Poznámky k hanobení

Předkládám pár poznámek k hanobení. Netřeba upozorňovat na syntaktickou dvojznačnost věty: poznámky jsou určeny tématu, ale taky vyzývají čtenáře: chceš-li, tedy je hanob!

Skupina zákonodárců přišla s návrhem zákonného ustanovení, které by mělo poskytovat trestně-právní ochranu prezidentovi republiky před „hanobením“. Není zcela zřejmé, co předkladatelé návrhu myslí „hanobením“, a tak se jich šli redaktoři zeptat. Když se ptali jednoho z nich, kudy vede hranice zamýšleného trestného činu, snažili se mlčícího poslance rozmluvit: „Co třeba vajíčka? Házení vajíček po prezidentovi?“ Poslanec se zamyslel a zcela v duchu zedníka Lorence z filmu Na samotě u lesa odvětil: „Tak já myslím, že vajíčka už ano.“ Výčet závadového jednání má tedy první vlaštovku.

Ale vážně. Není na místě následovat polarizovanou situaci ve společnosti a přiklánět se na jednu, nebo na druhou názorovou stranu bez rozmyslu. Sledujme povahu věci:

Tato země má v hanobení svých panovníků dlouhou historii. Vzpomeňme jen příklad z nejbizarnějších, totiž zkazku o opilých husitech řádících ve Zbraslavi: tenkrát, rok po smrti Václava IV., vykopali královu mrtvolu a se slovy: „Měl jsi ho rád za života, dej si ho i nyní“ do jejích úst lili víno. Ještě horší než vajíčka, poznamenal by dotazovaný poslanec.

V dávných dobách, a možná ještě v dobách ne tak dávných, totiž dobách před zmatením světa postmoderním zpochybněním všeho, existovalo něco jako aura. Měly ji mnohé věci i postavy, neboť měly místo v tak zvaných velkých vyprávěních. Pak ale přišla řada revolucí: kopernikánská revoluce člověku vzala naději na to být obyvatelem samého středu vesmíru, karteziánská revoluce člověku opět – na čas – sebevědomí dodala, darwinovská revoluce mu je podkopala zjištěním, že není z líhně boží, ale přírodní, freudovská revoluce zasadila (sebe)vědomí smrtelný úder, když ukázala, kolik z onoho vědomí vůbec nenáleží vědomí, ale nejasným hlubinám mysli. Za takového stavu poznání bylo samo sebou, že dále nelze o věcech hovořit s tou velikou vážností jako dříve, a tím taky s takovou jistotou. Současnou dobu charakterizuje především ztráta jistot: o vše se lze přít; každé ráno z internetu čteme, s čím přišli vědci, dohady jdou až za samý bod absurdnosti, jako když se v nekonečných fórech přou lidé třeba o to, zda rodit do vody, nebo na souši, a pokud do vody, na kolik stupňů má být ohřátá, má-li být slaná, nebo sladká atp.

Co je tedy hanobení v současné situaci? Nevíme to ani po oné vlaštovce, neboť z ryze trestně-právního hlediska je házení vajec na veřejnosti přístupném místě, a to po komkoliv, jistě nejméně trestným činem výtržnictví. Ale nechceme sklouznout k legendární postavičce z filmu, ptejme se tedy opět: jakým prostorem vede hranice, na jejíž jedné straně je hanobení a na druhé už ne. Domnívám se, že takový prostor by musel být nadán onou auratickou silou, aby hranice byla pevná a vykazatelná svou funkčností.

Zbývá tedy konstatovat, že nejspíš nevíme, co v současné době je hanobením a co kritikou. Vše se totiž stalo předmětem kritiky. Chtějí zákonodárci vložit všechnu vůli k vymezení pojmu hanobení v praxi soudcům? Jistě, soudci by měli plnit roli poslední kritické instance ve společnosti, ale obvykle jsou jen „ústy zákona“, příliš rádi čtou v předpisech a tak neradi soudí, tzn. kriticky, ve všech souvislostech, nahlížejí posuzované situace. Soudy by nám tedy svou judikatorní pravomocí nejspíš pojem hanobení také nepřiblížily. 

Jakkoli jsou mnohé akce namířené proti hlavě státu nechutné, nelze je dle mého poměřovat trestně-právní optikou, ale toliko soudem vkusu.