dvakrát tmou

moře si představuju jako
modrozelenej obrys všeho
strkáš do mušle ukazovák
tisknu si kolena
a myslím na to  
jak se vaše stopy ztrácí
pod patama…
jsem unavená špička
výčitky
co sklouzává do rukávu
a dál k bradě
ve strništi neholených nocí zasychám…
procházíš dvakrát tmou
beze zdí
tisíc pět set kilometrů chvil
sklepáváš s lehkostí laně
moře je sníh
otočkou ve smyčce nabíráš mezní čas 
tancuješ na vločkách
po rybách velrybu
přikryješ mořskou pannou

visím ti na vlásku

a jako bychom nikdy nebyli…
skláníš se pro čtyřlístek a myslíš na štěstí
zakletej v baroku