Hledání přiblížení (cyklus)

člověka kapku zamrzí, když musí autor vysvětlovat svoji poezii... a zrovna u téhle básně, která je hodně otevřená čtenáři

myslím, že je to i výborně vyvážené, co do kompozice, míry metaforičnosti, náznaků, přímých indicií atd. klíč je určitě v tom, aby se čtenář chytil správného začátku, a pak se to před očima rozvíjí téměř samo. nevidím to ani jako strnulé, chladné nebo nedostatečně rozdýchané. odstup je v pořádku.

S tím viděním to byl opravdu omyl, což vyplynulo z mého chybného čtení. Když si procházím "Pokus druhý", řekl bych, že vidění je dobře zaostřené a vede k neokoukaným významovým spojům. obrazotvornost se citlivě větví, a vůbec je to plné nepředpověditelných přechodů, bez pokusu o laciné efekty. trochu na hraně jsou zdrobněliny, ty se do básní obecně nehodí.

ještě mě napadá elegance a plynulá lehkost, s jakou se jazyk pohybuje přes významové spoje a nechává za sebou volný prostor. to je vzácné. kde kdo s tím zápasí, když se pustí mimo vyšlapané stezky. kroutivá, blokující síla metafor či iracionality, než se ji podaří ovládnout, výraz leckdy spíš zatěžuje. zde pohyb mimo ověřené slovní sloučeniny působí zcela přirozeně.

(tak teď nevím, jestli to bude ještě působit přesvědčivě :) )

musím říct, že chyba je na mé straně. unikl mi začátek, a potom jsem se s tím minul. vyšla z toho blamáž. – když to čtu nyní správně, tak se mi to naopak všechno dobře skládá (budu mluvit jen o té první, druhou bych nechal stranou). považuj, prosím, můj předchozí komentář za bezpředmětný.*

Bříza: Reagoval sem na to, že tohle označuješ za jolovinu a za komplikovanost. Obojí mi přijde jako nesmysl. Hromady tě urazily, to jsem nechtěl. Jen si říkám, že kdybys četla nezaujatě, nebudeš to takhle divně značkovat. A co si mám vzít z řečí o šéfech, o jádru věci, k textu nic konkrétního. Ne že bych chtěl, ať řekneš něco konkrétního, ale když už to sama vyžaduješ, je to trochu zvláštní. Prostě se s tebou míjí, to je OK. Netuším, co je pro tebe jádro věci, a jestli podle tebe musí přímo zaznít. Jako aby to bylo naprosto jasné. A o žádným vidění ani o ignorantech nic neříkám. Poeticky se nevyjadřuju. A text ti pochopitelně nevnucuju, třeba je úplně špatný, nebo ne, já to nemůžu posuzovat. Jen mě zarazil tvůj postoj, že když někde nic nevidíš, tak tam nic není. Měj se.

Whispermoonlite: Dík za čtení. Zvláštní, že mi to naopak přišlo zřetelné až příliš. Až moc dovysvětlené. A spíš zmrzlé, než rozevláté, náladou i výrazem. Nějaká míra rozostření je samozřejmě záměr, těžko posoudím, jestli jí není příliš. Takhle mi psaní nabízelo východisko a úlevu v tom, že vím, co zamlčuju. Šlo mi o to, aby se text odkrýval postupně. Začátek může být matoucí, nevím. Psal jsem to tak, abych řekl co možná nejmíň a současně zachoval kontinuitu. V kontextu mi verš - Navrhl bych jiný postup... - přijde oprávněný, navazuje, má své místo v příběhu. Když se předtím mluví o rozporuplnosti situace, na jedné straně se zdá být bezpečná, ale světlo - zvýšená metabolická aktivita - tu je a na nepříznivém místě. Postup byl navržený nepříznivě, to se dá vyvodit. A subjekt nemůže navrhnout jiný postup z jednoduchého důvodu, který uvádí. Myslím, že nedořečenost může čtenáře vést dovnitř textu a třeba v něm chvíli setrvat, nebo odskočit od hlavního tématu, hledat otázky. Ty banální černé konečky prstů (začátek jinakosti, nezapadnutí, odloučení) už naznačují následný pocit selhání. Potřeboval jsem, aby obraz občas odskočil do stran, protože tím taky na chvíli odsune téma Anděly a nějak se nadechne. Ale to byl jen můj dojem, čtenáři to zas může vadit a rušit ho to. To stojí za úvahu.

Zajímalo by mě, co máš konkrétně na mysli bestsellerovými obrazy a lyricko-metaforickým staniolem. Povědomá gesta, současné filmy o mladých. Mám pocit, že se to s textem míjí.

Píšeš, že je to asi dobré pro povrchní čtení. Spíš bych rád, kdyby to čtenář, pokud nějaký, četl pořádně, vnímal souvislosti, nechal text, ať se mu otevře. Při psaní jsem se snažil hlavně usměrnit šok z nálezu Anděly. To jméno taky není jen cílený kontrast, ale i pojetí Anděla = dar. Po celý text se potom subjekt snaží přiblížit k tomu druhému, kterého už obsadila Anděla. Přiznává neschopnost přiblížení, zatímco ten druhý v důsledku Anděly rezignuje na cokoli, a pocit zbytečnosti je tak vlastně dvojí. Subjekt si to uvědomí a přechází do modlitby za přijetí neodvratného, čímž začíná druhý cyklus. Chtěl jsem, ať si celek zachová zdánlivou nezúčastněnost a chladný jazyk, právě kvůli tématu, které mi připadá jiným způsobem neúnosné. Aspoň zatím. Takže proti tomu stavím nemetaforický popis, který nechce čtenáře vůbec zasáhnout. A vůbec se nesnaží působit nějakou nejasností. Ta nejasnost byla prostě nevyhnutelný prostředek, aby to vůbec vzniklo. Zároveň nemám pocit, že by se to motalo jen v ní, aspoň doufám. A pak jsou tam místa, která se schválně obracejí do banality. Vzdorovat banalitou. Nedostatek vidění mě samozřejmě ranil, jak jinak, protože mám neustále pocit, že se musím dívat víc a to s sebou nese narážení na nemožnost skutečného pohledu. A myslím, že záměr textu čtenář nemusí nalézt a ani po něm nechci, aby ho nalezl.

vyjádřil bych se k první a druhé, které jsem přečetl, s tím, že jsem nahlédl i na další úryvky.

působí to na mě svobodně, až furiantsky rozevlátě, na první pohled svěží vzduch, ale když chci zachytit nějaký kořen, tápu v téměř bestsellerových obrazech prokládaných lyricko-metaforickým staniolem. Chvíli je to konkrétně racionální, vystupuje z toho příběh, ovšem sestříhaný z povědomých gest, signálů či postojů, které se nosí v současných filmech o mladých – prostě tenhle pocit, že to zapadá do určitého stereotypu – a potom zase, možná, aby to tak nevypadalo, tam vpadne verš jako "Navrhl bych jiný postup než bílé vrány, ale mám černé konečky prstů.", jemuž nevím konec ani začátek, a který může být jen floskulí obrácenou naruby. Nebo následuje výrok, který může zobrazovat to, či ono, podle toho, jak volně je vsazený, čímž se to udělá jakoby zajímavé, nedoslovné, ale v tom báseň asi nebude.

Neříkám, že takovéto povlávání a naťukávání kolem čehosi, vyostřování a rozmazávání není styl, a snad to jako styl nějakému životnímu pocitu odpovídá, na mě to však působí příliš nenuceně, a nevím, zda za tím není spíš nekázeň, nebo dokonce nedostatek vidění. docela se míjím s výchozí tóninou. jsou tam nápady, není to ani hloupé, autor je literárně poučený, ale střed se mne nedotýká, pokud tam nějaký je. a paradoxně, pokud by jím mělo být něco racionálního a konkrétního, zajímalo by mne to asi ještě méně.

vnímám poezii jako zbavování se jazykových, výrazových, prožitkových atd. schémat, což by mělo jít s duchem těchto textů, ale pro takový postup je třeba mít v ruce nejprve pevné jádro a pomocí básně se od něj uvolňovat. zde mám pocit, že postup je opačný. texty jádro hledají a nemohou se k němu dobrat – zůstává to zastřené. a snad i proto poetické?

nicméně, pro nezávazné a trochu povrchní čtení je to asi dobré. a navíc, jak říkám, může to být známka nových čtenářských potřeb, v nichž se "povrch" a "hloubka" měří jinak, nejsou-li tyto pojmy v postmoderním duchu již zbavené funkce. skutečně, způsob nezachycování, pro který mi už nenarostla tykadla. :)

možná, kdyby se to zbavilo různých rozostřovacích zákrut, vyšly by z toho banality, nebo nic (napadá mě nad první nebo druhou básní druhého cyklu). nic, kterému se asi už napořád budu bránit.

Tady je to samá roztomilost.

Pro careful jsou asi všechny (současné) básně nahodilý shluk slov, to dá rozum. Pak nějaká bříza stojí světem, čte a skládá texty na tři hromady: Tak, tohle je typická jolanovina, není to o sexu a je to nějaký komplikovaný, nebo to aspoň nechápu, takže je to komplikovaný. Tak, tohle už není typická jolanovina, je to o tom, jak smažím řízek, to chápu. Tak, tohle je na hranici, smažím řízek, ale pak je tam wtf mýval. - Roztomilý obrázek, břízo, snad mi bude chvíli prosvětlovat den.

Taky je kouzelné, jak se mi snažíte vnutit, že text nemá význam ani téma. Pro mě tam má význam každý slovo. Ale rozhodně nesouhlasím s tím, že je to něco úžasnýho, ani zajímavého nebo fascinujícího, jak tady někdo napsal. Vím jenom, že co jsem musel říct, jsem řekl. Taky jsem to mohl říct co nejbanálnějšími a nejjasnějšími větami. Ach, proč jsem to asi neudělal.

S Jolanou se známe, z toho má teda plynout, že píšeme stejně, i když tu stejnost nevidím ani náhodou. Třeba mi ji careful nebo bříza vysvětlí. Už se těším.

Tak jasně, že jsem se poznala, na to mi stačil i název...jsem zvyklá, že tu o mně píše kdekdo... asi nejvíc zatím lejdy Vigan, která se otírala dokonce  i o moje děti, což je ještě horší než soulož s kýmkoli...

...ale pohoda, prej je to kultivovaný, takže láska s Movsarem...protože i prolog kupodivu mluví jasně... je tedy ještě to nejmenší...já mám dokonce k Movsarovi celkem respekt a kdyby nebyl hnusnej, tak s ním klidně i skočím na to víno, jak mě kdysi zval.

Jolana mi žíly netrhá...ona vlastně hájí sama sebe, protože píše plis mínus stejný prázdný "prejže básně" jako ty.

Careful: Ne, P tady nikdo nepoužil. Ach, takže jemná ironie a dojemná romantika vztahů pana M. tě minula. Fiktivní pan M. (hledej předobraz)podle tebe mluví nesmyslně. Podobnost s Karen přiznáváš víc, než bych čekal. Jsem spokojen.

Nápad dosadit jako každé x-té slovo ananas je sice žblebt, ale trochu i zajímavý. I když bych preferoval pokaždé jiné rušivé slovo. Ananas by mě začal po chvíli nudit. Do experimentálnějšího a ironičtějšího stylu by se to hodilo. Sem ne.

Jol: Nejsem naštvaný, úplně mě to dojímá. Je si hezky vjeďte do vlasů, děvčata, odhoďte kultivované jazyky! Škoda, že to nemůžu vidět.

Nemusí to být řečeno explicitně, ale co nemá žádnývýznam je jen zbytečný blabla... asi to je touhle dobou, že lidé tvoří zbytečná blabla... a jsou zbyteční přesně jako ta blabla, co tvoří... jinak doufám, že přeložíš portugalská blabla... určitě budou stejněvúžasná jako tohle a je úplně jedno, jaká slova použiješ...zkus mi to poslat, já to třeba přeložím taky a budem mít ta super díla dvě.:D

ještě dodám, že některá místa prostě musí zůstat nedopovězena -- v básni i v člověku -- musíme respektovat, že to autor nebude předkládat na podnose -- a že to řekne "jinak". tvůj způsob čtení je vlastně o tom, že cokoli není explicitně řečené, je zbytečné. -- a někdo zase může říct, že právě ten jiný, pro tebe zbytečný způsob, je východisko, které mu nabízí ten svět skutečně prožít.. a kde se "obrací tma" v něco jiného.) třeba

careful, právě to, že ti ve ZV (když tedy chceš zůstat na tomhle poli) přijde všechno stejné, dokládá, že nevnímáš jazyk, sdělení, nálady, "barevnost" psaného slova. Nechci tenhle text hájit, BZ bude naštvaný, ale opravdu nevím, s čím bys tohle mohla zaměnit.. Stejně jako nevím, s čím bys mohla zaměnit poezii třeba lucie.médey, nebo třeba egila -- atd. -- prostě každý způsob psaní/vidění je jiný a jedinečný (máš pravdu, že mezi různými "poetikami" mohou vznikat podobnosti a někdy i něco jako dialog, to ale teď není téma) -- tenhle text je vlastně až prozaický (i když vím, že to nemůžu takhle dělit, že próza a poezie se prolínají) -- nevidím tam snad žádné "namontované metafory", je tam prostě to, co tam být musí. -- a znovu říkám, že i tady je možné takové čtení, které dává zřetelný "smysl". Náznaky a zamlčená místa se postupně "ujasní", sepnou. I když ve mně hrklo už v momentě "věděl jsem, že druhý rok je kritický" -- ale rozumím, že někomu jinému to může přijít jako blábol. Nicméně i pro toho to může postupně otevřít (okna)

Jazyk tvoří svět. Tak to prostě je. Báseň není "jen" sdělení bez jazyka, všechno je promísené, báseň je svým jazykem, konkrétní sdělení si vybere "svůj" jazyk. Možnosti jazyka nejsou jen v dorozumění, to je sice základní, ale zároveň jazyk nabízí tóny, vrstvy.. slova mohou být nabita nejen více významy, ale i tóny, které mohou zaznít víc nebo méně zřetelně. něco takového má potenciál jaksi "probudit" čtenáře -- pro čtenáře samotného je čtení tvůrčí proces, prochází textem a přetváří si ho do něčeho "jiného", podle sebe, text je tedy proměnlivý -- čtenář může vnímat různá zabarvení, může se do textu vracet, prožívat ho znovu.. pokud nechce, nemusí. pokud čteš jen tak halabala, je to tvoje věc. takové čtení ti samozřejmě nic moc nepřinese.

a nepřikládej výběrům takovou váhu, je to prostě upozornění pro čtenáře, nic víc.

taky nemůžeš chtít, aby dneska někdo psal epos o gilgamešovi, nemá prostě smysl zůstat trčet na mrtvém bodě. Poezie taky prošla nějakým vývojem, pravidly a vymykáním se z nich a postupnými přechody atd. Uznávám, že dneska se můžeš cítit tak zahlcena rozmanitostí, že ti to třeba přijde ve výsledku "šedé" (příliš mnoho barev) a "prázdné". To je ale tvůj problém. A mimochodem -- vědomí nutnosti hranic se táhne napříč jazyky. překládám sbírku jedné mladé portugalky a vidím, jak pracuje s vrstevnatostí, s náladami, přitom úsporně, zkouší nabourávat vlastní možnosti výrazu..

..oprava: tipla

Existují vůbec staré, slavné a překládané básně, inspirující k jíným uměním a tak,  které sloužily k tak super účelům jako je posouvání jazyka... 

... to by mě fakt zajímalo... pověž jolano...my ignoranté nemáme moc přehled, víš..tak třeba něco ze starověku, středověku a tak, abych věděla jak hluboké má toto úžasné a hlubocegeniální umění (které tady naprosto totožně dává několik desítek uměleckých géniů) kořeny a jak velký mělo vliv... 

Možná se vám zdá mé čtení ignorantské...nejspíš svým způsobem je...mě zas třeba moc baví, když například jistý básník tady tak ceněný a také stejně posouvající ty hranice jazyka Čechy pohrdá a sám se asi vidí nejlíp v Anglii...takže posouvání jazyka zdar, než ho teda za 100, nebo 200 let úplně zapomenem a s ním i vše, co nemá význam a sdělení...

..he, he..by mě zajímalo, jestli tyhle klenoty básnění (všeobecně) bude někdo překládat, až čeština zanikne...typla bych, že ne...protože nemají žádný význam a co nemá význam ztratí se i s hranicí "bezvýznamného" jazyka

...co ty na to Zdendo s rozhledem a společenským začleněním ... prostě úplný šlechtici?

jolana.

..no, já nevím...taková Loď bláznů a různé staré básně a eposy smysl měly... co jako s hranicema  jazyka...ať si v tomhle slavném výběru přečtu, co chci, furt je to, jak kdyby to psal jeden člověk a pořád stejný nesmysl...

..jazyk byl vynalezen jako prostředek k dorozumění, jazyk není svět... pokud jazyk neslouží k dorozumění ztratil význam

blešatá zpěvačka (p už asi někdo použil, co?): no, předchozí dílo jsem četla (letem světem, protože bláboly nejsou můj koníček), ale význam nemělo asi taky žádný..jo, je děsně fajn psát nesmyslné věty...

kdyby tam každé páté slovo bylo ananas, tak by se na výsledku nic nezměnilo...a tady taky ne...

...

*

zdendo, to nebyla ironie, to bylo poděkování. -- jasně a k věci říkám, že ignorantské čtení à la careful je třeba pěstovat, protože se z něho může autor a čtenář leccos dovědět. -- kvůli čemu se mám cítit ublíženě, nevím. ledaže by sis myslel, že je tvá ironie ubližující -- ale vždyť to byla krásná, až dojemná ironie, a dovedla mě očistnému uvědomění si, že moje řeči o návodech, jazyku atd byly nepatřičné a nicneříkající. skoro k pocitu znovuzrození mě dovedla. nedokážu své poděkování dostatečně vyjádřit -- má slova jsou jen stínem nefungujícího kotle -- ani "oslavujme careful" samozřejmě nebyla ironie.. myslela jsem to úplně vážně, zaslepená nadšením pro careful, matku nového pohledu. ale přiznávám, že to nadšení ze mě už vyprchalo a znovu mě zvolna zaplavila všeobjímající něžná netečnost.

k čemu se budu uchylovat nechám na sobě.)

Navrhuju glorifikovat návody na kotel. Můj návod na kotel je někde ztracený.

dobrá, omlouvám se návodům ke kotli, nechtěla jsem je urazit -- báseň může být i návod ke kotli, neplatí ale, že všechny básně musejí být napsané jako návod ke kotli, to je snad jasné.. -- omlouvám se, že jsem řekla, že vyžadovat po básních jeden jediný správný smysl je cosi nepatřičného -- není. je to oprávněný názor.. víc takových ignorantských, poezii-nerespektujících názorů, právě ty jsou měřítkem naší práce.. pěstujme takové názory.. oslavujme careful.. -- moje slova jsou samozřejmě naivní, zjednodušující a příliš obecná -- teď už vidím, že carefulino čtení/psaní je nadčasové -- možná je dokonce zakladatelkou nové generace čtenářů/autorů a nových, nedocenitelných hodnot.. zdendo dík, žes mi obrátil pohled.. a dík i careful, za to, jak obětavě v potu a krve bušení do klávesnice přicházíš, abys nás vytrhla z našich omezených obzorů a uvedla nás na osvícenou cestu. děkuji.

careful, báseň obecně nemusí dávat jasný smysl, ani by neměla, není to návod ke kotli.. báseň obecně pracuje se "silou slova", s hranicemi jazyka, s osobními hranicemi, vzniká v ní něco jako paralelní jazyk/svět, to je právě to, o co jde.

mimochodem, ačkoli tady je samozřejmě víc možných rovin čtení, je tu i taková, která vytváří "svět" velmi zřetelný.

to světlo sice děsí, ale i vede k hledání přijetí jisté neodvratnosti - i toho, jak mohou být některé "ukazatele" zavádějící, a přitom se mnohdy opírá jen o ně. -- naznačování je tady hnací motor, zároveň to, co sebou vytváří, můžu vnímat velmi konkrétně -- vyrovnávání se s nezpochybnitelným, objektivním (nálezem) -- ale můžu jít i cestou otevřeného prostoru, vidět různá zabarvení, v jakých se "ten svět" pohybuje -- myslím, že většina děsu se "vychytá" v první části a přirozeně se překlene do hledání klidu a hledání naděje v čemkoli (druhá část) -- podtóny v závěrečném "vidím pouze jeden" mě (i v kontextu se začátkem) zneklidňují a uklidňují současně.

je to až trochu bressonovská cesta chladem (necitlivostí navenek). ironii vidím, ale v porovnání s tvými ostatními je celkem upozaděná. a dík za strakapouda a černý jeřáb.

Všem dík za čtení a za reakce.

Josephina: To označení mě zaujalo, něco takového musím někdy zkusit napsat. Zatím nevím, jaký by styl Bezcitový techno vůbec mohl být a co by mohl nést.

careful: pro tebe je ten předchozí text, v tomhle se pochopitelně nenajdeš. Tohle se tvého nedozírného štěstí netýká, alespoň doufám.

Je naprosto fascinující, jak stejní lidé, kteří nedokáží najít smysl v textu, který smysl jasně má, dokáží vidět tolik smyslu v textu, kde já vidím jen bla, bla, bla ... tak jako v milionu další podobných bla, bla zde...jako kdyby je všechna tvořil ten samej blablař...

Silné napětí, které se s každou další pasáží umocňuje. Je to zvláštní. I když se text může zdát chvílemi až ironizující, působí ve své podstatě skličujícím dojmem. Obrazy, obraty, vše se vymiká standardu, vše je disonantní (je to hrozný výraz, já vím, ale tady se prostě přímo nabízí). Doporučuji pro daší čtenáře.

Zajímavé a... použiju slůvko, "okopírované" z nedávného Zborova komentáře: fascinující.

mám tyhle věci moc ráda, uložím si

Text vnitřně graduje, postupně mě vtáhl do svých obrazných sítí. Současně s tím se jím vine jakási epická linka žilkovaná metafyzikou (která se místy - zcela nenuceně - obrací v žalm či modlitbu k nějakému špagetovému monstru.). Dobré, dobré, dobré.

je to takový bezcitový techno, ale origoš, to joo