Jen ať si zvyká

Pavel dojedl a zapálil si cigaretu. Alena pohlédla na malého Vašíka, který měl na talíři ještě většinu večeře.

„Pavle, podívej se, vždycky když si zapálíš, začne kašlat. To ti to není blbé? Nehledě na to, že ten smrad vyfukuješ přímo do jeho talíře.“

„Copak já můžu za to, že je chcípák? Stejně to má po tobě. U nás v rodině totiž nikdy žádný kripl nebyl. A vůbec, jen ať si zvyká.“

„Jak jen ať si zvyká? S takovou se nikdy neuzdraví. I doktorka už je z něj nešťastná. Poslala nás na alergologii.“

„No vidíš, a ty mi tu budeš vykládat něco o kouření,“ řekl a dal si záležet, aby tentokrát vyfouknul kouř přímo na Vaška. Ten zadržel dech, čekal, až se bude moct nadechnout. Místo toho se rozkašlal.

„Proč to děláš? Baví tě to?“

„Už jsem řekl: Jen ať si zvyká. Znáš to, ne? Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Já ho tady jen trénuju.“

Chtěla křičet, nadávat, ale ovládla se. Nalila do skleničky čaj a podávala ji malému. Když záchvat ustal, vzala ho do náruče a odcházela i s jídlem do pokojíku. Tam se Vašek v klidu najedl.

O týden později na alergologii vyslechla, že Vašek má náběh na astma. Bude muset každý den vdechovat kortikoidy, k tomu ještě brát antihistaminika. Bylo jí jasné, že doma bude boj. Ale tentokrát neustoupí. Byla rozhodnutá. Nevěřila, že by se Pavel cigaret vzdal, ale donutí ho, aby nekouřil doma. Když můžou jiní, může on taky.

Večer, když si myslela, že Vašek spí, všechno Pavlovi pověděla. Ukázala mu seznam na co všechno je Vašek alergický, vysvětlila, že má mnohem menší kapacitu plic, než by jako tříletý měl mít, a že pokud se jeho stav nebude zlepšovat, může se u něj vyvinout astma. Taky by měli koupit peřiny pro alergiky, ve kterých se nedrží roztoči a další havěť, ona sama bude muset častěji utírat prach, vytírat podlahu, možná by nebyla na škodu ani čistička vzduchu…  je tedy jasné, že Pavel by buď měl přestat kouřit, nebo minimálně chodit mimo byt.

„Chápeš to? Jinak bude moc vážně nemocný. Astma není žádná sranda, na to se umírá,“ uzavřela.

Pavel mlčel, bylo znát, že o něčem usilovně přemýšlí. „Takže on je chcípák a já se mám omezovat?“

„Jaké omezování? Celý byt je nasáklý hnusným smradem. Spousta lidí chodí na balkón, a to nemají malé děti. Chodí kouřit z bytu pryč třeba jen proto, aby to u nich nepáchlo. Když otevřeš dveře, tak tě ten smrad praští přímo do ksichtu. Stydím se sem někoho pozvat.“

„Ježíš, no tak si nikoho nezvi!“

Slyšeli zavírat dveře. Vašek šel na záchod.  Při pohledu na malou křehkou postavu si Pavel povzdechl a pronesl: „Já to teda zkusím… ale nic neslibuju.“

Večer, když se vrátil z práce, šel poprvé na balkon. Kroutil hlavou nad tou absurdní situací, byla mu zima, díval se, jak prší. Cigareta mu nechutnala. Cítil se jak vyhnanec. To tam bude takhle stát, když bude mrznout? To se mu vůbec nezamlouvalo.

Hned druhý den ráno dostal výborný nápad. Bude kouřit na záchodě, nejmenší místnosti v bytě. To přeci nemůže nikomu vadit. Zapne ventilátor a bude klid. Navíc, nebude potřebovat popelník, všechen popel sklepe přímo do mísy i nedopalek tam odhodí. Žádné zbytkové pachy. Byl sám spokojený, jaké výborné řešení našel.

Chvilku po tom, co Pavel dokouřil, se šel Vašík vyčurat. Jen otevřel dveře, ovanul ho cigaretový kouř. Zadržel dech a statečně vykonal potřebu. Se slzami vypustil poslední kapku a utíkal za matkou do kuchyně.

„Mami, taťka na záchodě kouří a já z toho pak umřu!“ šmudlil si oko, aby nebylo poznat, že je mu do breku.

Alena vzala Vašíka na ruce „Neboj, tatínek jen zapomněl,“ hladila ho po hlavě a utěšovala. Vyčítavě se dívala na Pavla, ten jen procedil mezi zuby „Tss…“ pomyslel si něco o malém vyděrači.