Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ranyt: Proměna; Část LXXXI.

08. 11. 2016
0
0
313
Autor
Raillway

Temná psychologická fantasy popisující cestu zubožené duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

To už se ale nepřítel ohnal dlouhou zbraní. Ranyt ji ale v klidu dokázal zastavit svou vlastní čepelí. Dívka se do boje zatím nepřidávala. Vyčkávala, co udělají společníci šupinatého válečníka. Jejím úkolem bylo v případě potřeby je zastavit, nebo alespoň na dostatečně dlouhou chvíli zdržet.

Od čepelí odlétaly jiskry, jak kov silně tloukl o kov. Halapartna nepřestávala hledat volná místa v Ranytově obraně. Zatím odolával, ale nedostával prostor k obstojnému protiútoku. Dlouhé ostří na dřevěné násadě konečně našlo volné místo. Lačně se zakouslo do chlapcova stehna. Ten s otevřenými ústy klesl na jedno koleno, jelikož poraněná končetina jej už nebyla schopná unést. Démon se napřahoval k poslednímu úderu se zubatým úsměvem na tváři, rána ale nedopadla. Zachránila ho Danira, seslala kouzlo, které nepřítele odhodilo stranou.

Ranytovi běhaly hlavou pouze myšlenky na jeho slabost. Nebyl bez svého boha nic, a aniž si to uvědomil, požádal jej o další propůjčení síly. Mezitím se jej druidka pokoušela zvednout ze země a vysadit jej na hřbet pantera. Jenže Ranyt to nedokázal. Stále se nemohl postavit. Až když v žilách ucítil první náznaky temné energie, dokázal sebrat dost síly, aby se dostal do sedla. První dobré znamení.

Pokoušeli se co nejrychleji ujet pryč, do cesty se jim ale postavilo několik válečníků. Bez váhání proskočil na své šelmě mezi nimi a mečem ťal pod sebe. Jediným úderem řízeným nadpozemskou mocí zasekl zbraň jednomu z démonů do hlavy a téměř ji rozpoltil. Vytvořil tak na několik okamžiků cestu pro svou společnici, jejíž kůň ihned využil příležitosti. Zdálo se, že jim utečou. Nebyli od nich zatím dál než několik sáhů. Démoni je však neměli šanci pěšky chytit.

Se škodolibým úsměvem ještě chvíli sledoval vůdce démonů, pak se otočil na cestu před nimi. „Ranyte!“ zaslechl dívčin zoufalý výkřik. Než stačil zareagovat, ucítil v zádech ostrou bolest. Dostal přímý zásah ohnivou koulí. Jen díky nadlidské moci, kterou v sobě měl, nezemřel a ještě se udržel při vědomí. Stále hnal Sairena dále, jelikož věděl, že velmi brzy omdlí a nechtěl zkolabovat před nepřáteli, kteří mu usilovali o život. V hlavě i po celém těle již cítil zvláštní tlak a brnění. S vypětím všech sil se dostal z jejich dosahu. V tu chvíli už pro něj měl svět zvláštní rozměry a vše jako by se protahovalo do nekonečna. Čas mu ubíhal neskutečně pomalu.

Konečně si snad mohli dovolit zastavit. Ihned nato se mladík skácel ze hřbetu zvířete na tvrdou zem. Danira tak spatřila vidět obrovskou ránu na jeho zádech. Něco tak děsivého nikdy neviděla. Okraje zranění velkého více než dvě stopy byly spálené na uhel a maso připomínalo barvou pečeni. Tato část jeho těla byla zcela jistě naprosto mrtvá, neodvažovala se na ni však sáhnout. Pokoušela se vymyslet co teď, nebyla si jistá, zda její schopnosti, neodmyslitelně spjaté s přírodou, budou fungovat i zde, kde žádná příroda není.

Jejich putování Severními pláněmi bylo nyní u konce, ale závěr cesty stále v nedohlednu. Se skupinou paladinů nyní seděli na koních v jedné řadě a všichni pozorovali objekt před sebou. Vál silný vítr, jenž s sebou nesl husté sněžení. I přes bílé peklo všude okolo však do dáli zářilo jasné světlo Stěny. Cynarovi přišlo, jako by se vlnilo. Seskočil ze hřbetu oře a přistoupil k bariéře. Sundal si rukavici a obezřetně sáhl na zeď prstem. Byla téměř nehmotná.

Stáhl svou ruku zpět a otočil se k mužům. „Kdo nechce jít, nebo ví, že bude časem dělat potíže, ať odjede hned, byl by jen přítěží. „Tvrdá slova ale rytíře nemohla odradit od loajality k pánovi. Ani kdyby to bylo jejich nejvroucnější přání, nedovolili by si nyní se otočit a jet domů.

Když viděl, jaké ohlasy jeho krátký projev vzbudil, obrátil se zpět směrem k zapečetěné části světa. Musel se pousmát, protože si mohl být naprosto jistý věrností svých mužů. Nemyslel ani vážně, aby někdo odešel pryč, spíše tím chtěl vyjádřit, že nemá absolutně žádné právo po nich žádat, aby překročili hranice známého světa. Jen jeden malý krok a jsem tam... myslel si. Tíha nynější situace byla téměř neúnosná.

Překročil. On a jeho bílý kůň právě vstoupili na druhou polovinu. Jako první po něm barikádou prošel Rien, následován Cherardem s Craigem. Všude ve vzduchu cítil zvláštní formy energie, se kterými se nikdy nesetkal. Jeden pocit ale nemohl zaměnit za nic. Posedlého elfa může zcela pohodlně stopovat již odsud. Jeho moc zanechávala až příliš veliké stopy, ačkoli těmito místy pravděpodobně vůbec neprošel.

Jezdci pobídli zvířata k běhu. Kopyta zapadala do měkkého bahna. Pokud to tu všude vypadalo stejně, bude cestování ještě horší než v pláních, jelikož tam byl alespoň čistý sníh, zde všude po zemi jen zapáchající bahno. Monotónní čvachtavé dusání okovaných pomohlo odpočinout jejich mysli.

Chlapci se to však nedařilo. Jeho mysl neustále pracovala na plné obrátky. Nechali Ranytovi značný náskok, možná ho už nikdy nedohoní, což může mít téměř nedozírné následky, byť tomu sám odmítal věřit. Pokud ale byla pravda, co arcikněz říkal, může být následek naprosto katastrofální. A jestli se elfovi skutečně podaří získat veškerou moc Šestého, nebo Šestý naprosto získá jeho, bude moci probořit Stěnu jako by byla z papíru. A do Arfarie i všech dalších zemí znovu přivede nemyslitelné zlo.

Sám před sebou složil slib, že tomu zabrání. Nepotřeboval k tomu žádného svědka, komu jinému by měl věřit víc než sobě? Možná by nebylo od věci se hromadně pomodlit. Jeho pomoc se vždy hodila, zřejmě od nich neodvrátil svou tvář, ačkoli musel vědět, k jakým informacím se dostali. Cynar si potají myslel, že za to může jen jejich služba arciknězi, a až dokončí svůj úkol, nechá je na holičkách. Za podobné přemýšlení se ale ihned napomenul, Jeho láska byla přeci bezbřehá…

Modlitba začala. Modlili se za neustálé jízdy, nemohli si dovolit zastavovat. Přes všechno zlo, které zde cítil, musel uznat, že místní krajina má něco do sebe. Ačkoli se nezdála být ničím víc než kusem bažiny, cítil zde veškerý život, jenž tu kdysi býval. Navíc mu postupně docházelo, že tvář země se bude muset dříve či později změnit.

Ještě dlouhou dobu byli nuceni brodit se mokrým bahnem, než se konečně dostali na místo, kde rozbředlá zem tuhla a postupně přecházela v černý kámen. Nerost byl zcela lesklý, kněz v jeho odrazu dokonale viděl sebe, své paladiny a bílé mraky s měsícem nad sebou. Zadíval se do zrcadla pozorněji. Nějakou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co to vlastně v odrazu černé plochy vidí.

Skutečně to byl on, jenže o několik desítek let starší. Jeho tvář byla porostlá šedým vousem a poznamenána jizvami minulosti. Hluboké kruhy pod očima a oči samotné jasně určovaly vysoký věk muže v zrcadle. Takto zřejmě bude vypadat v budoucnu. Děsil se příchodu tohoto věku.

Až po několika minutách civění na své starší já si s hrůzou uvědomil, co odraz znamená. Podíval se rychle k ostatním bojovníkům. Dva z nich tam měli muže jen o málo starší nebo mladší, než oni sami, jeden podobně starého muže jako Cynar, poslední pak mladého chlapce, který zatím nic neví o těžkostech života. Obraz nesledoval budoucnost, ale charakter. Ukazoval, že byl ve skutečnosti mnohem vyspělejší, než měl být, ale zároveň také velmi postižený včerejšími boji.

Pokoušel se odtrhnout pohled, výjev měl ale příliš velkou sílu. Nakonec se mu podařilo osvobodit se. Zapískal na ostatní, čímž přerušil jejich soustředění a přilákal pozornost k sobě. Znovu je vyzval k jízdě a výslovně jim zakázal dívat se pod sebe.

Neustále si kladl otázku, kde tato proklatá pustina končí. Hranice se ale zřejmě brzy nedočkají. Všemi směry, kam až oko dohlédlo, se táhla leskle černá plocha bez jediné praskliny nebo vyvýšeniny, naprosto rovná. Na jednu stranu budila ohromující dojem, obzvláště pod noční oblohou, na níž mraky a měsíc zářily svítící bělobou. Téměř útěšný pohled. Nebudou si ale moci dopřát klidu, dokud nepolapí posedlého. Jeho energii cítili neustále před sebou.

Díky tomuto vodítku hnali své koně až na pokraj sil. Zvířata byla zvyklá na dlouhé trasy vysokou rychlostí, ale potřebovala už odpočinek, proto budou muset někde brzy zastavit. Chtěl se však do té doby dostat ze zrcadlové plochy, jelikož koně se zde neměli čeho napást.

Pohled na vlastní charakter zanechal v každém z nich hlubokou stopu. Bylo to poznat víc než jasně, jelikož místo jindy uvolněné nálady se teď nad nimi vznášel mrak ticha. Prostředí konečně ztratilo jednotvárnost, rozeznávali v dálce hory. Zamířili přímo k nim a po dlouhých hodinách putování jich konečně dosáhli. Co nejrychleji vyhledali nějaký převis, pod kterým se dalo přenocovat, aby ihned poté mohli vyrazit na cestu.

Pohybovali se nyní v těsné soutěsce mezi dvěma vysokými horami. Povrch země byl už naštěstí pokryt drobnými kameny a rašící, avšak řídkou vegetací.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru