Avgust Maj - Sněžná kráva (úplný text)

překlad z ruštiny

S n ě ž n á    k r á v a

silvestrovská nuda

ab(sur)d

z knihy To nejsou žádné pohádky pro děti

 

Hlídač zelinářského stánku se vracel ze samoobsluhy v naprosté tmě – přesněji, když v ulici Revolucionáře Krajního lucerny štědře rozlévaly svou záři po rozšlapané břečce, kterou lidi vytvořili z prvního nesmělého silvestrovského sněhu, a přidalo se sváteční osvětlení obchůdků a kanceláří, pak hned za rohem v Univerzitní se v přepychových loužích neodráželo žádné pouliční světlo a tmu mdle zdůrazňovala jen pevně ukryta za závěsy okna domků a zářící jako novoroční stromek budova radnice opodál.

Samozřejmě, znal všechny louže rodné čtvrti, ale stejně brblal: šest louží cestou od rohu k úřadu komunálních služeb obejít není možné, tím spíš, že jejich hloubka nedovolí je jednoduše přebrodit aniž by nabral do bot bláto a vodu, a to donutilo Admirála  (tak mu říkali někteří z mála kamarádů, možná, v posměšné narážce na jeho školní přezdívku Matróz, jelikož předseniorský věk hlídače neodpovídal ani sovětské představě o zdaleka ne mladičkém námořníkovi „máma – anarchie, táta – lahváč“) balancovat po způsobu cirkusového provazochodce mezi obrovskou louží na vozovce, kde město zřídilo placené parkoviště, a hlubokou louží na chodníku.

Jiné cesty nebylo, a bručel pod fousy Admirál jen proto, že se příliš zdržel na hlavní ulici, okouzlený absencí louží a relativní čistotou chodníku, a nepospíšil si domů před setměním, jako kdyby zapomněl, jak je těžké, byť v brýlích, balancovat na zkřivených obrubnících. 

Navíc se zdržel v davu čumilů očekávajících příjezd sanitky – uličníci hodili nějaké ženě pod nohy petardu, nejspíš slaboučkou, ale žena omdlela a spadla do bláta. V davu se hádali, kdy přijede doktor a co vlastně tý ženský je – něco se srdcem nebo co, ale opilá asi nebude. Možná se jen lekla – vypadá slušně a při těle. A Kůň, tedy Konrád, jak se doopravdy Admirál jmenoval, čekal celou hodinu a přemýšlel, stejně jako leckterý z čumilů – neměl bych jít k ní blíž… pomoci se zvednout…

Když se objevila sanitka, vyšli z ní řidič a ještě jeden v bílém plášti přehozeném přes kabát, na ležící ženu se jen letmo podívali, neodpovídali na zvědavé dotazy shromážděných a neznámo proč začali kouřit – v davu vyjádřili předpoklad, že žena zemřela. Přijelo další auto, vyšel z něj medik, asi během deseti minut přivedl ženu k vědomí, první dva ji uchopili pod lokty, opatrně, aby se neušpinili, posadili na obrubník zády k lékárně, nakázali, aby zhluboka dýchala, a sanitky odjely.

Čumilové se pomalu rozešli a Konrád musel pokračovat v cestě ve tmě a poslepu. Když už se blížil ke komunálním službám, kde mohl vyjít na chodník, po vozovce se jako motorový člun provázený vodotryskem přehnal bourák s nesnesitelně jasnými světly a polil chudáka od hlavy k patě – na to, že silvestrovský večer teprve začínal, to byla velká smůla, proto dál cesta našeho hlídače byla provázená jeho (hlídače)  klením na adresu městských služeb a úřadů, i když bez obvyklých pro ulici sprosťáren.

Byl opravdu rozčílený – už s tím měl zkušenost a věděl, že tohle bláto z černé kožené bundy zanic nedostane, navěky po něm zůstanou bledé skvrny a kruhy – kéž by šlo jen o pár flíčku – ale to je celá pravá strana – to znamená – sbohem, sváteční bundo. Blato se také dostalo do očí, štípalo, i na obličej – rozetřel je po vousech. Bylo mu líto čepice z králičí kožešiny – tu také šetřil čtyři sezony a ještě nejmíň tak dlouho ji mohl nosit, ale teď – ať už ji bude sušit, jak dlouho chce – olysá. Škoda, že si oblékl nejlepší černé kalhoty – také už nepůjdou vyprat. Admirál bručel něco o Americe, kde ani v nejzapadlejším městečku nemůže být tolik bláta, i když sám v žádné Americe nikdy nebyl. Ale, tedy kromě akčňáků v televizi, o Americe jakouž takouž představu mít mohl – jeho dcera už čtyři roky žila ve Státech a volala mu několikrát do roka, vždycky před Silvestrem, aby mu popřála – k Novému roku a také k narozeninám. Rozumí se, že o tom, zda je tam bláto, jako u nás, do telefonu mu povědět nestíhala, i když mluvila vždy nejmíň dvacet minut.

Samozřejmě, při proklínání úřadů Konrád se cítil poněkud trapně, stejně jako za dob socialismu, i když sám se narodil v SSSR, ale dříve v občance měl státní příslušnost španělskou, což pro člověka, který přiznával, že mluví jenom rusky, bylo ne zcela normální. Ale jeho táta a máma byli v dalekých třicátých letech odvezený ze Španělska, a ještě měli neskutečné štěstí – ani do basy se u nás nedostali, takže remcat na vlast nebylo proč – u nás vlast jest totéž, co moc, přesněji – otcové-funkcionáři, kteří se u moci živí.

Po rodičích Konrádovi zbylo také divné cizácké příjmení Montroz (z toho vzešla ta přezdívka Matróz), které dokonce kozáci, co mají ta nejkrkolomnější příjmení, považovali za židovské, i když za celý svůj život Konrád obyčejný všední antisemitismus nepocítil ani jednou.

Konečně se dostal ke své komůrce – měl přepychové bydlení – bývalý hlavní vchod starobylého rodinného domu – pokoj o jedenácti metrech čtverečních, ale s příslušenstvím – záchodová mísa ukrytá v něčem jako budka stlučená z překližky, vana s karmou za paravánem, umyvadlo s baterií a plynový sporák.

Naproti vchodovým dveřím někdo na zeď přitloukl plátno s namalovaným ohništěm a rožněm, na němž bylo napíchnuto nějaké lesní zvíře nebo sele – tahle část obrazu se odřela ještě v dětství. Kdo ten obraz namaloval, Konrád, samozřejmě, už nepamatoval, ani nehodlal ověřovat, zda jsou za plátnem nějaká tajná dvířka, jelikož nepochyboval, že za zdí bydlí soused Pogremuškin a žádná pohádková říše se tam nenachází.

Admirál svlékl beznadějně zničené svršky, zapálil oba plynové hořáky a postavil v mosazné konvici vodu na čaj – do půlnoci zbývalo ještě dost času, prostírat bylo ještě brzo. Zpod lavice, probuzený šramotem u sporáku, vylezl třínohý vořech jménem Lomonosov-Skalozub připomínající vousatého buldoka a po něm se odněkud objevil kocour Prostokvašin. Oba mlčky pozorovali manipulace právoplatného nájemníka a spolubydlícího odpovědného za jejich krmení, a dokonale pochopili, že se chystá pouhý čajový dýchánek, z nějž nekouká ani kousek koláčku.

Konrád jako každý hlídač nemohl nebýt filozofem – ani vysokoškolské vzdělání v něm filozofa nezabilo, proto pořád přemýšlel nahlas. Kocour a pes poslouchali pozorně a nežvanili. Nedivili se tomu, že Admirál cituje Cicera a Aurelia, Platóna a Augustina, Hegela a Boehmeho, a už vůbec ne Blocha. Nedivili se vůbec ničemu.

Asi v deset hodin Konrád začal škrabat brambory a prostírat stůl. Aby nevyvolával nervozitu, nezačal krájet maso a prsíčka předem, ale flašku „Nazdar, vykulená“ na stůl postavil, a ještě láhev šampaňského, také tam dal misku s kysaným zelím, okurky a nakrájel chleba.

Když v pánvi s brambory zasyčelo, napadlo Konráda vykouknout ze dveří – za dveřmi skoro těsně před ním stála vysoká štíhlá žena.

– Brýden, – řekl Konrád zaskočeně. – Jste Víla?

– Skoro, - smutně odpověděla žena.

– Čekáte na někoho? – zeptal se jen ze zdvořilosti.

– Na Nový rok, - znovu odpověděla žena.

– Tedy, že někdo přijede v zářivém kočáře a odveze Vás? – upřesnil Konrád.

– Nikdo, - krátce řekla Víla a bylo jasné, že je neskutečně osamocená.

– Já tady také čekám na Nový rok, - trochu zmateně sdělil Admirál. – A rád bych Vás pozval dál – věřte, že to nemám možná moc útulné, ale nikdo Vám tady v žádném případě neublíží. Co tomu říkáte?

– Vy mě zvete dál?

– Já Vás prosím.

Žena přikývla, prošla kolem něj dovnitř a překvapeně se rozhlížela.

– Vy tu bydlíte?

– Ano.

Konrád jí pomohl z kabátu, který se mu zdál tak neuvěřitelně lehký, jako kdyby se mu zdál ve snu...

Vůně jejího parfému byla neobyčejně příjemná, hořce bylinná.
- No, židle nemám, zato tady… přece jen…  křeslo. Delikátně přemístil kočku jinam a návštěvnice se ladně posadila – komůrka se okamžitě změnila jako mávnutím kouzelného proutku.

Admirál nakrájel citron, udělal čaj a vyndal šálky. Pili za úplného mlčení.

Když byly brambory hotové, vypnul sporák a vtom zazvonil telefon.

– Dcera, - řekl na vysvětlenou Konrád. – Z  Ameriky. Tady je všechno slyšet, nedělejte si starostí prosím.

Jeden známý mu věnoval starodávný telefonní aparát, který umožňoval jen hlasité spojení, proto návštěvnice musela hovor poslouchat.

- Tati, mám novinu, - znenadání řekla dcera. – Byla jsem v knihovně Kongresu, ze zvědavosti jsem se podívala na dědův rodokmen. Víš, co? Říkals, že oni s babičkou jsou Francouzi, ne Španělé. No tak jsem našla rodokmen Montrozů. Představ si – jsou to princové. To je, co?! A na jedné větvičce – na lístcích – jsou jejich jména. Tahle větvička je poslední. Ty ani já tam nejsme. Ale stejně, chápeš, to znamená, že ty jsi opravdický princ. A já jsem princezna. Potvrdili mi to odborníci. Jenom to ještě musíme ověřit u právníka… ale nebudeme obtěžovat příbuzné – objevovat se, když jsme jim ani k svátkům nepřáli. Asi už mají dost různých podvodníků. Ale je to hrozně příjemné – jsem princezna! A ty jsi princ. Že?!

– Ano, dcero, - odpověděl Konrád a zalitoval, že se neoholil a celkově jeho ošuntělý vzhled naprosto neodpovídá této slavnostní zprávě. – Přišla ke mně na návštěvu opravdová víla. Co tomu říkáš?

– To ti přeju, – odpověděla dcera zpoza oceánu. – Hodně štěstí v novém roce a nedělej si o mě starosti. Všechno nejlepší k narozeninám, můj starý princi. Můj Admirále.

Návštěvnice si prohlížela Konráda, ale nevadilo mu to.

– Vy se jmenujete Montroz?

– Ano. Tatínka a maminku kdysi odvezli ze Španělska. Potom otce odveleli na frontu, ale ne jako tlumočníka… Jeden den bojoval v pěchotě, a pak po zranění byl až do konce války spojařem.

 – A oni neřekli, že jsou princové?

– Ne. Dokonce ani v posledních letech nevěřili, že za to nepůjdou do vězení.

– Vidíte, ani jste nevěděl… Je to zvláštní, ale zdá se mi, že ve vás cítím jistou vznešenost, genetickou, takovou my už dávno nemáme.

– Děkuji, Vílo, - vzdychl Konrád a letmo se podíval do zrcadla a pak na hodiny. – Ve vás je něco kouzelného, pohádkového, a bojím se, že jakmile začnou odbíjet hodiny – zmizíte.

– Nejsem Popelka, můj princi.

– Pak jste básnířka.

Návštěvnice sebou trhla.

– Možná, jste kouzelný princ?

– Píšete básně – vaše oči jsou plné smutku. Ti, co je čtou, vidí jen prázdnou domácí zábavu… Nikdo není doma prorokem. Ale vaše básně se rodí v srdci a potřebujete jednoho jediného ctitele, aby se ostatní srdce otevřela.

– Zvláštní, – zamyšleně prohodila Víla. – Také se mi zdá.

Konrád nakrájel slaninu, maso a sýr, vyndal velkou bonboniéru „Pohádkový večer“ a otevřel šampaňské.

Výbuchy petard venku zesílily a zněly nepřetržitě, Admirál otočil knoflíkem na přehrávači, nalil víno a podal dámě skleničku.

– Šťastný Nový rok, – díval se, jak rychlé bublinky vznikají z ničeho, spěchají na povrch, praskají a rozpadají se na droboučké kapičky.

– Šťastný Nový rok, princi, - odpověděla Překrásná Dáma.

Kocour Prostokvašin a pes Lomonosov se nenuceně uvelebili u jejích nohou. Konrád slavnostně vytáhl z ledničky papírové talířky, předem připravené – rybu pro kocoura a odřezky z masa pro psa.

Nový rok začal, a jen někde hodně daleko za oceánem princezna věděla o komůrce, kde její otec poslouchá básně Víly Překrásné Dámy.

Někdo zaklepal na dveře. Admirál se zvedl, otevřel a uviděl bílou, úplně bílou krávu. Sotva znatelná pára se jí zvedala od růžových nozder a na řasách se třpytily diamanty jinovatky. Celá ulice byla zasněžená.

Admirál se ohlédl. Víla v kabátě a s bílou šálou stála za ním a držela jeho bundu.

– To už je čas? - zeptal se a vzal jí z bílých rukou bundu. – To už je čas vyrazit na nekonečnou cestu mezi hvězdami? To už sníh pro nás nikdy neroztaje, a tahle planeta proletí kolem Galaktikou miliardukrát rychleji než blesk a zanechá nás v sněhovém pásu, a svírající se ohňostroj galaktik se stane jednou maličkou hvězdičkou  – a zmizí?

---