Noční můra

„Martine, nejraději bych se s tebou vrátila domů. Několik nocí za sebou mě pronásleduje zlý sen a pokaždé mě vzbudí ze spaní. Mám takový divný pocit.“

Mladý muž se úkosem podíval mámě do tváře, jak mu dovolovalo řízení auta.

„Takhle tě neznám. Odkdy jsi pověrčivá jak stará Blažková? Nemysli na nesmysly,“ uchechtnul se vlastnímu řečnickému vtípku.

Blížili se k městečku. Jeho specifický ráz po staletí vytvářela a určovala  těžba stříbra, později uranu. Přítomnost i budoucnost,  symbolicky i reálně. Jeho podzemí je provrtáno vytěženými ložisky a stojí  v blízkosti podzemních pramenů obohacených radioaktivním plynem - radonem.

Před nimi vpravo od silnice se objevily budovy lázeňského komplexu. Snad všechna černá mračna z Krušných hor si dala dostaveníčko nad městem. Martin zastavil na parkovišti u jedné z budov a vyložil z kufru matčina zavazadla. Sedmdesátiletá žena, profesorka češtiny ve výslužbě, s pomocí francouzské hole šla vedle syna dovnitř k recepci, bledý obličej stažený nervozitou.

„Pokoj dvě stě čtyři. Pěkně si, paní Šmoková, užijte váš první pobyt u nás,“ podala jim po zapsání  černovlasá  recepční klíče. Vyjeli výtahem do osmého patra a syn odemknul. Nevelký dvojlůžkový pokoj byl zatím prázdný. Věra vešla a vzápětí se jí podlomily slabostí nohy. Několikahodinové sezení v autě a nervozita vykonaly své.  Martin k ní rychle přisunul křesílko a žena se do něj sesunula. Berle sklouzla na zem. Martin přispěchal k mámě se sklenicí vody. Rozmlouval s ní, tiše a naléhavě.

„Máti, nejvyšší čas, že jsi konečně v lázních. Tady tě dají dohromady, koukni jak jsi po té operaci slabá. Já mám ostatně také nejvyšší čas na zpáteční cestu, jestli se už cítíš lépe. Stejně jdeš k lékařce a pak hned na první koupel, tak já už nebudu čekat. Tak pusu, a kdyby něco, zavolej. Já se ozvu, až dojedu domů. Pa, maminko…“ Martin zvedl ze země francouzskou hůl, opřel o skříň a odkráčel svižným krokem muže v nejlepších letech. Zůstala sama. Slabost již pominula.

Vybalila základní hygienické potřeby do jedné ze dvou koupelnových skříněk. Pečlivě  zavěsila vyžehlené halenky na ramínka do skříně. Přezula se. Před zrcadlem přečísla polodlouhé mikádo ze šedivých vlasů - musela na špičky, je malé, drobné postavy, a pak opíraje se o berli, odešla do ordinace.

Na pokoj se vracela až po koupeli a večeři, spokojená s výbornou kuchyní. Nedařilo se jí odemknout. Přes dveře uslyšela velmi hlasité zvuky televize. Zabouchala. Po chvíli někdo zevnitř zašramotil klíčem. V chodbičce stála vysoká žena s kratšími vlasy  obarvenými na blond a svojí robustností vyplňovala celý prostor zádveří.

„Nu čtože, děvočka, ja něslušala… Zdravstvuj, miňja zavut Nina, i tibja…?“ podávala v chodbě Věře ruku. Začala okamžitě s tykáním, přitom musela být minimálně tak o deset let mladší. Starší žena v tom hrozném rámusu cizojazyčně hrající televize natáhla k blodýnce pravou ruku a představila se.

„No nazdar, bydlím s Ruskou, a takhle hlučnou…už teď mne z toho bolí hlava,“ pomyslela si Věra a ztlumila ovladačem zvuk.

Sladký úsměv na obličeji Niny se během vteřiny vytratil a výhružně koukla na Věru. Ta ještě nikdy neviděla u žádného člověka tak prudkou změnu mimiky. Pod zlostným dozorem pichlavých očí raději vrátila ruským písním původní hlasitost a vybalovala z kufru zbytek svých věcí. Její, doma pečlivě nažehlené, halenky, se válely na dně skříně a všechna ramínka byla obsazena oblečením kolegyně. Co to má znamenat? Zubní kartáček a další své věci, které před odchodem k lékaři dala do koupelny, objevila  ledabyle shrnuté na jedné straně umyvadla. Zabrala si jednu skříňku a věci tam zase poskládala. V rámusu hudby neslyšela, že kdosi stojí za ní, až v zrcadle spatřila rozlícený obličej Niny. Zprudka se k ní otočila, protože v odrazu viděla, jak mávala nad její hlavou zaťatou pěstí a něco rusky vykřikovala.

„Éto maja banja, komnata…maja, maja…, panimaješ, děvočka? MA-JA!!!“ a sedmdesátiletá „děvočka“ Věra vyplašeně vycouvala z koupelny.  Převlékla se do noční košile a zalehla do postele u okna, tu v rohu si přivlastnila druhá žena. Usnula únavou, i když hrála televize a svítila všechna světla v místnosti.

......................................

  …Stojí kolem mne. Ležím a nemohu se hýbat. Hledíme si z očí do čí. Postavy v hnědých kápích nemají těla, vidím jen kontury obličejů uvnitř kapucí a z předchozích nocí  známý výraz strašlivé prázdnoty. Umí hovořit, i když se otvory v místech úst nehýbou.

„Odvedeme tě s sebou do nicoty, neubráníš se, ztuhneš a my tě odvlečeme.“ Chci křičet, vím, když vydám zvuk hlasu, že je zaplaším jako v předchozích nocích. Zima stoupá od nohou k srdci a ochrnuji.      „Pomoc…“ šeptám.

 Odešli. Dnes ještě zmizeli.

.........................................

Věra spatřila obrys postavy nad sebou, tentokrát skutečný. Světlo lamp z kruhového objezdu před hotelem dosahovalo až k nim. Nina se skláněla nad Věrou a obličej v té polotmě se šklebil jako maska cirkusového klauna. Poodešla dál od postele. Věra, celá zpocená,  sáhla po lampičce a rozsvítila.

„Proč nespíte, Nino? Za pár hodin vstáváme.“

Úsměv zmizel a blondýna se zase rozčílila.„Ty ně skoro vstavať! Ja chaču spať do sjem časov tridsať minút!!!“

„To nepůjde, já musím být v sedm u doktorky!“

Nina si stáhla z pravé ruky černou  rukavičku, vzala z psacího stolku tužku a papír a napsala výrazně   7.30    a strčila  kolegyni pod nos. Řečí těla jasně naznačovala svoji fyzickou převahu.

„Doktor nět, doktor nět, panimaješ?“  Zahrozila pěstí a mračila se. Šel z ní strach. Ulehla do své postele. Věra nemohla zabrat, slyšela jakési tiché mumlání. Proč Nina stála nad ní a na jedné ruce měla rukavici? Jak má ráno vše stihnout, když má být v sedm u lékařky? Co si to ta žena dovoluje? Budu si stěžovat, usoudila, jinak tolerantní a smířlivá starší paní. Pak usnula a do rána byl klid. Vstala v půl osmé. Nina se, za řevu ruské televize, hned nahrnula do koupelny a Věra raději odešla na toaletu v patře, aby ji zase něčím nerozzuřila. Měla velmi naspěch. Už měla být dávno jinde a ještě musela stihnout snídani.

Do ordinace lékařky se  dostala až v půl deváté. Vysvětlila, že Ruska jí zakázala vstát dříve a se slzami na krajíčku vyprávěla, jak ji Nina šikanuje. Doktorka se zhrozila a doporučila, pokud se situace nezlepší, domluvit schůzku s vedením a žádat přestěhování. Změřila učitelce v penzi krevní tlak a na dnešní den doporučila nižší teplotu vody v koupeli, protože tlak  dosahoval vysokých hodnot.

Na chodbě potkala dlouhovlasé děvče, pokojskou. Táhla za sebou vysavač a tvářila se, jako by potkala strašidlo. Šla z jejich pokoje.

Věra odemkla.  Nina ležela na posteli a obličej měla sevřený zlobou.

„Mně nádo pakój, a sejčás děžůrnaja a tóže ty…chaču spať!"

„Televize hlučí, a to nevadí, hlavně že v noci couráš a přes den bys spala,“ pomyslela si Věra. Mlčela, rozhodla se neodporovat. Pokusí se Niny nevšímat. Do koupelny vlastně moc nemusí, když se denně namáčí v různých vanách a bazénech, a na záchod si dojde na chodbě.

U večeře se snažila bavit s dalšími strávníky u stolu. Všimla si, že se jí třesou ruce. Bála se noci a Niny.

Opřena o berli došla ke svému pokoji. Špatně dýchala. Zase bylo zamčeno. Zaklepala. Po dlouhé době se uvnitř pohnul klíč v zámku. Tentokrát bylo ticho. Napadlo ji, že by si mohla zapnout svůj oblíbený seriál. Nenašla ovladač. Brzy ulehla.

V pokoji svítila jen noční lampa. Nina seděla u stolku a v rukou něco držela. Zase měla na pravé tu rukavičku. Mumlala cosi latinsky, bývalá profesorka se zaposlouchala, latinu ještě pozná, ale nechápala ta slova.

„Ata baali machut ve-gevura ve-gedula le olam, amen.“ Pak dělala levou rukou nějaké znamení do vzduchu,  kříž to nebyl. Ve sporém světle ta ženská vypadala ještě vyšší a mohutnější. Šel z ní strach, i když nekřičela. Byla to koncentrovaná síla a zloba v lidském těle. Nina se chovala, jako by v pokoji byla sama.

Věra nebyla nábožensky založená. Teď, před usnutím, se ale rozpomněla na jakousi modlitbičku z dětství, sepjala ruce pod dekou a v duchu ji odříkala.

„Andělíčku, můj strážníčku. Opatruj mi mou dušičku…“

Ráno se vzbudila podle malého budíku v půl osmé, dříve si netroufla. Hrůzný sen se tentokrát nedostavil, naštěstí, byla u konce svých sil. Zubní kartáček a pastu nosila v kabelce, staví se na toaletách u jídelny. Když odcházela z pokoje, seděla Nina u „modlitebního“ stolku. Věrka zřetelně zaslechla slovo Satanas.

Stavila se u své lékařky a požádala ji o přeložení na jiný pokoj, ke své spolubydlící už se nechtěla vracet, měla z ní hrůzu. Byla zesláblá, ani pořádně jíst nemohla pod vlivem psychického teroru, jemuž byla po dva dny vystavena.

Na druhou hodinu odpolední obdržela pozvání do salonku v hotelu, ředitel prý vyslechne obě strany. Věra musela podle rozpisu procedur v půl druhé do radonové koupele, tak dorazila asi o čtvrt hodiny pozdělji. Zdálky slyšela hlasitou mluvu. Uvnitř místnosti seděla sekretářka, ředitel lázeňského domu a v křesílku krásně oblečená a upravená Nina s kouzelným úsměvem na tváři. Smáli se a hovořili oba plynně německy.

„Dobrý den, pane řediteli, jsem Věra Šmoková,“ podala mladému muži s pleší ruku. Byla celá uřícená, vlasy napůl mokré po lázni, proti vystrojené Nině vypadala nejspíš dost obyčejně - v kalhotách a triku. Trémou se jí třásl hlas a ruce.

„Paní Šmoková, tady vaše spolubydlící z pokoje si postěžovala, že jí děláte problémy a lázeňské spolužití narušujete. Prý si zabíráte pro sebe společné prostory. Co mi k tomu můžete říct?“ ptal se překvapené Věry ředitel.

Pohoršeně potřásla svým mikádem a spustila, jak do ní vjel vztek. Nesnáší nespravedlnost. Vylíčila, jak se k ní od prvního dne Ruska chovala. Naštěstí to pověděla své lékařce, ta by problematické chování Niny mohla dosvědčit, a také  pokojská s vysavačem. Ráno se spolu zastavily na kousek řeči a mladá dívka odmítala do pokoje vkročit, pokud tam bude Ruska. Takový křik, jakým na ni spustila včera kvůli hlučnosti luxování, nikdy nezažila. Řekla Věře, že se v tu chvíli paní proměnila snad v samotného Lucifera.

„Jsme tady v lázních toho názoru, že by je měli využívat spíše zdraví lidé, pobavit se tady a zrekreovat“, vyrukoval ředitel s názorem, kterým přizvukoval hlučné Rusce.

„Je to můj první pobyt v podobném zařízení a měla jsem dojem, že slouží hlavně nemocným pro zotavení, a tak by na pokojích měl být klid k léčbě,“ dovolila si odporovat řediteli. Zasáhla sekretářka, sdělila řediteli, že pro paní Věru je už připraveno místo u jiné pacientky - Češky, takže jestli s tím souhlasí, může se ihned stěhovat. Věra i Nina okamžitě přitakaly.

Schůzka skončila předáním klíče od nového pokoje. Věra vyjela výtahem na patro sbalit si své věci. Za chvíli přišla Nina a sedla si ke konferenčnímu stolku, který zabrala sama pro sebe hned na začátku. Mile se usmívala a pozorovala Věru. Té při tom soustředěném pohledu bušilo srdce, cítila napětí. Zatáhla zip u kufru a Nina se zeptala:

„Éto vsjo?“ Věra neodpověděla. Dovolila si ten luxus neodpovědět. Tvář Niny zbrunátněla. Vstala a stoupla si ke vchodovým dveřím, aby druhá žena nemohla odejít. Stáhla si černou rukavičku, kterou neustále nosila.  Strčila předloktí Věře blízko před obličej tak, aby dokázala přečíst nápis, který byl na ní vytetován:  666 uvnitř hvězdy pentagramu. Pak ruku sevřela v pěst a výhružně s ní zašermovala.

Věra uchopila pevněji svoji berli.

„Jestli mne napadne, praštím  ji,“ pomyslela si a táhla kufr na kolečkách  do chodby, přímo proti Nině. Ta se k ní sklonila a pronesla plynnou češtinou:

„Když tě host v tvém příbytku obtěžuje, nalož s ním nemilosrdně a tvrdě!“ Otevřela dokořán a začala se smát.

„Da svidanja, děvočka…“

,,Já už se tě nebojím, ať jsi kdokoli, a budu-li muset, přetáhnu tě, tak raději  ustup!"

Nina pomalu, ale přece, ustoupila ode dveří.  Věra se opřela o francouzskou hůl a odešla.