Marie - díl druhý

 

..... „Vadilo by ti moc, kdybys letos nehrála v pohádce?“
Ta otázka Marii zaskočila, tohle nečekala. Kdyby si mohla vybrat, raději by oželela Ein Kassel Buntes.
„Proč?“ zeptala se.

 

Marie
(školní rok 1979/80)

 

„Marie, slib mi, že o tom co si tady teď povíme, neřekneš nikomu ani slovo.“
Marie byla čím dál víc užaslejší, takhle Štěpu neznala. 
„Jako hrob, paní učitelko,“ řekla a rukou naznačila zamykání pusy.
„Já to myslím vážně, Majko,“ zachmuřila se učitelka.
„Já taky,“ odpověděla zaraženě Marie.
 
„Hm, tak dobře. Víš, ... já tě prostě nemůžu nechat tančit vílu s ostatními dívkami.“
„Ony nejsou v ničem horší než všechny ostatní žačky jejich věku, které jsem kdy učila. Jenomže vedle tebe všechny vypadají jako neohrabaná pometla!“
„Všimla jsem si, že ani tebe to poslední dobou moc nebaví, jak tě pořád napomínám, abys ty anbuaty neskákala tak vysoko.“
„No jo, ... promiňte. Já se snažím, ale moc mně to nejde,“ řekla Marie zkroušeně.
„Za to se neomlouvej. Nejde jenom o piruety. Ty prostě nad těmi děvčaty čníš, ať chceš nebo nechceš. A když jste všechny pohromadě tak to je strašně moc vidět.“
 
„Já vím, že to nechceš slyšet, ale takový talent jako ty se rodí jednou za padesát let. Rve mi to srdce, že nechceš být baletkou, ale už se s tím začínám rovnat, neboj. Je to tvoje rozhodnutí a já ho respektuju.“
„Ale s děvčaty v jednom chumlu prostě tančit nemůžeš!“
 
„Hm! ... a já byla tak spokojená, jak jsem to letos krásně vyřešila," povzdechla si Štěpa. "Tu Snovou vílu co provede Alenku zrcadlem, jsem vymyslela jenom kvůli tobě. Abych měla důvod oddělit tě od děvčat.“
Marie vykulila oči.
„No moc nekoukej! V té pohádce přece projde Alenka zrcadlem sama. Žádnou vílu k tomu nepotřebuje. Málem jsem si zavařila mozek, než jsem přišla na to, že ten Alenčin sen může ztělesnit Snová víla.“
„Myslela jsem si, že když budou děvčata na scéně delší dobu než ty, že je to uklidní. Ale ta Irena to celé rozkopala …“ 

Tohle Marii překvapilo nejvíc. V životě by ji nenapadalo, že učitelka Podruhová promýšlí pohádkové představení až do takových detailů.
„No … tak jo,“ řekla nakonec. „Mně to nevadí. A máma bude aspoň ráda, že bude mít na starost o jeden kostým míň,“ dodala, aby svou učitelku povzbudila.
„Copak ty si kostým nevypereš sama?“ podívala se na ni Štěpa pobaveně.
„Ale jó, vyprala bych. Ale máma mě k tomu nepustí. Má strach, že bych ho zničila, znáte to,“ protočila Marie panenky.
 
Štěpa se usmála: „Tak jsme domluvené?“
„Jo. Ale ... co mám říct holkám?“
„Ty nic. Tohle vyřídím já.“

~~~~ 

 

Příští hodinu si hned na začátku učitelka Podruhová vyžádala klid.
„Děvčata,“ zatleskala, „ztište se prosím, než začneme, ráda bych vám něco řekla.“ 
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Zjistila jsem, že máme příliš mnoho víl. Celou dobu jsem se snažila vymyslet choreografii tak, abyste se na scénu vešly všechny, ale v sobotu jsem se byla podívat na kulisy a pak na jeviště v divadle a ten prostor je tam opravdu tak malý, že bude problém, aby se jich vás tam vymotalo šest. Ta sedmá se tam zkrátka už nevejde. Je mi to moc líto, ale jedna víla je navíc.“
Dívky, které se až dosud chichotaly a pošťuchovaly, zaraženě zmlkly.
 
„Chci, abyste věděly, že jsem požádala Majku, aby se účinkování v pohádce vzdala a ona s tím souhlasila.“ Podívala se na Marii a ta přikývla.
 
Všechny dívky se překvapeně otočily na Marii.
„Proč zase Marie?“ zeptala se podrážděně Irena.
Ale Štěpánka byla tentokrát na odpor připravená. „Sama jsi to řekla. Marie každý rok tančila hlavní roli, a když nastala chvíle, kdy je potřeba se v zájmu představení své role vzdát, připadalo mi jen přirozené, požádat o to právě ji. Nebo se toho snad chceš ujmout ty?“
„Ani náhodou!“ vypálila okamžitě Irena.
„Takže od této chvíle bude tančit šest víl,“ pokračovala Štěpa, „a bude ještě nutné malinko upravit choreografii. Ale to do premiéry zvládneme.“
 
„A Majka teda nebude tancovat něco extra?“ chtěla se ještě ujistit Irena.
Štěpa se usmála. „Vlastně bude. Od téhle chvíle bude náhradnicí. Zaskočí za vás, kdybyste nedej bože některá onemocněla, a doufám, že pomůže Blaženě s nácvikem vílího tance.“
„To jakože to Bláža nezvládne sama?“ zahučela nespokojeně Irena.
„Ale jistě že to zvládne sama! Jenomže vílí tanec tančí víla s Alenkou. A Blaženka si bude muset nacvičit společný tanec s Alenkou bez Alenky.“
 
Dívky udiveně zašuměly.
„Alenku hraje Evička Strnadová z druhé třídy,“ dala se odevzdaně do vysvětlování Štěpa. „Je to moc šikovná holčina, má tanec v krvi. Jenomže druhý ročník má hodiny od jedné do dvou a to je Blažena ještě ve škole. A rodičům Evičky se nelíbí, že by tady musela čekat do pěti na vaši hodinu. Což je pochopitelné. Jsou hodně zaměstnaní, bydlí až v Pohořelicích a nemůžou ji sem pořád vozit. Tak jsme se dohodli, že se s Blaženkou secvičí až poslední víkend před představením. Ale obě to už samozřejmě musí mít nacvičené s někým jiným. A tak se hodí, že za Evičku může zaskočit Marie.“
„A proč teda Alenku nehraje některá z nás?“ zeptala se Jitka.
„Nó, třeba Lenka,“ přidala se Pavlína.
„Děvčata, četly jste tu pohádku vůbec?“ ztrácela Štěpa pomalu trpělivost. „Alenka je malá holka. Tu prostě nemůže hrát čtrnáctiletá slečna, pomalu zralá na vdávání! Evičce je osm a jsem opravdu moc ráda, že ji tu roli můžu svěřit.“
 
„Tak. Chcete se ještě některá na něco zeptat?“
Ale dívky teprve vstřebávaly nové informace a rozpačitě mlčely.
„Jestli ne, tak do práce!“ zatleskala Štěpa a tím tuhle debatu ukončila.

 

~~~~

 

Generální zkoušku učitelka Podruhová naplánována na páteční odpoledne den před premiérou. Probíhala tradičně bez kostýmů. Šlo hlavně o to aby si každá třída několikrát nazkoušela nástupy a výstupy z jeviště a pak už se všichni soustředili jenom na pohádku. 
Bylo nutné aby si každý účinkující vyzkoušel svůj tanec mezi kulisami. Štěpánka, v roli režisérky, měla také poprvé možnost vidět taneční čísla, nacvičená v každé třídě zvlášť, jako ucelený děj. Všichni museli počítat s tím, že se ještě na poslední chvíli mohou udělat nějaké změny.

Marie mohla po třetím výstupu s pódia odejít domů. Žádná z dívek neonemocněla a ona tím pádem tady už neměla co na práci. Byla ale strašně zvědavá jak to asi Blaženě a Evičce spolu půjde a proto se usadila do poloprázdného hlediště a počkala si na začátek zkoušky.

Konečně se ozvalo: „Klid prosím!“ a z jeviště zazněly první tóny hudby.

Dvířka na straně jeviště se pootevřela. Evička Strnadová zvědavě a trochu se strachem nakoukla na scénu. Pak odhodlaně překročila vysoký dřevěný prám a vešla na starou půdu. Došla do středu scény a užaslýma očima se rozhlížela kolem sebe.
Marii přesvědčivý a zároveň naprosto přirozený herecký projev malé Evičky nadchl. 

Na první pohled bylo vidět že Evička je rozená komediantka. Cítila se na jevišti jako doma. S jakýmsi přirozeným citem pro prostor se s jistotou orientovala mezi kulisami. Svojí o šest let starší partnerkou se nenechala vyvést z míry. Tančila společně s Blaženou jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
To je ale číslo! usmála se Marie.
 
I Blažena se usmívala. Sebejistá, hrdá. Její taneční kroky byly přesné, ladné a lehké. Blažena tančila s elegancí a půvabem, kterých si u ní Marie ještě nikdy nevšimla. Všechny předepsané piruety vykroužila precizně jako na soustruhu. Blažena poprvé v životě dávala do tance úplně všechno!
 
  
Jestli mohla Marie soudit, tak Blažena právě předvedla svůj životní výkon. Měla z toho upřímnou radost. Však se na tom taky spolu dost nadřely. Jenomže zároveň pocítila tíseň.
Možná měly holky pravdu. Možná jsme se opravdu měly v hlavních rolích střídat. Vždyť by to zvládly stejně dobře jako já.
Konečně pochopila, co jejím spolužačkám celou tu dobu tak strašně vadilo. 
Jak ji to ale mělo napadnout? Opravdu je tak sobecká? Kdyby jí to Štěpa vysvětlila o pár let dřív, tak by se klidně vystoupení vzdala. Ale, ... pochopila by to před pár lety? A opravdu by jí nevadilo, že nevystupuje s ostatními? Na tyhle otázky si Marie nedokázala odpovědět. Věděla jen, že dnes jí to nevadí. Tím si byla jistá.

Jenom máma to nepřekousla. Musela ženským v práci vysvětlovat, proč ta její primabalerína nebude účinkovat v největší maloměstské show. Jejímu vysvětlení, že se své role na žádost učitelky vzdala, jí prostě nikdo nevěřil.
„Myslela sem, že se studem propadnu!“ vyčetla jí večer matka.

Marie v rozladěném zamyšlení vyšla z divadla a namířila si to rovnou domů.

 ~~~~

 

Konečně nastal den D.
První část programu proběhla vcelku hladce. 

Za zataženou oponou připravují kulisáci pohádkové dekorace.
Všechny děti, které nebudou vystupovat v pohádce se už převlékly a připojily se ke svým rodičům v hledišti. Kromě několika nejmenších účinkujících, kteří si zarputile prosadili, že se na pohádku podívají navlečení do svých kostýmů.
 
Učitelka Podruhová zamluvila pro Marii jedno místo v druhé lóži. To, že jí nedokázala zajistit roli v téhle pohádce, si brala jako svoje profesionální selhání a tímhle gestem to chtěla Marii alespoň nějak vynahradit.
A Marii skutečně potěšilo, že se bude moci na pohádkové představení podívat z jednoho z nejlepších míst v divadle.
 

V dívčí šatně to hučelo jako v úlu. Dívky, jedna přes druhou, se hlasitě překřikovaly, aby nějak odventilovaly vzrůstající nervozitu. Marie měla pro zjitřenou náladu svých spolužaček pochopení. Vždyť i ona, nemluvná Marie, před každým vystoupením vždy štěbetala s ostatními dívkami jako o závod.
Všechny se už převlékly do vílích úborů a dělaly poslední kosmetické úpravy.

Vílí kostýmy byly jednoduše nádherné. Všechny víly měly splývavé šedozelené šaty se zvonovou sukní do půlky stehen s volně střiženými pruhy průsvitné, stříbrolesklé látky místo rukávů. Tyhle široké "třásně" opticky násobily sebemenší pohyb a vytvářely tak kolem každé víly permanentní iluzi jakéhosi stříbřitého oparu. 
Ale šaty Snové víly byly ještě rafinovanější. V délce těsně pod kolena byly celé ušité z průhledných překrývajících se závojů. Když se Blažena prudce otočila, rozletěly se závoje kolem jejího těla v několika patrech nad sebou, takže připomínala vzdušný vír. 
Marie si musela připustit, že tyhle kostýmy holkám tak trochu závidí. S ostnem studu za své pocity se sklonila nad lavicí, rychle složila rudou kombinézu a dala si ji do tašky. 

„Holky! Co kdybysme si namalovaly stříbrný stíny?“ vykřikla Pavlína.
Nečekaná otázka vzala dívkám na chvilinku řeč.
„Stříbrná by vílám slušela ne?“ dodala s úsměvem.
„Ty máš stříbrný stíny? Ukaž!“
„Mastný nebo pudr?“
Dívky se shlukly kolem Pavlíny a obdivovaly nevídané líčidlo.
„Odkud ho máš?“
„A fakt se tím chcete namalovat?“
„Ne my! Všechny se tím musíme namalovat!“
„Neměly bychom se zeptat Štěpy?“
„Blázníš? Ta nám to zatrhne a budeme mít po legraci! Ale když se tím namalujeme všechny stejně, tak už nebude mít důvod a hlavně čas hnát nás všechny k umyvadlu, chápeš?“
Marie se pobaveně usmála a vyklouzla ze šatny. 

 
Teprve na chodbě zjistila, že z pódia už zní snivá melodie předehry. V šatně byl takový hluk, že přeslechla i gong.
Nasadila na sprint, nechtěla přijít ani o kousínek pohádky. Vlítla do lóže, ale židli označenou jejím jménem zasedla jakási korpulentní dáma. Pátravě se zadívala do hlediště zaplněného do posledního místečka. V šeru ztemnělého sálu zahlédla pár prázdných míst na balkónu. Tiše za sebou zavřela dveře a vyběhla na balkón.
Po tmě a s omluvami se vsoukala na desáté sedadlo ve třetí řadě. K její úlevě bylo opravdu volné.

Představení už bylo v plném proudu. Alenka na staré půdě právě objevila zrcadlo.
Hledí na sebe, natáčí se, aby se viděla ze všech stran. Pak si všimne plyšového medvídka. Rozběhne se k němu, zvedne ho ze země a lítostivě si ho prohlíží. Je starý, olysalý a chybí mu jedno ucho. Ale Alenka se rozhodne, že ho bude mít ráda. Jdou spolu na procházku a pak Alenka objeví židli. Postaví ji a sedne si na ni. Méďu si posadí na klín. Chvíli si spolu povídají, lížou zmrzlinu, a pak medvídka na svém klíně uloží ke spánku. Avšak množství příhod dnešního dne Alenku unaví. I jí se zavírají oči, klopí hlavu a usíná.
V prostoru za zrcadlem se objeví víla. Po špičkách váhavě vkráčí na jeviště a zkoumavě obhlíží zrcadlo. Pak se roztančí přes celou scénu, párkrát se zatočí a projde zrcadlem. Ladnými krůčky doběhne k židli a zvědavě si prohlíží Alenku. Pak se v tanci zavíří kolem ní a postaví se židli.
 
S rozevřenou náručí naznačí kolébaní a Alenka se kolébá s ní. Pak vezme Alenku za ruku a ona vstane ze židle. Změna hudby oznamuje nástup vílího tance. Ale víla ... Marie zatají dech. Víla naskočila na vílí tanec s malým zpožděním. Chvíli to vypadá, že Alenka vede vílu a ne víla Alenku. Ale víla už srovnala krok a dál všechno probíhá jak má. Marie se usměje. Bylo to jen malé zaváhání. Je přesvědčená, že nikdo, kdo neví, jak má vílí tanec vypadat, si nemohl ničeho všimnout. Takových malých zaškobrtnutí si za ty roky sama užila víc než dost. Ví přesně, co s tanečnicí může na jevišti udělat tréma.
Víla provádí Alenku zrcadlem a spolu tančí k bílému sofa. Alenka usedá, zavírá oči a sklopí hlavu. Víla půvabně oběhne sofa a k Mariinu překvapení zmizí ze scény. 

Vynechala podstatnou část svého čísla. Nevzpomněla si ani na sérii efektních piruet, na kterých poslední dva měsíce tak dřela. 
Což o to, to by ani tak nevadilo, pomyslela si Marie. Jenomže víla opustila jeviště o osm taktů dřív, než měla. Teď hrozí, že se celých osm taktů nebude na scéně nic dít. Alenka spí a už se nemůže sama od sebe probudit!

Situaci duchapřítomně zachraňuje Zajíc, který vhopká na scénu o sedm taktů dřív. 
Tak to teda bude fuška celou tu šíleně dlouhou dobu předstírat, že Alenku nevidí, napadne Marii. 
Ale Jiří, absolvent prvního ročníku konzervatoře, názorně předvádí, že kdo umí ten umí. Dokonce do své improvizace zapojuje i humorné prvky. Teď to vypadá, že snad Alenku i zvědavě očichává.
Vtípek ocení pár tatíků v hledišti pobaveným uchechtnutím.
Konečně může Zajíc navázat na svůj part. Probouzí Alenku a představuje ji království za zrcadlem.

 

Marie ještě nikdy jejich baletní pohádkovou inscenaci neviděla. Pokaždé, v každé pohádce, tančila jednu z hlavních rolí. Neuměla si představit, jak jednotlivá taneční čísla působí složená dohromady. 
V kostýmech a maskách, uprostřed umně vymalovaných kulis. 
S překvapením zjišťovala, jak neuvěřitelně fantaskní atmosféru dokážou vykouzlit barevná světla reflektorů a jak se pouhou změnou nasvícení kulis může stará půda proměnit v královský palác. 

Jak se tak odvíjel příběh Alenčina dobrodružství v království za zrcadlem, byla okouzlená Marie uhranutá pohádkou téměř jako malé dítě. Víly skutečně dostaly na jevišti veliký prostor. Byly to totiž kouzelné víly v kouzelném království a tak se mohly kdykoliv proměnit v pyšné dvorní dámy rozmazlené královničky a nebo figurky zrcadlového šachu, aby se v okamžiku, kdy byla šachová partie nejzajímavější, se "smíchem" rozprchly a staly se opět rozvernými vílami.  Marie si také všimla, že stříbrné stíny vílám opravdu sluší. 

Pohádka se zvolna přehoupla do druhé poloviny a děj se přesunul z královského paláce na lesní mýtinu. 
K tomu stačilo jen otočit dvě kulisy, což komusi za scénou netrvalo víc než tři vteřiny.
 
Na zelený palouk právě vybíhají malé myšky. Vede je myší máma. Poslední malý myšáček se v jedné třetině jeviště omráčeně zarazí a zírá do hlediště. Ostatní myšky tančí svůj myší taneček, ale tenhle klučík pořád zamrzle stojí. Malému tanečníčkovi jsou nanejvýš tak čtyři roky.
Alenka se ptá myší mámy na cestu, ale ta cestu z lesa nezná.
Paní Myš odvádí myšky do zákulisí a vrací se pro posledníčka. I kvůli takovým případům je dobré mít stále na scéně někoho, kdo neztrácí hlavu. Nastává další improvizace. Myší máma legračně vystrkuje obrovské fousky zpoza kulis a dělá, jako že se diví, kde se ten její kluk toulá. Pak myšími krůčky vycupitá na palouček a chce vzít myšku za ruku, ale ta sebou polekaně trhne, bleskurychle se podívá vlevo vpravo, a než stačí mamka zareagovat, prchne z pódia. Pochopitelně na opačnou stranu, než ostatní myšky.
Diváci ocení jeho výkon potleskem.
 
Hm, tyhle mrňata jsou tak roztomilý, usměje se Marie, a netuší, že stejný pocit právě sdílí se všemi zde přítomnými matkami.

Mezitím vtrhly na palouk divoké kočky. Myší máma by tam už dávno neměla být! V rámci improvizace přehnaně vyděšeně nadskočí, podívá se vlevo vpravo a vystřelí z jeviště na opačnou stranu než malý myšáček. Pobavené obecenstvo zatleská i jí.

Mourovaté číči jsou na Alenku zlé. Dorážejí na ni a chtějí ji vyštípat z kočičího království. Ale její věrný průvodce, pan Zajíc, přihopkává Alence na pomoc.
 

Marie byla tak zabraná do děje, že když jí někdo pošeptal do ucha její jméno, vyjekla nahlas úlekem. Ohlédla se. „Promiňte, paní učitelko, já sem se strašně lekla,“ řekla tiše, když uviděla přísný výraz paní Podruhové. 
Štěpánka jen zavrtěla hlavou. „Pojď prosím tě se mnou. Rychle!“ šeptla.

 

 

 

(konec druhé části)

 

 

---