ESC #20: Hou hou hou

„Nemyslím, že je úplně dobrý nápad tisknout reklamu na cigarety na školní aktovky,“ jednou rukou jsem po paměti mačkal tlačítko do našeho patra, ve druhé jsem držel mobil, kafe a brašnu s notebookem.

Šesté podlaží.

„Chápu, že chcete podchytit svoji cílovku co nejdřííííííííí…“ vykročil jsem ze dveří, zakopl o šňůru barevných žároviček a parakotoulem přistál pod stromečkem v hromadě plyšových sobů a prázdných dárkových krabic.

Zmateně jsem si zkontroloval datum na hodinkách. Dvacet… čtyři…? To už je Štědrý den? Vzpomínám si, že když jsem byl dítě, víc… se to vleklo. Nebo jsem… zmáčknul čudlík do jiného času? Popleteně jsem dovrávoral na své místo. Nad hlavou mi blikala neonová kometa. Na stole se válela pochybná koule z jehličí.

 

Z kukaně vyběhl šéf v santovské čepici s plnovousem:  „Hou hou hou, čulibrci!“

„Tys to s tím Movemberem krapet přepísk’, dědo,“ zaševelila jedovatě Pavlína.

„Veselé Vánoce!“

„Je listopad,“ řekl suše Pixel, omotaný vánočním řetězem.

„Nebuď škarohlíd!“ zacpal mu šéf pusu třemi vosími hnízdy. „Kdo má rád Vánoce?“

„Já!“ přihlásila se Sylva. „Miluju vanilkové rohlíčky.“

„Hue hiuvtopad,“ trval na svém Pixel.

„Opravdu?“ Šéf spustil na Spotify nekonečnou smyčku Půjdem spolu do Betléma.

„Ano!“

„Tahle výzdoba stála osmdesát táců! Takže se z ní budete radovat až do února, jasný?“ Přicucnul mi k monitoru strašidelnou gumovou figurku ukřižovaného kojence.

Trhl jsem sebou. „Mm– myslel jsem, že Ježíše přibili na kříž až ve třiatřiceti.“

„Tys tam byl, nebo co?“ ukřižoval mě pohledem. „Duch Vánoc vás přiměje myslet na své blízké. A pilněji pracovat, abyste jim mohli na Štědrý večer nakoupit nesmysly. O Vánocích je navíc celý kolektiv prodchnutý lásk–“

„Je listopad.“

„Krucifix. Drž už–“ šéf hodil po Pixelovi nafukovací pannu Marii v životní velikosti z obzvlášť bizarního manga betlému.

„A týmy, ve kterých panuje láska, podávají daleko lepší výkony. Proč myslíte, že spolu řečtí válečníci souložili?“

„Protože… to byly buzny?“ Pixel dostal do čela nafukovacím manga oslem.

 

„Ehm ehm,“ o turniket se opíral statný jinoch s orlím nosem a jižanskými rysy. Hned jak si ho Sylva všimla, přiběhla ho vysvobodit zaměstnaneckou kartičkou a přivítat polibkem.

„Tohle je André. Můj fotbalista,“ pověsila se mu majetnicky kolem krku. „Asi se dozvěděl, že nám tu rozvěsili jmelí, tak mě přišel radši zkontrolovat. Hrozně žárlí. Viď, ňuníku?“

„Tak určitěěě.“

Celý kancl ztichl.

„To byl vtip,“ usmál se americky. Ženská část kanclu se začala chichotat. Ha ha, to je toho.

K Sylvě se zezadu přikradla Pavlína: „Fotbal je asi jeho velká vášeň, když si ani nesundává suspenzor,“ pokynula k Andrého slabinám.

„To NENÍ suspenzor,“ usmála se pyšně Sylva. Pavlína vykulila oči a začala Sylvě gratulovat. Všichni jsme si dotčeně zrevidovali své klíny.

„Potřebuju s tebou mluvit, světluško,“ osmělil se adonis.

„Tak… dobře,“ přitakala Sylva nejistě. „Jen jsem slíbila HR, že jim tam donesu tyhle papíry. Mmm…“ rozhlédla se po openspacu. Začal jsem neznatelně vrtět hlavou. „Michal tě zatím zabaví v zasedačce.“

Vstal jsem a důvěrně se k ní naklonil: „Prosim tě… já ne. Znáš mě, já… já… si neumim povídat se sportovcema! Kromě šachistů. Paralyzujou mě. Nemáme… vůbec nic společnýho. Jsou pro mě jako… svalnatí negramotní mimozemšťani.“

Sylva mě se smíchem cvrnkla do nosu. „Hned jsem zpátky, vy ťunťové.“ Zavřela za námi prosklené dveře.

 

Seděli jsme mlčky v zasedačce ověšené chundelatými stříbrnými řetězy. V rohu nazdobená borovice, na stole tři čokoládoví Mikulášové a z ultrabooku největší vypalovačka: Slyšte, slyšte, pastuškové.

Já fascinovaně studoval svoji propisku. André střídavě nafukoval a praskal žvýkačkovou bublinu a hrál si s chlupy na předloktí.

No nic. Je čas na odvážnou ledolamku.

„Tohle je zasedačka.“

„Aha.“

Tak. To šlo dobře.

Teď nějaký zasvěcený dotaz, aby okamžitě pochopil, že jsem sportovní znalec.

„Máš… rád… góly?“

„Ehh… jo.“

No vida! A hned jsme na jedné vlně. Není divu, že jsem na Kurzu komunikačních dovedností dostal čtyři šmouly.

Nadešla chvíle zabrousit do osobnějších vod. Lidi nejvíc spojuje to nejosobnější. Čím autentičtější a upřímnější v komunikaci s druhými jste, tím víc vás chápou a snáz se vám otevřou.

„Mám hemeroidy,“ řekl jsem.

V Andrém hrklo, vyplivl žvýkačku a sestřelil dva ze tří Mikulášů.

To bylo možná moc. Couvej.

Dej mu prostor vyniknout! Opřel jsem lokty o stůl a bradu do dlaní. „André, co je to vlastně ten fotbal?“

Sylva vzala za kliku a mně spadl kámen ze srdce. Otřel jsem si zpocené čelo a měl se k odchodu: „Tak se tu mějte, já… zas…“

Sedla si ke svému šamstrovi přes roh stolu. Ten vzal její ruce do svých a začali si špitat.

„Cože jsi?!“ vyhrkla najednou Sylva dvakrát tak nahlas.

„Nashle, André!“ zamával jsem ještě mezi dveřmi a kdovíproč při tom napodobil volejbalové podání.

„Michale,“ aniž by se na mě podívala, ukázala Sylva přísně na židli vedle sebe, „sednout.“

„Michale, už vás nebudeme zdržovat,“ usmál se omluvně Beckham.

Sylva vstala, přijela ke mně s kolečkovou židlí, nabrala mě do sedáku a přivezla zpátky ke stolu. „Když to můžeš říkat mně, může to slyšet i Michal, ne?“ Překřížila ruce na prsou. „Tak do toho.“

André nervózně polkl. Díval se Sylvě upřeně do očí a střídavě těkal do mých. Pak se nadechl.

„Musím tě opustit. Jsem… Zamiloval jsem se do Honzy, našeho brankáře. Přitahují mě muži.“

A ty, Janku, na píšťalku dudli, tudli, dudli, dá!

„Aha,“ Sylva zesinala a cukal jí vnější koutek levého oka. „Myslela jsem, že se mnou chceš mít dítě.“

„To… jsem chtěl.“ André se pokusil pohladit Sylvu po tváři, ale ta ho praštila přes hřbet ruky Mikulášem. „Jenže… po půl roce jsem si uvědomil, že si jenom něco nalhávám. Nemůžu svůj život strávit se ženou. Není to nic osobního. Promiň.“

„Po půl roce? O malého se snažíme už rok.“

Zarazil se. Sylvina hlava se s každou vteřinou výhružně natáčela o jeden tázavý stupeň doprava.

„Já… s… se… snažil jenom půl roku,“ zašeptal provinile.

„Co to znamená?“ zeptala se Sylva, aniž pohnula jediným svalem v obličeji.

„Posledních 6 měsíců předstírám orgasmy.“ André se na mě podíval jako na náhodného spolucestujícího v metru, kterému začnete zničehonic vyprávět o svých ejakulacích.

Vytáhl jsem telefon a začal hrát Tetris.

„Předs– Děláš si ze mě KOZAČKY?!!“ Sylvě se začaly třást rty. „Takže nemám hyperabsorpční vagínu?!“

Á! Dlouhá. Tu přesně potřebuju. Čtyři řady naráz!

„Ty teplej parchante,“ slabikovala Sylva a přeteklo jí jedno oko. „Ty mě tady necháš KAŽ-DEJ DEN močit na papírový proužky. A těšit se, až z nás dvou…“ zalykala se „…bude… život.“ Dvě slzy ukáply na stůl.

…že se lidem narodilo… děťátko.

André jí položil ruku na pravé rameno, já na levé. „NEŠAHEJTE NA MĚ!!!“ setřásla nás. „Proč jsi se mnou vůbec byl?“

Sklopil zrak do země, odmlčel se a pak vzhlédl. „Připomínáš mi Fandu, co se mi líbil na střední.“

To už jsem skočil pod stůl.

Sylva vstala, popadla vánoční strom těžší než ona sama a hodila ho po své polovičce. André zmizel pod borovicí i se židlí.

Sylva strhla z projektoru stříbrný vánoční řetěz, omotala si jeho konce několikrát kolem dlaní, zkusila jeho pevnost a vydala se mezi větve.

Někdy možná není potřeba být až tak upřímný.

André se na poslední chvíli vyprostil zpod jehličnanu, vystřelil dveřmi jako lubrikovaný blesk a přeskočil turniket.

„Veselý Vánoce, ty homokládo!“ ječela přes celý openspace a metala po svém ex spršku náhodných betlémů. „A šťastnou novou řiť!!“ Zhroutila se do tureckého sedu, jen dva kroky od jmelí, a propukla v tlumený pláč.

Klekl jsem si k ní, beze slova ji objal a vetkl jí mezi zkřivené rty kousek vanilkového rohlíčku.