Zvonečky trdlaté Lulí

To sníh

„To sníh,“ řekl Ube a zvedl prst jako neznámý človíček, když volá domů. A po tváři mu přešel smutný smích. V Nigeérii ho nikdy neviděl, až tady. A připadal si jako trosečník v bílém moři. Taky měl trochu strach, jaký mívají mladíci jeho kmene, když se prvně ženám koří. Je to podobné: přiloží dlaně a na druhé straně to roztaje. A po tváři mu zas přešel smutných smích. 

Rudý gentleman

Do tramvaje přistoupil milovník žen, rudý gentleman. A protože se mu ve dveřích nějaká zalíbila, pravil na její účet: „Debilka..“ A ještě se ohlédl, jak se to dělává v amerických filmech a jak to mají ženy rády, a dodal: „Pičo jedna.“

Zvonečky trdlaté Lulí

Jde s nimi pyšně světem, jde s nimi zimou i létem. A v zimě studí a píchají do dlaní a v létě svítí sněhem. A muži jsou vůbec rádi, jak jim do snů zvoní, jak jimi ta holka celá voní. A je taková Lulí v každém městě, každé ulici a snad i v každém domě aspoň jedna. A kdybys je postavil všechny k sobě, byla by z toho celá louka rozkvetlá prvními kvítky.

Příběh k lehkému snění

Čte vestoje, Jo Nesbo žůžo je. Přes ruku má tašku s nápisem Univerzita Karlova a ústa má libová, ta holka v tramvaji. Jedeme pátkem domů, unavení týdnem převráceným vzhůru nohama a hledíme okénky ven. Zato tahle čtenářka je svěží, řeší složité vztahy lidí a vůbec záhady země, kde věčně sněží. A jak je mírně rozkročena ve svém čtení, sama sebou píše příběh k lehkému snění.