Unisex aneb o iluzi bezprostřednosti

Dlouhou dobu zdobil nedělní vysílání televize pořad Studio Kamarád. Vytratil se, tak jako mnoho jiných věcí zatížených minulostí. Minulostí? Není minulost přeceňována způsobem podobným tomu, jakým nakládáme se slovem „pravda“? Jako by minulost byla něčím definitivně platným, uzavřeným a neměnným.

A proč ten podivný úvod, proč připomenutí pořadu pro děti a krátká meditace nad pojmy? Stalo se už po několikáté, že jsem si na margo svých textů přečetl stejně a přitom jinak  podivnou kritickou poznámku: příliš mnoho citací. A tak se formou „postmoderny vysvětlované dětem“ (ať není citací málo) pokusím odkrýt omyl. 

Kritikova nechuť k citacím implicitně zahrnuje přesvědčení, že je tu nějaká bezprostřední situace, v níž je ukryt pravý smysl věcí. Takové přesvědčení je plně v moci starého metafyzického (a později fenomenologického) omylu o pravdě, která leží buďto „tam někde venku“, anebo naopak je součástí „věcí samých“ jako jejich neměnná podstata, a správným – přímým - způsobem si umíme zjednat přístup k takové pravdě.

Před více než sto lety ale vědění prodělalo zásadní změnu, jíž se říká „obrat k jazyku“ (linguistic turn). Zjednodušme pro naše potřeby výsledek té změny do teze, že pravda je napříště hledána už jen v řeči, tedy nikoli vně nás, ale jen v tom, co je mezi námi.

A mezi námi kolují texty. Už tisíce let. Některé radikální názory říkají, že vše už bylo napsáno a nastala doba „pouhé“ interpretace. Umberto Eco to vyjádřil jen o něco méně ostře, když o knihách prohlásil, že každá se píše zas jen o jiné knize. Filosofem, který se ale problematikou zabýval systematicky a zdaleka nejpodnětněji, byl Jacques Derrida.

Pro Derridu jsou texty jen sítí odkazů, diferencí a reprezentací, z níž není úniku. Text je utvořen z archivů, které jsou vždy přepisy. Chvíle pro kritikem nenáviděné slovo „citace“. Ano, texty jsou sítí citací; více nebo méně explicitních.

Je na nás, abychom svým citacím vytvořili příznivé prostředí a tím i smysl. Někdy to může být ironický tón, do nějž je citace vsazena jako nota do partitury, jindy třeba proces aktualizace, v němž nám citace rozsvítí současně prožívanou situaci. Přitakejme po dionýsovsku chaosu, v němž se náš svět už dávno ocitl, anebo lépe – do něhož procitl, a nalezněme v citacích krásu a intelektuální zábavu. Smiřme se s tím, že nejsme a nemůžeme být „originální“.   

Vítejte ve Studiu Kamarád! Ať je vaše neděle krásná a zábavná.