Jako vyhaslá sopka

Být tak chvilku doma sám… tohle snad miluje každý, ať je dítě, nebo dospělý. Nikde nikdo, jen on v prázdných pokojích, jako Robinson na pustém ostrově. Nikdo do ničeho nemluví, nikdo nekontroluje. Může dělat to, co jindy ne. Když si pak v zápalu „zakázaných a objevných“ aktivit užívá prázdnotu, ztrácí pojem o čase. Pak najednou přijde vetřelec, nejčastěji v podobě rodiče, nebo podváděné manželky a nastává překvapení. Jak pro osamělého Robinsona, tak pro příchozího.

Občas se stane, že jdu dělat vrbu, takže když mi zavolala kamarádka, že si potřebuje popovídat, všeho jsem nechala a vyrazila.

I bez brýlí jsem už z dálky byla schopna poznat, že právě zažila nějakou katastrofu. Byla zdrcená. Aby se vůbec začala svěřovat, potřebovala pár skleniček. A pak to přišlo. Musela na služební cestu, vrátit se měla druhý den večer, manžel zůstal s desetiletou dcerou doma sám.

„Já jsem za nimi spěchala, protože mi bylo tak smutno. Víš, jak jsem byla ráda, že jsem stihla dřívější vlak?“

V hlavě mi to šrotovalo… našla ho doma s jinou…

Pokračovala: „Celý barák vypadal, jako kdyby tam vybuchnul granát.“

„Ještěže ne bomba,“ pronesla jsem.

Její oči by zabíjely.

„Všude poházené věci, jak jim odpadly od ruky. Nikdo mě nečekal a nepřivítal. A Janička si s kamarádkou hrála kdesi ve sklepě. Teď v zimě! Když jsem řekla Jirkovi, který měl v obýváku kamaráda, ahoj, jen otočil hlavu: ,Jé, ty už jsi doma? Kuře máš v troubě, tak si to ohřej. My to tady s Tomášem musíme dohrát,´. Rychle se zas otočil zpátky k monitoru, aby náhodou neprohrál. Mačkal ty blbý tlačítka na ovladači, jako kdyby mu šlo o život.“

Já se začala smát. Tak tohle byl důvod jejího smutku? To byl důvod, proč jsem musela na pivo? A já čekala milenku.

„Co se směješ? Oni mě vůbec nečekali, ani se se mnou nepřivítali. Oni vůbec nebyli rádi, že mě vidí! Všude jen bordel, děcko kdoví kde, a kdoví v jakém stavu, a oni si tam hrají hry! Mně to bylo tak líto. Já si připadala v tu chvíli tak zbytečná. Ale nezačala jsem brečet. To ne! Začala jsem ječet. Že mě nikdo nemá rád, že jsem nikomu nechyběla, že si mě neváží, že kdybych nebyla, tak by se vůbec nic nestalo, protože by si toho ani nevšimli. Jsem jim úplně fuk. Až jsem se vykřičela, tak jsem se teprve rozbrečela. Připadám si jako vyhaslá sopka.“

„A proč jsi teda nezvedla telefon a nezavolala, že už jedeš?“

„Já se na ně tak těšila! Myslela jsem si, že i oni na mě. A jim to bylo úplně jedno. Chápeš? Jako ta vyhaslá sopka.“

„Jo, chápu, ale proč jsi nezavolala?“

„Protože jsem si myslela, že se oni na mě taky těší! Zatím jsem jim úplně fuk! Jako ta vyhaslá sopka.“

„No, ale to je normální. Já, když odjíždím, tak děcka vždycky jásají a těší se, že budou chvilku sami. Někdy dokonce, když za sebou zavřu dveře a jdu po schodech dolů, slyším jejich radostné ,Jupí!!´ ze čtvrtého patra až v přízemí.“ 

Její výraz mi dával najevo, že mám doma nevděčníky. „No co se tak díváš? Tys jako děcko nebyla ráda, když matka vypadla a mohlas být sama? Nikdo tě nepeskoval, jestli sis před obědem umyla ruce?“

Chvilku přemýšlela, než ze sebe vysoukala: „Ale oni mě nečekali! A já potom musela ten binec uklidit.“

„Proč? Já bych na to nesáhla. Normálně bych jim řekla, že když jsem odjížděla, vypadalo to u nás jako u lidí a byla bych ráda, kdyby to zas vypadalo stejně. A kdyby měli připomínky, tak bych si na ně něco vymyslela,“ odpověděla jsem s klidem. „Jak můžeš být tak pitomá a uklízet jejich binec? A taky… když se vracím, volám! Protože, co opravdu nepotřebuju, je vrátit se do bytu ve kterém vybuchla sopka,“ nenapadlo mě jiné přirovnání. Popravdě volám spíš proto, abych nemusela vyprovázet nějakou slečnu, kterou by měl syn na návštěvě.

Po dlouhém rozebírání nakonec pochopila, že si za tuhle šokovou situaci vlastně mohla sama. Snad se příště nebude chovat jako neomalený vetřelec, ale jako vzácná návštěva z dalekých krajů. Snad jí potom domorodci složí k nohám různé dary za to, že jim poskytla pár chvilek k tomu mít tajemství.