Marie - díl třetí a poslední

Marie
(školní rok 1979/80)

Marie se na nic neptala a tiše vyklouzla z hlediště za učitelkou.
Štěpa už rázně pochodovala chodbou. Marie musela popoběhnout, aby ji dohnala. Učitelka se ale náhle zastavila a otočila se k Marii.
„Troufla by sis zatančit vílu?“

„Eh, ... co? No jo, ... asi. Proč? Co se stalo?“
„Bláža se složila. Zavřela se na záchodcích a brečí, že už ji nikdo na jeviště nedostane.“ 
„Ježiši, proč?“ zeptala se Marie. „Dyť to vůbec nebylo vidět! Chci říct, že si diváci nemohli ničeho všimnout.“
„Jo. To jsem se jí taky snažila dost dlouho vysvětlit. Ale přes ty záchodový dveře se mně to nepovedlo.“
„Děvčata se jí teď pokoušejí přemluvit, aby alespoň ze sebe shodila kostým. Tak co, cítíš se na to?“
 
„No, jo. Ale asi to nebude úplně přesně podle choreografie. Vílí tanec zvládnu, ale to ostatní vím jen přibližně.“
„To nevadí, v nejhorším budeš trochu improvizovat. To ti nikdy nedělalo problém.“
„Hlavní body víš. Odvedeš Alenku skrz zrcadlo k židli a pak ji položíš na klín medvěda. Ten leží na zemi na opačné straně pódia, než je židle. Je tam na ráně, nemůžeš ho přehlídnout. A prosím tě, to nejdůležitější! Jakmile poprvé zazní bicí hodiny, tak musíš bezpodmínečně zmizet. Je ti to jasný?“
„Jo. Bicí hodiny. Jasný!“
„Tak už pojď, za chvíli bude konec. Já tu Blážu přetrhnu jak hada.“
Otočila se a pospíchala chodbou ke schodišti. Marie s ní srovnala krok, ale po chvíli se váhavě zarazila.
 
„Ale ... paní učitelko …“ 
„No co je?“ otočila se k ní netrpělivě Štěpa.
„Nechtěla by to zatančit některá z holek? Dyť víte, jak jim to bylo proti srsti …“
„Chytrá hlavička,“ zabručela učitelka a přátelsky jí ťukla kloubem ukázováčku do čela. „A ty si myslíš, že to nebylo to první, na co jsem se jich zeptala? Všechny na mě koukaly jako sůvy. Jako bych se s nima osm let nepachtila,“ dodala trpce. „I ta Irena najedou ztratila řeč. Nakonec, tomu bys ani nevěřila, to byla právě ona, koho napadlo, že bychom tě měly najít. Přisámbohu, že bych jí na to pódium vlastnoručně dostrkala, kdybych tě nenašla. Deset minut už tady lítám po celým divadle jako blázen!“
„Ale dost řečí, teď na to není čas!“
Jako na povel se obě rozeběhly do šaten.

„Tak co? Máte kostým?“ houkla Štěpa, jakmile rozrazila dveře šatny.
„Jó. Vona se Bláža docela uklidnila, když jsme jí slíbily, že to za ní odtancuje Majka.“
Všechny dívky se zvědavě podívaly na Marii.
„A kde je?“ zeptala se Štěpa, když viděla, že Blažena v šatně není.
„Káťa se s ní šla převlíknout do umývárny.“
Štěpa se otočila a otevřela dveře. Pak se ohlédla na Marii: „Tak na co čekáš? Šaty dolů! Děvčata, pomozte jí,“ dodala a vyšla na chodbu.
 
Dívky se vrhly na Marii a všechny najednou se z ní snažily stáhnout svetr.
„Počkejte sakra!“ křikla vztekle Marie.
„Nejrychlejc se svlíknu a oblíknu sama! Když tak mi v těch vílích šatech najděte tu správnou díru pro hlavu.“
Marie se rychle svlékla, sedla si na lavici a začala se přehrabovat v tašce. Vytáhla červenou kombinézu, černé piškoty, bílé punčocháče, a pak tašku obrátila dnem vzhůru a vysypala zbylý obsah na zem.
Vyjekla a vytřeštila oči na učitelku, která právě přivedla obě dívky.
„Co je?“ lekla se Štěpa.
„Já jsem si zapomněla vzít sebou bílý piškoty!“ zajíkla se Marie.
Štěpa zavřela oči a obtížně hledajíc klidný tón hlasu zašeptala: „Co máš za číslo?“
„Pětku.“
„Děvčata, která máte pětky?“
„Já,“ zareagovala jako první Lenka, okamžitě si zula svoje piškoty a položila je k Mariiným nohám. Ta se zatím postavila a roztodivnými podřepy a zvedáním skrčených nohou si upravovala bílé punčocháče tak, aby jí nikde netáhly. Pak vklouzla do připravených piškot. 
„Dík,“ usmála se na Lenku, „máš to u mě.“
 
 
„Pospěš si, za tři minuty jdeš na scénu,“ popoháněla ji Štěpa.
Tři minuty? To se ani nestačím rozcvičit, napadlo Marii. Tak to se budu muset na jeviště proběhnout, aspoň.
Pak se podívala se na Radku a Jitku, které už držely připravený kostým a vzpažila ruce. „Tak už,“ řekla a dívky ji přetáhly vílí šaty přes hlavu. Vstala, zapla si šaty v pase a vrhla se ke dveřím.
„Počkat,“ zastoupila ji cestu Irena. „Ještě stíny!“
Marie protočila panenky: „Prosimtěstíny! Bláža je blondýna, já jsem bruneta, to už stíny nezachráněj!“
Ale Irena se nedala odbýt. „Všechny víly maj stříbrný stíny, tak ty je musíš mít taky!“ a odhodlaně odšroubovala uzávěr líčidla. „Zavři oči a nemel sebou!“ 
Marie poslechla, připadalo jí to rychlejší než se s Irenou dohadovat.

„To stačí!“ ukončila Ireninu kosmetickou kreaci Štěpa. „Běž!“
 

Marie vyběhla ze šatny, ani se nestačila zkontrolovat v zrcadle. 
Možná je to tak lepší, pomyslela si. Jestli mi tam ta káča namalovala nějaký kola, tak to snad radši ani nechci vidět.
Štěpa a všechny dívky vyběhly za Marií. Tenhleten vílí tanec si tedy rozhodně žádná z nich nechtěla nechat ujít.
 
Zastavila se až těsně u dřevěných opěr divadelních kulis. Rychle obhlédla scénu. Do jejího nástupu zbývaly dva takty.
„Kde je ten medvěd?“ otočila se na učitelku, ale ta jen zoufale pokrčila rameny.
„Já nevím. Celou dobu ležel támhle na levém kraji pódia,“ řekla ustaraně. „Ach jo! Tak já se běžím podívat do hlediště, jestli ho tam někdo neskopl, a kdyby jo, tak ti ho podám. Teď už běž!“
Marie jen krátce přikývla že rozumí a vířivými piruetami vtančila na scénu.
 
Lehkými kroky vstupuje do Alenčina snu. Přitočí se k Alence, nahne se nad ní, jakoby zkoumala hloubku jejího spánku a rychle zašeptá: „Evo, zaskakuju za Blážu, ničeho se neboj. Všechno bude, jak jste si nacvičily.“ 
Víla vzletně oběhne bílé sofa a postaví se za Alenku. Ladně rozpaží a celým tělem naznačí kolébavé houpání. V této chvíli vypadá jako mořská pěna vznášející se na vlnách a Alenka se na těch vlnách houpá s ní. Pak uchopí Alenku za ruku, pomůže jí vstát a spolu začínají tančit vílí tanec.
Evička nezaváhá, je skutečně skvělá. Víla s Alenkou tančí jako jedno tělo. Je to vlastně úplně poprvé kdy Marie a Evička tančí spolu a obě si to dokonale užívají.
Víla provede Alenku zrcadlem a spolu se radostně zatočí v kole. Pak víla přivábí Alenku k židli, Alenka usedá, zavírá oči a sklopí hlavu. Opět spí.
 
Tak a teď už zbývá jen najít toho medvěda, pomyslí si Marie.
Do první řady pod hledištěm Marie nevidí. Celou dobu po očku obhlížela scénu, ale zmizelou hračku nikde nezahlédla. Vrhne tázavý pohled do zákulisí, ale všechny dívky současně zavrtí hlavou. Takže na levé straně pódia není, to by ho už viděly. Marii nezbývá, než obtančit celou scénu dokola kolem. Musí improvizovat.
Teď má sama pro sebe celé obrovské jeviště. Pohrouží se do tónů hudby tak, jak to umí jenom ona, ... 
... a zapomíná, že je Marií.

Konečně ho zahlédne. Podívá se tím směrem ještě jednou, aby si byla stoprocentně jistá. Leží ve stínu, u paty staré skříně, v pravém zadním rohu scény. Zastaví vzdušný rej efektních piruet a dramatickým pohybem paže přivede zraky všech diváků k pohozenému medvídkovi. Ladně dokráčí až k němu a když se pro něho shýbne, vypadá to, jako by se k zemi snášelo chmýří tisíců pampelišek.
Vezme plyšáka do náručí, odběhne do viditelnější části pódia, zvedne méďu nad hlavu a zatočí se v dívčí radosti nad nálezem hračky. Pak předvede několik radostných, dětsky skotačivých krůčků po vílím způsobu, prudce se rozběhne do středu scény a s medvědem v natažených pažích se zavíří v kole mnohem divočeji, než před chvíli s Alenkou.
Pak, v souladu s náhle umírněně ztichlou hudbou, dotančí k Alence, něžně jí položí méďu na klín, elegantní otočkou se přenese za její židli a dlaní naznačí pohlazení.
Náhle se půvabně rozběhne k zrcadlu, před zrcadlem se zastaví, ohlédne se, dokonalou ramenní vlnou, která projde celou paží, jedinkrát mávne Alence na rozloučenou, proletí zrcadlem, rozvlní závoje svého kostýmu a rozplyne se jako dým. Alespoň tak to divákům v hledišti připadá.
 
Na scéně zazní bicí hodiny.
Alenka se s trhnutím probouzí, zívá, udiveně se rozhlíží, přikládá hřbet ruky na čelo, ... stalo se to, nebo to byl jenom sen?
Vstává ze židle, kráčí k zrcadlu. Uklání se na jednu a pak na druhou stranu a při tom pozoruje svůj odraz v zrcadle. Pak položí dlaň na zrcadlo, ... ale ne. Zrcadlem se projít nedá. Otočí se čelem k divákům a jde až na kraj pódia. Pokrčí rameny a usměje se. Byl to jenom sen.
 
Nadšený aplaus maminek, babiček a právě probuzených tatínků nebere konce.

 
Ale dívky stojící v těsném houfu v zákulisí potlesk nevnímají. V užaslém ohromení zasněně hledí na uprázdněné jeviště.

 
Alenka se uklání, děkuje se na všechny strany, odbíhá do zákulisí, a ihned se vrací a přivádí sebou druhou největší hvězdu dnešního programu. Potlesk sílí a nabírá rytmus. Bílý zajíc výmluvným gestem zve na scénu Snovou vílu. Ta přibíhá přímo na střed pódia, zapózuje a pak se hluboko ukloní.
„Cs! Viděli ste ji, jak se předváděla s tou vlnou? Kráva!“ sykne zlostně Irena.

 
Ale dívky nevnímají ani ji. Každá si totiž stále ještě představuje samu sebe, tančící jako Marie.

 
Protože Marie, a to si v téhle podivuhodné chvíli prozření uvědomily všechny, Marie netančila.
Marie se vznášela.
Jako víla, jako vánek, jako sen.

(konec povídky Marie)