Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNoční můra
Autor
Gora
„Martine, nejraději bych se s tebou vrátila domů. Několik nocí za sebou mě pronásleduje zlý sen a pokaždé mě vzbudí ze spaní. Mám takový divný pocit.“
Mladý muž se úkosem podíval mámě do tváře, jak mu dovolovalo řízení auta.
„Takhle tě neznám. Odkdy jsi pověrčivá jak stará Blažková? Nemysli na nesmysly,“ uchechtnul se vlastnímu řečnickému vtípku.
Blížili se k městečku. Jeho specifický ráz po staletí vytvářela a určovala těžba stříbra, později uranu. Přítomnost i budoucnost, symbolicky i reálně. Jeho podzemí je provrtáno vytěženými ložisky a stojí v blízkosti podzemních pramenů obohacených radioaktivním plynem - radonem.
Před nimi vpravo od silnice se objevily budovy lázeňského komplexu. Snad všechna černá mračna z Krušných hor si dala dostaveníčko nad městem. Martin zastavil na parkovišti u jedné z budov a vyložil z kufru matčina zavazadla. Sedmdesátiletá žena, profesorka češtiny ve výslužbě, s pomocí francouzské hole šla vedle syna dovnitř k recepci, bledý obličej stažený nervozitou.
„Pokoj dvě stě čtyři. Pěkně si, paní Šmoková, užijte váš první pobyt u nás,“ podala jim po zapsání černovlasá recepční klíče. Vyjeli výtahem do osmého patra a syn odemknul. Nevelký dvojlůžkový pokoj byl zatím prázdný. Věra vešla a vzápětí se jí podlomily slabostí nohy. Několikahodinové sezení v autě a nervozita vykonaly své. Martin k ní rychle přisunul křesílko a žena se do něj sesunula. Berle sklouzla na zem. Martin přispěchal k mámě se sklenicí vody. Rozmlouval s ní, tiše a naléhavě.
„Máti, nejvyšší čas, že jsi konečně v lázních. Tady tě dají dohromady, koukni jak jsi po té operaci slabá. Já mám ostatně také nejvyšší čas na zpáteční cestu, jestli se už cítíš lépe. Stejně jdeš k lékařce a pak hned na první koupel, tak já už nebudu čekat. Tak pusu, a kdyby něco, zavolej. Já se ozvu, až dojedu domů. Pa, maminko…“ Martin zvedl ze země francouzskou hůl, opřel o skříň a odkráčel svižným krokem muže v nejlepších letech. Zůstala sama. Slabost již pominula.
Vybalila základní hygienické potřeby do jedné ze dvou koupelnových skříněk. Pečlivě zavěsila vyžehlené halenky na ramínka do skříně. Přezula se. Před zrcadlem přečísla polodlouhé mikádo ze šedivých vlasů - musela na špičky, je malé, drobné postavy, a pak opíraje se o berli, odešla do ordinace.
Na pokoj se vracela až po koupeli a večeři, spokojená s výbornou kuchyní. Nedařilo se jí odemknout. Přes dveře uslyšela velmi hlasité zvuky televize. Zabouchala. Po chvíli někdo zevnitř zašramotil klíčem. V chodbičce stála vysoká žena s kratšími vlasy obarvenými na blond a svojí robustností vyplňovala celý prostor zádveří.
„Nu čtože, děvočka, ja něslušala… Zdravstvuj, miňja zavut Nina, i tibja…?“ podávala v chodbě Věře ruku. Začala okamžitě s tykáním, přitom musela být minimálně tak o deset let mladší. Starší žena v tom hrozném rámusu cizojazyčně hrající televize natáhla k blodýnce pravou ruku a představila se.
„No nazdar, bydlím s Ruskou, a takhle hlučnou…už teď mne z toho bolí hlava,“ pomyslela si Věra a ztlumila ovladačem zvuk.
Sladký úsměv na obličeji Niny se během vteřiny vytratil a výhružně koukla na Věru. Ta ještě nikdy neviděla u žádného člověka tak prudkou změnu mimiky. Pod zlostným dozorem pichlavých očí raději vrátila ruským písním původní hlasitost a vybalovala z kufru zbytek svých věcí. Její, doma pečlivě nažehlené, halenky, se válely na dně skříně a všechna ramínka byla obsazena oblečením kolegyně. Co to má znamenat? Zubní kartáček a další své věci, které před odchodem k lékaři dala do koupelny, objevila ledabyle shrnuté na jedné straně umyvadla. Zabrala si jednu skříňku a věci tam zase poskládala. V rámusu hudby neslyšela, že kdosi stojí za ní, až v zrcadle spatřila rozlícený obličej Niny. Zprudka se k ní otočila, protože v odrazu viděla, jak mávala nad její hlavou zaťatou pěstí a něco rusky vykřikovala.
„Éto maja banja, komnata…maja, maja…, panimaješ, děvočka? MA-JA!!!“ a sedmdesátiletá „děvočka“ Věra vyplašeně vycouvala z koupelny. Převlékla se do noční košile a zalehla do postele u okna, tu v rohu si přivlastnila druhá žena. Usnula únavou, i když hrála televize a svítila všechna světla v místnosti.
......................................
…Stojí kolem mne. Ležím a nemohu se hýbat. Hledíme si z očí do čí. Postavy v hnědých kápích nemají těla, vidím jen kontury obličejů uvnitř kapucí a z předchozích nocí známý výraz strašlivé prázdnoty. Umí hovořit, i když se otvory v místech úst nehýbou.
„Odvedeme tě s sebou do nicoty, neubráníš se, ztuhneš a my tě odvlečeme.“ Chci křičet, vím, když vydám zvuk hlasu, že je zaplaším jako v předchozích nocích. Zima stoupá od nohou k srdci a ochrnuji. „Pomoc…“ šeptám.
Odešli. Dnes ještě zmizeli.
.........................................
Věra spatřila obrys postavy nad sebou, tentokrát skutečný. Světlo lamp z kruhového objezdu před hotelem dosahovalo až k nim. Nina se skláněla nad Věrou a obličej v té polotmě se šklebil jako maska cirkusového klauna. Poodešla dál od postele. Věra, celá zpocená, sáhla po lampičce a rozsvítila.
„Proč nespíte, Nino? Za pár hodin vstáváme.“
Úsměv zmizel a blondýna se zase rozčílila.„Ty ně skoro vstavať! Ja chaču spať do sjem časov tridsať minút!!!“
„To nepůjde, já musím být v sedm u doktorky!“
Nina si stáhla z pravé ruky černou rukavičku, vzala z psacího stolku tužku a papír a napsala výrazně 7.30 a strčila kolegyni pod nos. Řečí těla jasně naznačovala svoji fyzickou převahu.
„Doktor nět, doktor nět, panimaješ?“ Zahrozila pěstí a mračila se. Šel z ní strach. Ulehla do své postele. Věra nemohla zabrat, slyšela jakési tiché mumlání. Proč Nina stála nad ní a na jedné ruce měla rukavici? Jak má ráno vše stihnout, když má být v sedm u lékařky? Co si to ta žena dovoluje? Budu si stěžovat, usoudila, jinak tolerantní a smířlivá starší paní. Pak usnula a do rána byl klid. Vstala v půl osmé. Nina se, za řevu ruské televize, hned nahrnula do koupelny a Věra raději odešla na toaletu v patře, aby ji zase něčím nerozzuřila. Měla velmi naspěch. Už měla být dávno jinde a ještě musela stihnout snídani.
Do ordinace lékařky se dostala až v půl deváté. Vysvětlila, že Ruska jí zakázala vstát dříve a se slzami na krajíčku vyprávěla, jak ji Nina šikanuje. Doktorka se zhrozila a doporučila, pokud se situace nezlepší, domluvit schůzku s vedením a žádat přestěhování. Změřila učitelce v penzi krevní tlak a na dnešní den doporučila nižší teplotu vody v koupeli, protože tlak dosahoval vysokých hodnot.
Na chodbě potkala dlouhovlasé děvče, pokojskou. Táhla za sebou vysavač a tvářila se, jako by potkala strašidlo. Šla z jejich pokoje.
Věra odemkla. Nina ležela na posteli a obličej měla sevřený zlobou.
„Mně nádo pakój, a sejčás děžůrnaja a tóže ty…chaču spať!"
„Televize hlučí, a to nevadí, hlavně že v noci couráš a přes den bys spala,“ pomyslela si Věra. Mlčela, rozhodla se neodporovat. Pokusí se Niny nevšímat. Do koupelny vlastně moc nemusí, když se denně namáčí v různých vanách a bazénech, a na záchod si dojde na chodbě.
U večeře se snažila bavit s dalšími strávníky u stolu. Všimla si, že se jí třesou ruce. Bála se noci a Niny.
Opřena o berli došla ke svému pokoji. Špatně dýchala. Zase bylo zamčeno. Zaklepala. Po dlouhé době se uvnitř pohnul klíč v zámku. Tentokrát bylo ticho. Napadlo ji, že by si mohla zapnout svůj oblíbený seriál. Nenašla ovladač. Brzy ulehla.
V pokoji svítila jen noční lampa. Nina seděla u stolku a v rukou něco držela. Zase měla na pravé tu rukavičku. Mumlala cosi latinsky, bývalá profesorka se zaposlouchala, latinu ještě pozná, ale nechápala ta slova.
„Ata baali machut ve-gevura ve-gedula le olam, amen.“ Pak dělala levou rukou nějaké znamení do vzduchu, kříž to nebyl. Ve sporém světle ta ženská vypadala ještě vyšší a mohutnější. Šel z ní strach, i když nekřičela. Byla to koncentrovaná síla a zloba v lidském těle. Nina se chovala, jako by v pokoji byla sama.
Věra nebyla nábožensky založená. Teď, před usnutím, se ale rozpomněla na jakousi modlitbičku z dětství, sepjala ruce pod dekou a v duchu ji odříkala.
„Andělíčku, můj strážníčku. Opatruj mi mou dušičku…“
Ráno se vzbudila podle malého budíku v půl osmé, dříve si netroufla. Hrůzný sen se tentokrát nedostavil, naštěstí, byla u konce svých sil. Zubní kartáček a pastu nosila v kabelce, staví se na toaletách u jídelny. Když odcházela z pokoje, seděla Nina u „modlitebního“ stolku. Věrka zřetelně zaslechla slovo Satanas.
Stavila se u své lékařky a požádala ji o přeložení na jiný pokoj, ke své spolubydlící už se nechtěla vracet, měla z ní hrůzu. Byla zesláblá, ani pořádně jíst nemohla pod vlivem psychického teroru, jemuž byla po dva dny vystavena.
Na druhou hodinu odpolední obdržela pozvání do salonku v hotelu, ředitel prý vyslechne obě strany. Věra musela podle rozpisu procedur v půl druhé do radonové koupele, tak dorazila asi o čtvrt hodiny pozdělji. Zdálky slyšela hlasitou mluvu. Uvnitř místnosti seděla sekretářka, ředitel lázeňského domu a v křesílku krásně oblečená a upravená Nina s kouzelným úsměvem na tváři. Smáli se a hovořili oba plynně německy.
„Dobrý den, pane řediteli, jsem Věra Šmoková,“ podala mladému muži s pleší ruku. Byla celá uřícená, vlasy napůl mokré po lázni, proti vystrojené Nině vypadala nejspíš dost obyčejně - v kalhotách a triku. Trémou se jí třásl hlas a ruce.
„Paní Šmoková, tady vaše spolubydlící z pokoje si postěžovala, že jí děláte problémy a lázeňské spolužití narušujete. Prý si zabíráte pro sebe společné prostory. Co mi k tomu můžete říct?“ ptal se překvapené Věry ředitel.
Pohoršeně potřásla svým mikádem a spustila, jak do ní vjel vztek. Nesnáší nespravedlnost. Vylíčila, jak se k ní od prvního dne Ruska chovala. Naštěstí to pověděla své lékařce, ta by problematické chování Niny mohla dosvědčit, a také pokojská s vysavačem. Ráno se spolu zastavily na kousek řeči a mladá dívka odmítala do pokoje vkročit, pokud tam bude Ruska. Takový křik, jakým na ni spustila včera kvůli hlučnosti luxování, nikdy nezažila. Řekla Věře, že se v tu chvíli paní proměnila snad v samotného Lucifera.
„Jsme tady v lázních toho názoru, že by je měli využívat spíše zdraví lidé, pobavit se tady a zrekreovat“, vyrukoval ředitel s názorem, kterým přizvukoval hlučné Rusce.
„Je to můj první pobyt v podobném zařízení a měla jsem dojem, že slouží hlavně nemocným pro zotavení, a tak by na pokojích měl být klid k léčbě,“ dovolila si odporovat řediteli. Zasáhla sekretářka, sdělila řediteli, že pro paní Věru je už připraveno místo u jiné pacientky - Češky, takže jestli s tím souhlasí, může se ihned stěhovat. Věra i Nina okamžitě přitakaly.
Schůzka skončila předáním klíče od nového pokoje. Věra vyjela výtahem na patro sbalit si své věci. Za chvíli přišla Nina a sedla si ke konferenčnímu stolku, který zabrala sama pro sebe hned na začátku. Mile se usmívala a pozorovala Věru. Té při tom soustředěném pohledu bušilo srdce, cítila napětí. Zatáhla zip u kufru a Nina se zeptala:
„Éto vsjo?“ Věra neodpověděla. Dovolila si ten luxus neodpovědět. Tvář Niny zbrunátněla. Vstala a stoupla si ke vchodovým dveřím, aby druhá žena nemohla odejít. Stáhla si černou rukavičku, kterou neustále nosila. Strčila předloktí Věře blízko před obličej tak, aby dokázala přečíst nápis, který byl na ní vytetován: 666 uvnitř hvězdy pentagramu. Pak ruku sevřela v pěst a výhružně s ní zašermovala.
Věra uchopila pevněji svoji berli.
„Jestli mne napadne, praštím ji,“ pomyslela si a táhla kufr na kolečkách do chodby, přímo proti Nině. Ta se k ní sklonila a pronesla plynnou češtinou:
„Když tě host v tvém příbytku obtěžuje, nalož s ním nemilosrdně a tvrdě!“ Otevřela dokořán a začala se smát.
„Da svidanja, děvočka…“
,,Já už se tě nebojím, ať jsi kdokoli, a budu-li muset, přetáhnu tě, tak raději ustup!"
Nina pomalu, ale přece, ustoupila ode dveří. Věra se opřela o francouzskou hůl a odešla.
51 názorů
Přijde mi to rozvláčné. Nikdy nechápu takové to babrání se popisem každého kroku. "Pokoj dvě stě čtyři", koho to vlastně zajímá? Jak to souvisí s příběhem? Proč to v textu je? Nic ve zlém, ale já si takové otázky kladu. Povídka je povídka. Viz Čapek.
Ratko a Milica: díky, že jsi četl, ovšem mě se zdá konec celkem přímočaře zřejmý, ale to je věc názoru...možná to mělo být ještě delší, nevím:-)
Jarrdo, děkuju, no, byl to jen přenesený zážitek jedné paní v lázních, sama jsem to naštěstí nezažila...možná proto tomu něco chybí:-) Díky.
Dzravím.
Věřím, že takové příhody se stávají a nejen v lázních.
Postava Rusky na mne malinko působí nepřirozeně. Něco mi tam chybí. Chlapi si to vyříkají na rovinu, určí hranice a postavení nadřazenosti a podřízení. ...a jedou dál. Ženy to vyhraňování podřízenosti, nadřízenosti a boje mají skryté pod rouškou přetvářky. Na první pohled je zřejmé, že Věra je férovej a upřímnej dobrák od kosti, který nemusí konflikty. Raději uhne než aby bojovala. Je mi tím blízká, protože jsem taky takovej "vůl". Ruska zde hraje roli opačnou a chybí mi u ní více intrikaření. Agresivní je dost až okatě, ale lstivá málo.
Tvou povídkou prostupuje krásná čeština s hezkými obraty. Pro mne inspirací,
Vigan: pokusila jsem se o poněkud jiný výraz či žánr...sama nevím, nakolik úspěšně, někomu ze čtenářů se to výjimečně líbí, jiným zas ne...asi to byl ojedinělý výstřelek:-) Díky za tvá slova:-)
Tvoje povídky čtu ráda, ale tentokrát se u mě nějak minula účinkem. Věřím, že se něco takového může stát (sama jsem slyšela vyprávět úděsné zážitky z lázní, kdy spolubydlící přicházela v noci namol opilá, všechno pozvracela, nebo upadla a moje známá ji křísila s obavou, jestli není mrtvá...). Člověk prostě narazí na všelijaké typy lidí. Jen bych u povídky očekávala nějaký vývoj, stupňování napětí. Tady mi připadne, že se jen dovídám, co všechno Ruska hlavní hrdince prováděla, a ta že se nakonec přestěhovala jinam. To je mi na rozuzlení a pointu trochu málo. Vadily mi některé formulace v dialogu, které působí, jako by je někdo četl, v mluvené řeči by člověk určitě volil jednodušší vyjádření, než: „Několik nocí za sebou mě pronásleduje zlý sen a pokaždé mě vzbudí ze spaní.“ nebo „...jak jsi po té výměně kyčle slabá. Já mám ostatně také nejvyšší čas na zpáteční cestu.“ Podobný pocit umělosti mám u frází typu „spokojená se stravováním formou švédských stolů“, které bych očekávala v reportáži nebo novinovém článku, ale ne v povídce.
Tamboro, dík za zastavení a rozbor: tak to bylo, Ruska bylo obrovská žena, viděla jsem ji. Satanistka - to nevím, rukavičku nosila a zloba z ní koukala:-)
Jinak ten rozhovor se synem má ten účel trochu opředstavit Věru. S proškrtáním máš asi pravdu, ještě znovu přehodnotím, a děkuji!
Marcelo, děkuji ti: já jela už podesáté, ale připlatím si a vždy bydlím sama:-) Jinak lázně jsou fajnové, pro zdraví myslím:-)
Marcela.K.
08. 11. 2016Doktor mi nedávno nabídl lázně. Prý bych na ně měla nárok. Nikdy jsem v nich nebyla, a ani do nich jet nechci...teď už tuplem ne ;-)
Velmi dobře napsaný text. Ani mi při čtení nevadilo, že se vnučka dívá na Kouzelnou školku.
má to opravdu spád, po celou dobu čtení, líbí se mi:-)...pro mě by to byla noční můra...
Karle, jsem moc ráda, že sis početl a neusnul:-)))
Chtěla jsem vyvolat takovou náladu, poněvadž jsem ji při vyprávění "paní Věry" naprosto zřetelně cítila. Také jsem nechtěla mířit jen na Rusku, ale v současné době se jejich koncentrace v Karlovarském kraji prudce zvýšila, a někteří jedinci se chovají vskutku dobyvačně. Díky, Karle, i za tu nominaci. Ráda ji přijímám:-)
No tak teď jsi mě fakt překvapila. Můžeš tomu klidně říkat horor nebo psychologický horor. Napětí je tam od první věty až do konce. To odpovídá skutečnosti? Škoda, že paní vyklidila pole. Překvapilo mě už to, že sis vybrala něco z úplně jiného soudku. A to je dobře. Třeba zjistíš, že máš daleko větší záběr než sis původně myslela. Teď si jdu pečíst kritiky.
Kdybych měl hodnotit oproti předešlým povídkám tak tahle vede. Já pracoval s Němci, Poláky, Slováky, Bulhary, Větnamci, Rumuny, Romy a Rusi. Všichni byli kamarádští, přátelští. Až na Rusi. Chovali se chladně, uzavírali se mezi sebou, jako nadřazená rasa. V podobném případě je jediná možnost boj, postavit se stvůře. Rád by navrhl k nominaci do PM, pokud to ještě nikdo neučinil.
justyou: díky za přečtení, Justýnko-), dvě hvězdičky - na tip to /asi/ není, ale lepší nežli nic. Dík:_-)
blacksabbath
02. 11. 2016bez komentu .*/***********
Evži, nebyl dobrý nápad dát Češku s Ruskou dohromady...civilizovaná paní s necivilizovanou nemohly dělat dobrotu, i kdyby ta druhá byla normálnější:-))) Děkuju moc za uznání:-)
Evženie Brambůrková
01. 11. 2016Napsala jsi to skvostně. Asi bych od takové spolubydlící prchala hodně rychle.
Míchání národů a odlišných kultur je podle mne velmi nevhodné a to nejen na pokoji v lázních. /T
Kočkodane, neboj se nic...Nina je snad už zase kdesi v šíré Rusi...vlastně možná je v Německu, spousta jich žije v Německu:-) tak pozor:-) a děkuji
Kolobajdo, stačilo mi jediný večer poslouchat to vyprávění, zlem psychicky zdeptané paní profesorky, a věděla jsem, že to zkusím napsat, bylo to velmi silné. Děkuji ti za zprostředkování tvého zážitku ze čtení a trvalou podporu:-)
Lakrov: děkuji za přečtení, tip a komentář.
Příběh je, jako ostatně všechny moje povídky, postaven na základě skutečné události. Správně poukazuješ na rozpínavou podstatu chování jistých jedinců. Smutné je, že mnohdy i ze zištných důvodů nacházejí podporu v nejvyšších místech.
Zlo šířené třeba formou psychického nátlaku je stejně agresivní jako fyzické.
Spád, napětí i poslání - Jarda to vystihl třemi slovy... Slušným (a poslušným) tady pšenka nepokvete. Síla a arogantní chování vítězí... Je to víc, než k zamyšlení. Při čtení se mi ježily chlupy po celém těle /***
Má to spád, má to napětí a má to i zřetelné poslání, které -- právě v posledních několika měsících -- nabývá na závažnosti. Možná by nebylo správné začít se teď bavit o konkrétních národech (vybraný vzorek je velmi vhodný) a jejich rozpínavosti. Snad spíš o tom, co sděluje tvá záporná postava v závěru. Ano, MY jsme tu doma a ONI (ať už kteříkoli) jsou tu ZATÍM jen hosté. Slovo ZATÍM zdůrazňuji záměrně, proto, že situace by se mohla obrátit; zvláště budou-li ji ovlivňovat ti, jichž se přimo netýká nebo jim navíc přináší určitou formu zisku. Ono zlo zdůrazněné v závěru symboly ďábla možná až příliš umocňuje už tak dost vyšponovanou situaci, ale nakonec -- proč ne. Tip.
Hugo, díky za čtení a komentář, mám radost, že ti líbilo:-) Copak Rusko a duše:-), to je velké téma...
Hugo Ramon
01. 11. 2016Majakovskij měl pravdu. Ruský příběhy mají hlubokou duši, ale člověk se tam může utopit :-) oproti weststory, kde se lze klouzat :-) jsi šikovná Gori
Chachá...no, je to skutečný příběh...stalo se v lázních před měsícem, naštěstí ne mě.Už bych seděla ve vazbě:-) Děkuju ti:-)