Karen aneb Lásky pana M.

Něco mi připomíná. Je to dětství, co zmizelo? Myslel jsem, že teprve přijde, a zatímco probíhalo, spal jsem a ve spánku nacházel věty, proplouval jimi pod základy domu. Po probuzení jsem zapsal: Základem je střecha. Usedl jsem u okna. Z ulice kvasila hloubka nedostižných výstřihů. Vyzbrojen Eristickou dialektikou jsem vyrazil do bazénu.

Byla tam dívka – mžení, pokoj namodralý svítáním. A v něm mnoho bytostí, jenže navzájem rozladěných: Ruce předbíhaly oči, propadlá líčka byla čistě postmoderní, zatímco prsa milovala klasické sonety. Když poprvé promluvila, lekl jsem se – měla žízeň. Nepřijala fakt, že jsme se měli stát pouští.

Utíkal jsem a narážel na samou mateřskost. V kozačkách a obarvených vlasech se nedala rozpoznat. Rychle jsem kličkoval, až jsem omylem vběhl do náruče ženy-hamburgeru. Oslovila mě jímavou řečí. Měla nepřátelské tělo, kde se hromadila láska. Především ke knihám. Procházeli jsme se po Letné a bez ustání hovořili, později strkala ruku do mé, žena-hamburger, křehká svým strachem, který se v mé přítomnosti pozvolna rozptyloval mezi spousty jiných, ale už cizích strachů. Co jsem mohl?

Nakonec se mi přece jen podařilo zmizet. Teď sedím proti muži se šerým obličejem a on mi naléhavě vysvětluje své důvody. Nebojte, přijdeme na to, jak to bylo, přesněji, jak to mohlo být. Souzním s vámi. I já jsem to mohl udělat. Už nebýt pronásledován zlými esemeskami. Místo toho jsem jen vyměnil číslo. Zatímco problém chodí městem a může překvapit někoho jiného. Baletka s dlouhýma očima, odkázaná okouzlovat cyniky, probouzet v nich naivní chlapce. Jenže to byla hra na tvář, falešná karta se obracela za každého počasí. Nic jí nebylo dost skutečné. Dělaly jí radost nečekané výpady. Zapálila záclonu. Odešla. Vrátila se. Nesla v rukávu smyšlené příběhy. Říkala slova jako peníze nebo policie. Mohl jsem to udělat.

Mužova hlava mi ucpává kus okna. Konečně odchází. Děj v okně je otevřen, dívám se, jak v sousedním domě usedá Karen na parapet. Znovu mi něco připomíná. Melancholicky hledí na tramvajovou zastávku. Její oči odjíždějí v tramvaji, přisáté na zadek v upnutých kalhotách nějaké ženy nebo muže, z té dálky jsem to nepoznal. Hlava se zvolna zvedá a tvář, kde už nevidím oči, ten zbytek tváře teď míří na mě. Karen mírně zvedne ruku a zamává, ušklíbne se a něco v očních důlcích se romanticky protočí. Jenže nezamávala mně, ale Meursaultovi v mém okně, tak jako já teď nemávám jí, ale Gombrowiczově moderní gymnazistce, která mě pohrdavě pozoruje z parapetu. Odcházím. Zapínám varnou konev. Šumění přehlušuje kroky.

Vzpomínám na události předchozích dnů. Nacházím v kávě larvu mola. Jak málo stačí, aby všechno dramatické bylo vytěsněno. Dosud jsem to nezažil. Myslel jsem, že moli jsou průvodci zanedbaných bytů, kde se nic nehýbe, pozvolna jim požírají útroby a vyrábějí poslední pohyb těch padlých životů. Sedím s molovou kávou a přemýšlím, kde jsem se ztratil. Neděsí mě to. Letmo pohlédnu na okno. Karen už v něm není.

Později se skoro srazíme na rohu večerky. Má na sobě pouzdrovou sukni, ale chce, abych v ni nevěřil. Co jsem měl vidět místo ní? Ukrajinského dělníka do půli těla ve výkopu? Stojíme proti sobě, Karen křičí. Její síťovkou propadá několik hroznů. Tuším, že ji prodavačka ošidila jako obvykle. Nechávám si nadávat do plastu, do prošlého jogurtu, do větru zalézajícího do výstřihů, do uší a pod sukně. Všechno, co říkáš, jsou jen umělé zuby, uzavírá to Karen a rozpláče se. Sesouvá se na chodník. Potom se rozesměje a znovu pláče. Jsem tedy v divadle? Vím, že musím odpovědět stejnou řečí, tou řečí, která v sobě nese závan gymnázia a zároveň se mu urputně brání. Přivítán schlíplou vlajkou, bořím se plísní do dávné budovy. Mokrá houba mi padá na hlavu. Vzduchem probíjí zelí, sirovodík, holky popraskané od první rybí krve.

Hledám dětství, které bych mohl odmítat, abych se jí přiblížil. Proč vlastně. Je snadné ji urazit medem nebo broskvičkou. Poprosil jsem, aby si ještě trochu vyhrnula sukni. Ano, našel jsem řeč, která ji zvedne, řeč, která jí přináší životadárný hněv, než ji jeho síla shodí na chodník a umožní mi znovu ji zvedat. Má maskulinita stoupá do výšin a snáší z nebe modrou nepromokavou plachtu, láskyplně přikrývá Karen. Ta sebou vztekle trhá a hází mi do tváře hrozny. Pokračujeme, stali jsme se dialogem, jedinou možností existence. Nesmíme dopustit, aby plachta odkryla nedozírné štěstí, v němž jsme se nalezli. Děsí mě jen mizející obsah síťovky. Je třeba najít nové tóny slov, kterými ji zavalit.

Stmívá se. Z nebe třepetavě padá první oranžový sníh. Natahuji paži.