Marie - díl první

Marie
(školní rok 1979/80)

„Proč zase Marie!?“

Štěpánka Podruhová, stárnoucí učitelka tance v lidové škole umění si povzdechla.
Tohle bude složitější, než myslela.

Štěpa. Tak, familiárně, nazývaly dívky svoji milovanou učitelku, když se o ní bavily mezi sebou. Přímo by si ji tak ale neodvážila oslovit žádná. 
Teď tu její žačky stály proti ní v spravedlivém rozhořčení. 
Jak jim to má jenom vysvětlit?
 
Irenu Tomanovou učitelčino zaváhání povzbudilo.
„Proč vždycky musí hlavní role tancovat Marie?“
„Víla není hlavní role,“ řekla Štěpa mdle.
„To je jedno!“ vybuchla Irena. „Chcete, aby tancovala něco jinýho než my!“
„Ale Irenko, víly budou přece na jevišti skoro celou půlku představení a Snová víla ho jenom uvede a uzavře.“
„Ale my budeme zase jako vždycky dělat jenom křoví, zatímco naše primadona se zase bude producírovat všem na očích!“
Irena se zalykala rozčilením. Tenhle pocit do nebe volající nespravedlnosti v Ireně kvasil už několik měsíců a role extra víly pro Marii byla pro ni onou pověstnou poslední kapkou.
 
Tak dost, Štěpa se musí vzchopit! Žádnou vzpouru nemůže připustit.
„Myslela jsem,“ řekla najednou rázně, „že si to poslední představení budete chtít užít a postarala jsem se o to, aby víly v té pohádce dostaly maximální možný prostor. Jenomže to jeviště není tak velké, abyste se tam všechny vešly….“
„Jo!“ skočila ji netrpělivě do řeči Irena, „ale tu vílu teda může tancovat někdo jinej, ne? Proč to vždycky musí bejt jen Marie?! Copak my ostatní neumíme tancovat? Sama ste řekla, že to není hlavní role!“
Štěpa podrážděně přidala na důrazu: „Není to hlavní role, ale je to samostatná role! Víla bude na scéně sama. Nebude se mít za koho schovat a nebude mít od koho odkoukat, co se má dělat dál, jako se to pravidelně stává tobě, Ireno! Marii svěřuji samostatné role, protože ona je zvládne!“
„Ale není jediná!“ zaburácela Irena.
„To máš sice pravdu, ale pořád je nejlepší.“
„No jó, vona má ten talent,“ zapitvořila se Irena.
„Marie má talent, ale taky nejvíc ze všech dře!“ odsekla už trochu naštvaně Štěpa.
„Ale my dřem víc!“ Teď už Irena opravdu křičela. „My přece musíme dřít víc než vona. Protože jí to tancuje samo, sakra! Tak si snad zasloužíme aspoň jednou hlavní roli, ne!“
Tenhle argument Marii konsternoval.
 
Štěpa se už neovládla a zvýšeným hlasem řekla tvrdě: „I kdyby tady nebyla Marie, tak by vílu mohly zatancovat jedině Lenka nebo Blažena. Tobě Ireno, bych jí dát nemohla, i kdybych chtěla, tak tady neřvi!“
Ireně se zalily oči slzami vzteku a ponížení. Zalapala po dechu, vyběhla ze sálu a náležitě za sebou práskla dveřmi.
 
Marii Irenin výbuch překvapil. Dosud nikdy ji nenapadlo, že by některé z holek mohlo vadit, že tančí hlavní role.
„No, … mně by nevadilo, kdyby to dělal někdo jinej,“ hlesla přepadle.
Štěpa unaveně zavřela oči. Tak tohle je to poslední co potřebovala slyšet.
„Tak vidíte!“ ozvala se Pavlína, „Majce vo to nejde.“ 

Učitelka Podruhová se mlčky otočila a vyšla na chodbu.
 

Dívky se nazlobeně obrátily k Marii.
Ta rozhořčení svých spolužaček nechápala, ale cítila, že se musí bránit.
„Já se jí vo to neprosila,“ rozhodila bezradně rukama.
„To nikdo netvrdí,“ odsekla jí Katka. „Ale musíš uznat, že to není spravedlivý, když pokaždý tancuješ hlavní role ty. Kdyby aspoň jednou tu roli dostala některá jiná, tak neřeknu, ale tohle je prostě …“ chvíli hledala to správné slovo a pak vypálila: „sprostý! To se na mě nezlob!“
„Ale já jsem se přece NIKDY o žádnou hlavní roli neprosila,“ opakovala zoufale Marie.
„Ale taky jsi nikdy žádnou neodmítla, že?“ opáčila jízlivě Jitka.
Marii stáhl hrdlo hořký knedlík. Teď už by nemohla promluvit, ani kdyby věděla co říct.
Nikdy ji nenapadlo odmítnout nabízenou roli. Nikdy se jí ani učitelka nezeptala, jestli tu roli chce nebo ne, vždycky ji postavila před hotovou věc. A ona nad tím nepřemýšlela. Taky nebylo o čem.
 
Objektivně vzato byla Marie v téhle třídě bezkonkurenčně nejlepší tanečnicí. Žádná z dívek by to nemohla popřít. A pokud bylo Marii známo, hlavní role vždy tančí ti nejlepší z nejlepších. Tak to prostě v baletu chodí. To, že pokaždé tančila sólové role ona jí proto připadalo normální a logické.
Ona přece nemůže za to, že se ostatní nesnaží, jak by mohly. A teď jí to snad ještě budou klást za vinu!
 

Dveře sálu se otevřely a učitelka Podruhová pomalu došla až k hloučku dívek. 
„Irena šla domů,“  řekla unaveně.
„To jako, že už nebude tancovat?“ zeptala se Lenka.
„No to doufám, že bude,“ odpověděla Štěpa. „Jen toho na ní bylo dnes trochu moc.“
„A co teda bude s tou vílou?“ ozvala se Blažena.
 
Štěpánka se nadechla: „To co jsem prve řekla myslím naprosto vážně. Kdyby tady nebyla Marie, tak bys roli víly mohla tančit jedině ty nebo Lenka. A jestli to opravdu Marie dělat nechce …“  odmlčela se a podívala se Marii do očí. Ta jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Tak dobře,“ řekla Štěpa rázně. „Do příští hodiny si vy dvě mezi sebou rozhodnete, která bude víla. Očekávám, že ve čtvrtek v tom budeme mít jasno.“
 
Podívala se na hodinky a dodala: „Teď už nemá cenu začínat něco dalšího. Končím hodinu. Můžete jít domů.“
 

Štěpánka zvolna prošla baletním sálem a posadila se na široký parapet. Nepřítomným pohledem se zadívala skrz okno. Z šatny k ní doléhal vzrušený hovor rozkacených tanečnic.
Na všechny toho bylo dnes trochu moc, pomyslela si a nespokojeně se zavrtěla. Tak tohle se tedy nepovedlo! Usilovná práce posledních čtrnácti dnů je v háji. Ale teď už nemůže nic měnit, všechny přípravy jsou už v běhu.

Štěpa celý rok vnímala rostoucí neklid dívek posledního ročníku a znala také jeho příčinu. Ale co s tím měla dělat? V každé třídě se žačky mohly v sólových rolích pravidelně střídat, ale tady to prostě nešlo.
 

~~~~

Štěpánka Podruhová, učitelka tance v lidové škole umění, svoji práci milovala.
Považovala za otázku profesionální cti předvést rodičům svých žáků, co se jejich děti za celý rok naučily v tom nejlepším možném světle. Na konci každého školního roku proto pořádala v místním divadle velkolepé taneční představení. V první části programu vystoupily samostatně jednotlivé třídy. Štěpa se snažila ukázat divákům co nejpestřejší škálu tanců od lidových všech národů, přes klasický balet a moderní výrazový tanec, až po nastupující módní vlny zahrnující techno, disko a freestyle. S těmi ale šetřila.
Pro druhou část programu si pak nejlepší žáci z každého ročníku a obvykle celá poslední třída, nacvičili baletní představení na motivy některé z klasických pohádek. Bohatou výpravu, zásluhou osvíceného kulturního referenta, štědře dotoval Místní Národní Výbor. Snad i proto se tato tradiční taneční vystoupení stala velmi oblíbenou a dlouho netrpělivě očekávanou kulturní akcí města.

O letošním hlavním programu měla Štěpánka jasno už před rokem. Snila o tom dlouho a už několik let čekala na vhodnou příležitost. Taneční kompilace pohádek Alenka v říši divů a v říši za zrcadlem. Věděla, že bez pomoci bývalých absolventek, Ivanky a Jany, které nyní studují v prvním a druhém ročníku konzervatoře, by tenhleten svůj sen uskutečnit nemohla.
Pro hladký průběh náročného představení s tak početným obsazením, jaké si přála, bylo nezbytné mít na obou stranách zákulisí někoho spolehlivého, kdo se postará o včasné nástupy tanečníků na scénu. Štěpa vděčně připsala oběma dívkám epizodní role, díky kterým budou moci v pohádce vystoupit i nejmenší děti z přípravky.
Dívky jí navíc slíbily, že ke spolupráci přemluví i jejich spolužáka.
Štěpánka byla ráda, že během celého představení bude na scéně někdo, na koho se bude moci stoprocentně spolehnout, že Alence pomůže, kdyby náhodou nečekaně zpanikařila. Vždyť to dítě za celou dobu nesleze z jeviště!

Všechno se najednou zázračně sešlo. Osmiletá, nesmírně šikovná a nebojácná Evička a tři mladí, ale zkušení absolventi, na kterých to celé bude stát.
Děj se od původní pohádky poněkud odchýlí, ale to nebude nikoho trápit. Alenka se v říši za zrcadlem bude hlavně potkávat s roztodivnými pohádkovými bytostmi a zvířátky.
 

Štěpánka uměla přirozenou, nenásilnou formou přenést vášeň pro tanec na své žáky. Během třicetileté učitelské kariéry přivedla šest dívek a dva chlapce až ke zkouškám na taneční konzervatoř. Všichni její žáci a žačky, kteří se na konzervatoř hlásili, se na ni nejen dostali, ale také ji zdárně dokončili. Považovala to za svůj osobní úspěch, na který byla oprávněně hrdá.
Mohla být spokojená. A také byla.
 
Ale pak, před osmi lety, a to poznala okamžitě, jí do klína spadl dar z nebes. Talent, na který každý pedagog čeká celý život a většina se ho nikdy nedočká!
Ale i ona, Štěpánka, se z tohoto neskutečného, božského daru směla těšit jen z povzdálí.
Udělala všechno možné i nemožné. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby přesvědčila Marii pro profesionální dráhu. Ale Marie byla neoblomná.
Co se dá dělat, povzdechla si, tenhle talent je už pro milovníky tanečního umění navždy ztracený.
Marie po oslnivé kariéře světově proslulé, všemi uznávané a obdivované primabaleriny jednoduše netoužila.
 
A vedle ní Irena! zmrzela se Štěpa. Rozjívené trdlo, bažící po slávě, kterou nikdy nebude mít.
 
Irena a Marie. Ty dvě nemohly být rozdílnější. Jako oheň a voda. Přesněji, jako skotačivý plamínek a hluboká tůň. Vždyť i ty uhrančivě černé Mariiny oči byly jako dvě bezedné studny.
Plavovlasé drobné Ireny, neposedného smíška, bylo všude plno. Nepozorná, roztěkaná, samý vtip a smích. Pusu neuměla zavřít ani při cvičení. Vždycky si dokázala najít dost času aby, mezi demi plié a grand plié, pošeptala nejbližší z dívek nějakou vtipnou poznámku.
 
Na rozdíl od ní, neměla Marie na žerty čas ani myšlenky. V hlubokém soustředění měla pod kontrolou každý sval svého těla. A touhu dotáhnout každý taneční pohyb do absolutní dokonalosti. Marie do tance dávala úplně všechno. Víc než to! Marie všechno do čeho se pustila, dělala vždy na sto dvacet procent. Neuměla to jinak. Po každé taneční hodině odcházela domů spokojená a úplně vyřízená.
 
To by se o Ireně nedalo říct ani s největší nadsázkou. Irena o skutečné baletní dřině neměla ani tušení. Nechápala totiž, proč by se měla nějak extra snažit, jen tak, v tělocvičně, když ji nikdo nevidí. Věděla ale úplně jasně, že se Marii dostává nezasloužené pozornosti a sžírala se závistí.
 
Marie netoužila tančit pro obdiv okolí. Marie tančila výhradně pro čirou radost z tance. To byl také hlavní důvod, proč nechtěla nic slyšet o tom, že by se měla stát profesionální baletkou. Představa každodenní, šestihodinové, vyčerpávající dřiny a víkendových večerů strávených na jevišti ji nijak nelákala.
Dvě hodiny tance dvakrát týdně ji ke štěstí bohatě stačily.
 
Štěpánka si byla jistá, že Irena by víkendové večery trávila na jevišti velice ráda. Bohužel, ale jenom to.

~~~~

Na začátku čtvrteční hodiny učitelka Podruhová zklamaně zjistila, že její poslední zoufalý trik nevyšel. Doufala totiž, že se Lenka s Blaženou mezi sebou nedohodnou.
Příliš pozdě pochopila, že Lenka, kterou by v případě nouze viděla v roli víly mnohem raději, není tak průbojná jako Blažena a navíc, jak se ukázalo, Bláža uzavřela spojenectví s Irenou. Teď z nich byly nejlepší kamarádky. Proti téhle přesile byla bezmocná i Štěpa. 

Role v pohádce byly tedy definitivně rozdány a teď už zbývalo jen vybrat taneční styl čísla pro první polovinu programu. Každý rok Štěpánka dívkám jednoduše oznámila, jaký tanec si letos připraví pro první část tanečního galavečera, ale tentokrát jim dala na výběr. Buď flamengo nebo disko na hudbu skupiny Bee Gees. 
Marie a Kateřina byly jediné dvě, které hlasovaly pro flamengo.

A tak se v následujících týdnech pustily do nacvičování tanečních figur, připomínajících něco mezi pochodem mažoretek a spartakiádou. Diskotékové číslo nebylo nijak náročné, což, jak se Marii zdálo, ostatním dívkám maximálně vyhovovalo. Sláva průměrnosti! myslela si. 

Náladu jí nespravily ani kostýmy. Jasně červené overaly ušité z lesklé látky s kovově šedým páskem a černými nárameníky. 
„A každá ještě budete mít čelenku,“ předváděla Štěpa. „Zavážete si kolem hlavy červenou stuhu a její konce si zapletete do copu. Tak doufám, že se žádná neplánujete dát ostříhat,“ dodala s úsměvem.
Ein Kassel Buntes Hadr! protočila Marie panenky.
Chápala ale, že pro úspěch představení je občas nutné zatnout zuby.
 
S o to větší vervou se ponořila do nácviku vílích miniatur, které obohatí pohádku o Alence.
 
Atmosféra v osmé taneční třídě se uklidnila.
Děvčatům dělalo vyloženě dobře, že Marie, v roli jedné ze sedmi víl, konečně tancuje společně s nimi. 
Na Blaženu se dívaly jako na hrdinku, která na sebe statečně a dobrovolně vzala tíhu zodpovědnosti sólové role. Byly natolik hrdé, že si dokázaly prosadit, aby tentokrát extra vílu hrála jedna z nich, že Blaženě tolerovaly i její občasné excesy.
Také Irena stoupla ve vážnosti neboť jako jediná dokázala říct nahlas, co si všechny ostatní jen nespokojeně šuškaly.
Marii byly Blážiny hvězdné manýry k smíchu, ale nijak je nekomentovala. 
Těšila se na vílí kostýmy, protože věřila, že budou jejímu naturelu vyhovovat víc než rudé kombinézy, a jako vždy, dávala do svého tance úplně všechno.

~~~~

Měsíc před premiérou si na konci hodiny vzala Štěpánka Marii stranou: „Mohla by ses dnes chvíli zdržet? Potřebuju si s tebou promluvit.“ 
Marie jen překvapeně přikývla.
„Brnkej si prosím chvíli na piano, nechci, aby nás někdo slyšel,“ řekla tiše Štěpa a Marie ji udiveně poslechla.
Její učitelka tance s ní chce tajně mluvit. A holky o tom nesmí vědět! Hořela zvědavostí.

Když se učitelka přesvědčila, že už je šatna prázdná, vrátila se do sálu a přisedla si k Marii. 
„Marie, já mám problém a ten mi můžeš pomoct vyřešit jen ty.“
Marie nevěděla, co by na to měla říct a tak se jen mlčky podívala obdivované učitelce do očí. 
„Vadilo by ti moc, kdybys letos nehrála v pohádce?“
Ta otázka Marii zaskočila, tohle nečekala. Kdyby si mohla vybrat, raději by oželela Ein Kassel Buntes.
„Proč?“ zeptala se.

(konec první části)