyselou radost. Není jich letos mnoho, jarní mrazíky se projevily.

Natahuji ruku, sedám si zpátky do křesla a ochutnávám. Zavírám oči a nechávám na sebe tu letní energii působit. Cítím, jak se sousto pomalu rozplývá na jazyku, nádechy a výdechy pumpují jablečný zážitek do celého těla, jablečné molekuly se šíří jako tichá lavina.

Když dospějí až do konečků prstů, setkají se tyhle imaginární kuličky s jablkem, co ho ještě držím v ruce. Trochu se v tomhle místě přetlačují s těmi, co chtějí vstoupit z jablka do mého nitra přímo, přes otisky prstů. Kruh se uzavřel.

Na chvíli jsem se sám stal jablkem.