Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTo je svátek, občane!
Autor
Movsar
Nízké přelety stíhaček, balónky dětem, bitka o odznáček. To je svátek, občane! A v Tescu si nic nekoupíš, z moci úřední. A večer v televizi vyznamenají i Pána démonů. To je totiž svátek, to je doba. Hlavně nebýt prostřední.
Banální příhoda odstartovala další díl velké mediální komedie. Hlavní role jsou jisté: prezident na jedné straně, na druhé straně alternující se strážci Dobra. Současné obsazení je ve shodě s klíčovými segmenty uskupení, tedy politici - Česká televize – seriáloví herci – konceptuální umělci; za vrchního kavárníka se pro dnešek prohlásil Michal Horáček. Bude to prý velké, na Staroměstském náměstí má promluvit i Marián Jurečka, a pro takový zážitek by člověk přijel snad až ze Žatce.
Večerní program je uveden slovy o „lásce k někomu, kdo má dnes narozeniny“. Míněn je pochopitelně stát. Následují samá velká slova, až člověk nabývá dojmu, jako bychom určovali světové dění. Ano, naši hokejisté v roce 1998 porazili v prestižní soutěži všechny ostatní hokejisty. Ano, pamatujeme si to a – skáčeme!
Zdá se mi ale, že je těch velkých slov a frází příliš. A že je málo otázek. Přitom se nabízejí samy, doba je přináší na vlnách velkého globálního oceánu, vyvrženy leží na březích jako nepořádek, ale taky podivuhodnosti z hlubin za přílivu.
Navrhuji proto pro dnešní večer tázání namísto juchání na truc.
Začněme od otázky podobně velké, jako je velká záminka k slavnosti: Je stát skutečně něco, co bychom měli milovat? Není stát v tomto kontextu jen příležitostí k identifikační terapii? Proč namísto toho nemilovat skutečnou nemožnost identifikace, chaos světa anebo třeba živly kolem nás? Byla by to jistě prospěšnější, jakkoli obtížnější terapie.
Pokračujme otázkou věcnější: Komu je vlastně namířen protest? Prezidentovi a jeho okolí? Pak se ale protestující usvědčují z ohromného respektu, neboť mobilizovat takový aparát kvůli jediné nenáviděné postavě je vskutku ohromující. Anebo je namířen světu? Neměl by pak být přenášen do světa v rozhodujících světových jazycích, totiž angličtině, čínštině a ruštině?
A dále: Nejsou slova o lásce ke státu jen tautologií, když je takový „cit“ zdůvodňován odvoláním se na vlastní identitu / občanství? Je možné vyjít z vězení řeči a nalézt nějaké smysluplnější zdůvodnění?
A konečně: Je skutečně konfrontační tón, který pořadatelé oslav „v podhradí“ zvolili, tou správnou cestou? Vždyť se, jak sami naznačují, prostřednictvím zástupného objektu vyhrazují vůči velmocem, jejichž konfrontační tón by pro nás mohl mít fatální následky, a nemuselo by to trvat ani deset minut. Není pak namístě raději si ujasnit, co z toho, co se nám nelíbí, lze reálně uhájit a pak o tom vést dialog? A dialogem jistě není recepce s Dalajlámou.
S otázkami pokračujte, večer je mladý.
12 názorů
Člověk má být suverénní, důstojná, inteligentní bytost. Plus vlastnící ještě několik podobných moderních vymožeností. Většina současných lidí však tyto podmínky ani vzdáleně nesplňuje.
Člověk znamená člověk, nikoli nadčlověk, podčlověk, nebo jiné zvrácené a nepřirozené konstrukty.
tr: ale co to dnes vlastně znamná "člověk"? je stále platná novověká (descartovská, osvícenská, existenciální atd.)definice?
al: dobrý vtip.
aleš-novák
02. 11. 2016a 17.11. nám ministr kultury představí tetu...
Inu, ne, že bych sledoval média víc, než je zdrávo, tj. je už dlouho nesleduji skoro vůbec, nicméně i k mému zraku/sluchu se pár zvěstí o tomhle absurdním dramatu doneslo.
Odpovídám tedy.
1. Stát, alias rodnou vlast, jaksi podvědomě milujeme, ať chceme, nebo ne. Stejně jako mateřský jazyk a jiné zautomatizované fenomény. Něco jiného je vztah k určitému politickému směru - části politického spektra, stranám apod. K současným normám a pořádkům, tedy spíše nepořádkům, zneužívání moci atd. Stejně jako ke konkrétním politikům a různým dalším veřejným činitelům. Lidé, poměry, móresy a pravidla přicházejí a odcházejí, řekněme, podléhají módě. Avšak naše země, rodná hrouda, nám a dalším generacím zůstává poměrně neměnná. Tu bychom měli mít rádi jako takovou, nehledě na to, kdo je právě u moci a jak to v naší společnosti aktuálně (ne)funguje.
2. :) Prezidentovi, nebo světu? Či spíše jde o čirou/mírně zakalenou exhibici? Tedy snahu protestovat proti něčemu za každou cenu? Pravda je, jako obvykle, někde mezi. Někdo to bere vážně a poctivě, něco se mu nelíbí, tak protestuje. Někdo má motivy smíšené a někteří se holt potřebují pouze ukázat a okázale dávat na odiv své "hrdinství". Nic nového pod sluncem. Svět má milióny barev. :-)
3. Je možné najít lepší důvod? Jistě, že je, hledejme jej. Třeba úplně laicky: ne "já jsem občan", ale "já jsem člověk". ;-)
4. Co lze reálně uhájit a uhrát? Kdo to ví? Jen ten vševědoucí. Dialog je dobrá metoda, ovšem na vysoké úrovni. Kdo takové úrovně ze zúčastněných aktérů dosahuje? Jak vysoko nastavit onu laťku? Ať už výše či níže, každopádně bychom měli dát přednost rozumu před emocemi. Těm popusťme uzdu v soukromí; věci veřejné bychom měli řešit s co nejvíce chladnou hlavou.
5. Život je (občas) hezký i bez oslav a svátků. :-)
6. Otázek je zde položených, myslím, dost.
to s klíčem jsem ani nevěděl, to je trefná poznámka. ale co od ní čekat..
díky za čtení a komentáře.
aleš-novák
29. 10. 2016stejný klíč, jaký dostal od pražské primátorky George Brady, dostal paradoxně před pár měsíci od téže osoby i čínský president...
Pootočilo se kormidlo naší zahraniční politiky od té doby jinam?
a dotkne se to snad nějak našich malých soukromých životů...? Opravdu je to Zeman, kdo tu dnes ohrožuje "svobodu" a "demokracii"? co vůbec znamenají tyto dva pojmy v ústech umělců na barikádě?
ironie je stavebním kamenem demokracie. otázky považuju naopak za důležité, resp. nalézt otázku, na níž je určité jednání odpovědí. na co odpovídá ta hysterie kolem medaile? škoda, že se to tady nerozvířilo.
Líbí se mi tvé zamyšlení, a nejvíc ironie v otázkách. Ani milionem otázek nic nespravíme, to již víme, zbývá úsměv:-) a naděje.