Záleží na motivu

 

Detektivní příběh ve verších: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=1062

 

  

 

 

  I. Jedné lednové noci…

 

Přišla si mizerně, přišla si opuštěná
je konec večírku, vkrádá se kocovina
teď ptá se, zmatená, čí je to vlastně vina
že pro něj, jehož chce, už pranic neznamená

 Je kousek od řeky, je velmi unavená
pár minut po hádce, všechno se pokazilo
snaží se zapudit, odehnat obraz silou
prý šlo jen o jedno
cítí, jak uvnitř sténá

 Zařadil zpátečku, ujel a více není
nechal ji samotnou, ať domů doklopýtá
tam prý má manžela, přijde si prostě zbitá
a také cítí vztek, jen žádné odpuštění

Tohle mu neprojde, v ní nějak náhle kypí
je leden, studený, jenž nemá vroucí dlaně
kabát si přivine, vypadá odhodlaně
tohle mu neprojde
má v srdci z jedů šípy

 Ten slaboch, milenec, s nímž už půl roku šuká
si náhle usmyslí, že nadešel čas přestat
jako by byla věc, jak obnošená vesta
takhle to nenechá, už vymyslí si muka

Však na něj něco ví, to chlapec zanaříká
ještě se připlazí a ještě bude prosit
na stromech leží sníh
a měsíc stoupá, bosý
nesměle nad mraky, jsou jako rakví víka

 Julie Bílová, má dítě a je vdaná
věk dvaatřicet let, je v zahraniční firmě
život dát stačila své pětileté Irmě
přeje si změnit vše – tedy i Bílu, Dana

 Je z nuzných poměrů, teď druhý dech však chytá
taxikář nestačí, chce pryč, chce novou šanci
nadšená pozlátkem chce prodat eleganci
být prostě nahoře
s nápisem prosperita

 Něco ji vyruší, má pocit, něco praská
srdce jí poskočí, pár sekund od systoly
někdo jí sevřel chřtán – a vůbec nepovolí
skoro se nebrání
ta platinová kráska

 

 Šňůra se stále víc do krku zařezává
nohy jí ochabnou, již klesá bez odporu
již provždy vydechla
již slyší vesla voru
pes a s ním převozník
je noc
tak matně spavá

 

 

 

II. Výslech Dana Bíly

 

Ve tváři strhaný

celý bledý

slza však ani neukápne

Je zvyklý na rány?

Má snad vředy?

Čím byl své paní?

Břímě? Chlap ne

 

 Otázky zakrouží

další padá

Kde že byl v době zavraždění?

Dan Bíla zatouží

ať už zrada

v honosné róbě

ať už není

 

 „Kde bych byl?“, odpoví

vyčerpaný

„Doma a s dcerou“

hlas mu slábne

Uvidí hřbitovy

mrtvé plány

Všude jen šero

nepůvabné

 

 Zda byla nevěrná?

Zas ho bodá

pravda, již přiznat zkrátka bolí

Scéna jak z inferna

a červ hlodá

vždyť není tryzna

bez mrtvoly

 

 Zda něco netuší?

„Já fakt nevím“

Pohledem kdesi v dáli bloumá

Srdce již nebuší

Bez úlevy

Všeho se děsí

„věčný ňouma“

 

„Snad chtěla odejít“

vše ho dusí

„Někoho měla – na randění“

Pozdě je – později

na bonusy

proč mu to dělá?

Co teď změní?

 

 Možná mu neschází

proč ho ničí?

„Klofla ho v práci, to snad stačí

chudinka v nesnázích“

skoro křičí

Obraz se ztrácí

je to k pláči

 

 Jméno si vybaví?

Ale ano

Již nechce myslet na Julii

„František Libavý“

tváře planou

výčitky zkyslé

nepromíjí

 

 Odešli, vyhaslý

v křesle sedí

vdovec, jenž osud nepochopí

Svou šanci propásli

darmojedi

Křičí: „Chci odsud“

Matné stopy

 

 

 III. Podezřelý milenec

 

„František Libavý?“

Ta otázka ho řeže

prý ať si vybaví

kde že byl tu noc – kde že?

„Vezl jste Julii?

Však nedovezl domů…“

„Já – víte – pustil ji

no, došlo k bodu zlomu…“

 

 

 Je celý nervózní

už hoří cigareta

v tom hlase něco zní

tak divě zazní věta

že svoji milenku

prý vyložil a nechal

Jen živí domněnku

že sevřel její dech a –

 

 

Teď stojí bez hnutí

a beze slov se dívá

Měl v očích leknutí?

Ta tvář je proměnlivá

„Tak jste se hádali?“

„No ano, víte, hodně…“

Znovu si zapálí

což je zas další podnět

 

 

 „Co po vás žádala?

Snad, ať se rozvedete?

Ta chvíle nastala

kdy boří se svět dětem

máte se rozhoupat

a vy to nezvládáte

Tak prostě dáte mat…“

Vše ho už pouze mate

 

 

 „Já jsem fakt bez viny

jo, vyhodil ji z vozu

snad nejsem jediný

tak prosím, mějte rozum…“

Již vůbec nezvládá

hlas velmi se mu třese

to ovce ze stáda

se zatoulala v lese

 

 

„Žena to věděla?

No, myslím, o poměru?“

„Ne, možná nechtěla…

Já rád mám svoji Věru…“

Hlas v krku zanikal

Je pozdě, všechna kdyby

jsou nanic

Panika

vždyť je zde bez alibi

 

 

  IV. V rodině Vesných

 

Ještě teď se celý třese

hněv z něj vůbec nevyprchal

Asi zkouší, co vše snese

tahle děsně krutá mrcha

 

 Před chvílí mu nestydatě

řekla, aby na Ondřeje

přepsal firmu.

Po krk v blátě

Tohle jí fakt nedopřeje

 

 Vlastní firmu s počítači

všechno, co sám vybudoval

Teď ho tahle děvka tlačí

chladná, tvrdá, ocelová

 Jmenuje se Karel Vesný

a ta mrcha – to je snacha

Jenom vzdechne: „Je to děsný

má mě v hrsti, na ni bacha“

 

 Před chvílí mu připomněla

výsměšně a pohrdlivě

že s tím pranic nenadělá

na vše bude jenom civět

 

 „Nemáte moc na vybranou

milý otče, drahý tcháne

Když převody nenastanou

dobře víte, co se stane

 

 Můžete se ovšem svěřit

třeba vlastní milé ženě“

Stála vnadná blízko dveří

vypadala pobaveně

 

 „Zmiz mi z očí“, na ni křičel

věděl, že však trumfy drží

Je to špatné nemít klíče

zavěšený nad zlou strží

 

 „Napíšeš vše na synáčka

tak se dobrý taťka chová

Jeden podpis - je to hračka

třeba jednou budu vdova“

 

 Co by čekal od Klaudie?

Cítil, jak ho nenávidí

jak svou pomstou prostě žije

znal moc dobře tyhle lidi

 

 „Nemůžeš mě ožebračit

dám ti dost – však nechtěj všechno“

„To mi ale sotva stačí

máte smůlu, zkrátka pech, no…“

 

 Cítí, jak mu srdce bije

přemýšlí, jak šlamastyku

vyřešit a od bestie

klid mít

V ruce sevře dýku

 

 Ví však, že to neudělá

a tak jenom sedí sklesle

je fakt těsná tahle cela

přemítá si ve svém křesle

 

 Do kouta jak malá krysa

zahnaný je bez výběru

vnímá, jak ta rána hnisá

Zřejmě prohrál – v každém směru

 

 

 

V. Balada o Klementické Gabriele

 

 

Recepční je, velmi mladá

třiadvacet oslavila

v hotelu U Desperáda

půvabná a přitom milá

pohádku si neprožila

její přítel – Mirek Žíla

chlastá – je to vážně síla

žárlivý je, scény dělá

Nejraději by se skryla

Klementická Gabriela

 

 

 Její tělo lásku žádá

s majitelem víno pila

ženáč – to je jeho vada

k němu se však přitulila

Žádná přebytečná kila

dlouho se tak nebavila

že je nemorální, shnilá?

Zkrátka promluvil hlas těla

Nocí domů zamířila

Klementická Gabriela

 

 

 Parčíkem jde, už by ráda

hezky doma v teple byla

v keřích větřík žalm svůj skládá

Tu se chvíli zastavila

Co jen za zvuk…? V tváři bílá

poslouchá, jak noc jí spílá

Cítí se snad provinilá?

Proč se celá rozechvěla?

Šramot, šelest zachytila

Klementická Gabriela

 

 

Hrůza ji hned zachvátila

ruka vraha – velmi čilá

dlouhou šňůrou obtáčela

ladnou šíji, kterou měla

oběť, krásná Gabriela

 

  VI. Vyrušený

 

 Cítil, jak ho všechno nutí

vyhovět té jedné chuti

chuti, jež ho ovládá

Byl jak lovec, který čeká

místo srny na člověka

čeká – s pudem hovada

 

 

 Věděl dobře, co ho vzruší

slyšel akord ve svých uších

krev v něm rázem vykypí

Aniž jeho oběť tuší

brzy vydechne svou duši

a on

stříkne na slipy

 

 

V rukou šňůra, kterou škrtí

oblíbil si vůni smrti

kterou přes práh provádí

Rychlý zápas, v němž se cuká

ještě záchvěv

pevná ruka

stanovuje pořadí

 

 

 Konec, padla

jak čas letí

on to ví, že byla třetí

celou si ji prohlíží

Vnímá tahy toho těla

neznal jméno – Gabriela

prostě kráska v potížích

 

 

 Nikde nikdo, vzduch je chladný

snad bude dál nenápadný

nepřestane, pochopí

Aranžuje scénu ranní

až ji najdou – tuhle paní

nebo slečnu?

Na stopy…

 

 

 Na stopy vrah právě myslí

ne – on nedá žádný příslib

netouží být dopaden

Nevšiml si páru očí

husina mu nenaskočí

zítra začne znova

den

 

 

 Svlékl jí část oblečení

jako by šlo o pečeni

nevidí ji, odmítá

připustit, že on je škodná

a že síla nesvobodná

ovládá ho dosyta

 

 

Snad chtěla jen trochu štěstí

již si cestu neproklestí

ze scénáře škrtnutá

Náhle cítí, jak tma dýchá

pozdě bude honit bycha

skoro vůbec nedutá

 

VII. Stopa

 

Kapitán a poručice

Jahoda a Nedělová

zkoumají vše stále znova

stop je málo, chce to více

 

 Zatím žádné indicie

mají již dvě zavražděné

temný mrak se nebem žene

Přešlapuje policie

 

 „K něčemu ty pitvy byly“

Jahoda je zamyšlený

pozoruje bledost stěny

svůj čaj lžičkou míchá chvíli

 

 „Podívej se, Natálie

Vidíš, co tam jasně stojí?“

„Obě vraždy něco pojí“

Cítí, jak jí srdce bije

 

 „Obě ženy, moje drahá

na bílém tu máme černé

• Večer si dám na to fernet

oběti jsou téhož vraha

 

 Julie i Gabriela…

To je tedy nadělení

jedna šňůra - víc jich není

kdo nám jenom tohle dělá?“

 

 „Takže sériové vraždy?“

„Je to práce zpropadená“

Jahoda již skoro sténá
„To může být skoro každý“

 

 „Škrtidlem je černá šňůra

to nám ale málo říká

máme prdlajs na viníka

Hajzl nás však nepřečurá…

 

 

„Napadlo mě k pachateli

co když vraždil ještě jiné?

Ticho kanceláří plyne

„Koukni, co comp k tomu sdělí…“

„Petře, koukej, něco leze

Polínová Apolena

černou šňůrou uškrcena

vidíš? Loni, psal se březen“

 

 „Ukaž, no jo osmnáctka:

Měl to být rok maturitní

a teď - něčeho se chytni

z ní měla být brzy matka

 

 Pachatele nedopadli

čekala to se ženatým

ten osudný večer paty

nevytáhl

Stopy zvadly…“

 

 „Takže máme maniaka

kterej mladý ženský škrtí

Možná je teď blízko smrti

další oběť – jenže, jaká?“

 

 Případ ubírá se směrem

jenž nikoho nepotěší

natož kapitána s pleší

Ten svou práci vážně bere

 

VIII. Trápení Emila Hešky

 

Emil Heška jen tak bloumá

studovat má ekonomku

zatím v jednom starém domku

něco hledá tento koumák

 

 Šestadvacet

už je starý

aby chodil do prváku

prochází dům bez rozpaků

zastaví se u almary

 

 Dveře skřípou, otevírá

chvíli se v ní přehrabuje

nemá zájem o etuje

drží papír

je v něm díra

 

 Na světle čte, co tam stojí

dvakrát třikrát

dopodrobna

jeho tvář je náhle zlobná

má to nechat na pokoji

 

 Cože? Vše v něm nějak kypí

tady dětství prožil svoje

zde svou šanci možná projel

Cítí, jak mu rostou slipy

 

Odmítla ho, prý je milý

mohou prý být kamarádi

Že ho právě Hanka zradí…

Scény se mu vyjevily

 

 V ruce má teď jeden aršík

známky sbíral odmalička

Ji by stejně něžně hýčkal

byla o dva roky starší

 

Mladík sedmnáctiletý

který hořel pro svou slečnu

viděl se s ní v nekonečnu

na prázdninách u své tety

 

 Všude ticho, sotva dýchá

vrátí to, co předtím vyňal

zavře dveře, zamkne skříň a

poslouchá tep toho ticha

 

 Již je všechno minulostí

jeho to však stále hryže

nejspíš proto, že on ví, že

od ní se hned neoprostí

 

Je jak stín, jenž právě padá

nevidí svou perspektivu

chce se vzepřít tomu zdivu

které tíží jeho záda

 

 Po místnosti sem tam chodí

zoufalý, má blízko k breku

je tak sám – a to je k vzteku

slyší tikot černých hodin

 

IX. Šmírák

 

Jeho život? Jedna bída

otec tyran, matka chladná

na román by příběh vydal

jeden děs pak jiný střídal

Naděje však? Nejspíš žádná

 

 Jindra Kvapil sklízel rány

otloukánek v každé třídě

přijímal je – odevzdaný

„Seš jen sračka, naval „many“

slyšíš, Kvapil

hele, příděl

 

 Na ponožce trus – ta síla

je to socka, ubožáček

natáčejte pro Kvapila

Hovno seš

a za debila

Snad se nám tu nerozpláče“

 

Otupěle to vše snášel

prospěch navíc velmi špatný

outsider

tak rád by našel

někoho, kdo z téhle kaše

vytáhne ho

Nebyl zdatný

 

 „Kvapile, vždyť celá třída

směje se ti, zas nic nevíš…“

Ve vzpomínkách se mu střídá

ponížení s děsem

vida

K ničemu je, zcela levý

 

 Otec udeřil ho právě

vzpomínka ta nevymizí

sklep a tma

a různá havěť

dříve plakal usedavě

pak jen tupý výraz

cizí

 

 Matka na něj štěkne rázně

kvůli nim byl šikanován

žádný soucit

režim kázně

vždy jen strach v něm silně zazněl

také vztek

a všechno znova

 

 Pozoruje jednu dámu

pro něj to je děvka mladá

„Počkej, kurvo, vaz ti zlámu

zmaluju tu tvoji tlamu“

ozývá se věta hada

 

Bojuje s ním, dneska více

podivné v něm plány střádá

zatouží ji zabít sice

a pak možná i být chycen

Slyší hlas: To nesmíš

Zrada

 

Bojuje s tím, tvrdě, vážně

netuší nic o té zmiji

prosí sebe, prosí snažně

ať ho míjí zcela vlažně

ať nejde blíž

ke Klaudii

 

X. Mezi bezdomovci

 

Ještě si kopnou, když vás v hadrech vidí

nehledí dovnitř, vnímají jen pach

máme ctít schopnou společnost

však lidi

kteří jsou rovní

mají spíše strach

 

 Nesmrdí mnohým četné miliardy

špinavé prachy, na povrch však lesk

Jako své bohy mají malé jardy

kteří si s tlachy

kráčí pro potlesk

 

 Odvrátí nosy od prochcaných šatů

těm však, kdo voní, mnohdy páchnou z úst

věty, jež nosí

slova od tématu

Morálka? O ní

kážou skety

hnus

 

Můžete rozkrást půlku republiky

sklidíte obdiv, budete se hřát

nevadí podraz, v zádech hned dvě dýky

boháč si odpliv

chuďas dostal mat

 

 Hralina Filip, zjev tak na padesát

loni však třicet

měl – a neslavil

přemítá chvíli, jak z ničeho křesat

naděje více

jaký má mít cíl

 

 Znal jednu holku, ta se ovšem vdala

Klaudie Vesná, pomáhala mu

v bezďáckým spolku

byla vytrvalá

Teď už ho nezná

teď je za dámu

 

 Byla dost skrovná tahle pracovnice

snad dvě tři léta byla anděl, s tím

že chce vše srovnat

Byla hodná sice

chtěla však létat

zmizela jak dým

 

 Něco se stalo – zatím o tom mlčí

třeba však o to někdo bude stát

vyrazí na lov

neznatelně chrčí

co bude potom?

Přestane mít hlad…

 

XI. Balada o ponížení

 

Že někdo krade, nevadí tolik

jako že někdo kolem šíří smrad

špinavý hadry v očích jsou solí

ten, kdo má prachy, může krást a lhát

zhasnout a zmizet, když už nejde spát

nepáchne zrada, ale reterát

Lze ještě klesnout? Vždycky, ale snad

něco se někdy v tomhle směru zlomí

marně teď mohou ponížení řvát

Další jsou ovšem kousek od pohromy

 

 

Frustrace mladých často cíl volí

kopnou si do těch, jichž se nelze bát

nenávist k bědným

prostřené stoly

úplatky mocným

takový je řád

Z chodníků zmrzlé budou rychle hnát

z ostnů pak číší nebetyčný chlad

Že někdo zmrzne? Ať je navrch rád

Nebude trpět. Nejde o svědomí

K zoufalým nikdo nepřeje se znát

Další jsou ovšem kousek od pohromy

 

 

Jen Černý Petr, pražádný žolík

s takovou kartou těžké je pak hrát

vše je prý na nás

budeme voly

ty je pak snadné, kam se zlíbí, štvát

O malé šanci mohou si pak zdát

ti, pro něž často ani není šat

Učí se všude, zřejmě bez výhrad:

„Socky“ jsou hnusné, třeba žebrák, chromý

Prý si svůj osud stačí nevybrat:

Další jsou ovšem kousek od pohromy

 

Dere se výkřik, co je vlastně klad?

Odvrátí tváře sytí odevšad

Právo má ten jen, který vlastní domy

Ale ten bídný nemá holt co žrát

Další jsou ovšem kousek od pohromy

 

XII. Klaudie Vesná, uškrcena…

 

 

Vrací se domů, vyčerpaná

možná má strach – a proto přidá

podpatky klapou, zvoní hrana

červenou s černou vkusně střídá

halenka, sukně, vida, vida

luxusní dáma, žádná bída

Brzy se ovšem někam vydá

kde je již na nic každá cena

Na rtech pach smrti, v očích slída

Klaudie Vesná, uškrcena

 

 

Zná již jen noc – jí úsvit rána

odepřen bude, hnusný Jidáš

na život práva odebrána

bez ní ať manžel dále snídá

Potopena je Atlantida

na vlase ulpí malá hnida

půda jen křikne, náhle klid a

prosba pak vyzní do ztracena

Jenom tma něco odpovídá

Klaudie Vesná, uškrcena

 

 

Kdo že měl motiv? Na všech stranách

otazník visí. Jako křída

bledá je, nocí načechraná

sestru svou bratr neuhlídá

Bude se sloužit panychida?

Goliáš vyzrál na Davida

Šance? Ta se jí zapovídá

Snad jenom stará bříza sténá

ve vlasech popel, šeptá: Spi dál

Klaudie Vesná, uškrcena

 

 Vábila muže, extratřída

enormně svůdná jako Ida

s vesmírem spojená je žena

na ni pak půlnoc inkoust kydá

ano, teď leží, uškrcena

 

XIII. Podezřelý

 

„Natálie, máme svědka

za chvíli se s ním mám setkat

konečně snad trochu stopa…“

„Vraždil asi zas ten samý

je to děsný mezi námi

další hrob se bude kopat…“

 

 „Je to hrůza, na bestii

chce to vyzrát, dostat chci ji

někdo se tam ochomýtal

Divnej týpek, prý šel za ní

za Klaudií

vdanou paní

víc mi řekne tahle Dita

 

 Jmenuje se Rakešová

opakuje stále znova

že si snad i mumlal cosi

Zkusím vytáhnout z ní více

už aby byl gauner chycen

za to modlím se a prosím…“

 

 Už mu Dita otevřela

pětadvacet, celkem vřelá

 mladý muž prý, černá bunda

„Kapuci měl, v kapsách ruce

na kalhotách fleků tucet…“

Čas teď plynul po sekundách

 

 „Otáčel se, podezřele“

„Jak byl velký?“

„Je to celé…

Nevím, ale spíše vyšší“

„Barva očí?“

Nevšimla si

byla tma, jež cizopasí

ještě teď ty kroky slyší

 

 „Sestavíme portrét, ano?“

Oči mladé ženy planou

„Zřejmě Vám moc nepomohu…“

„Pomáháte, vskutku díky“

Trochu našpulila rtíky

Pohlédla ven

na oblohu

 

„Moc to není, něco máme

snad mi brzy spadne kámen

ze srdce, až chytneme ho

Svědkyně tak hodná byla

portrét muže sestavila“

„Tak snad trefa do černého…“

 

 „Pustíme to v televizi“

„Jo, to někdy úspěch sklízí

snad ho někdo teda pozná…“

Možná ho i viděl jiný

samý flek měl tmavé džíny…“

Nejistota

ta je hrozná

 

 

XIV. Zadržený

 

Vyslýchán je, zadržený

Jindřich Kvapil, hlavu v dlaních

Otázce se neubrání

že zavraždil čtyři ženy

 

 Obloha v šeď zatažená

Ať už ho chlap nevyslýchá

kapka padne do kalicha

přeteče

je krutá

cena

 

 „Sledoval jste zavražděnou

vyhlédl ji, šel jste za ní

napadl ji znenadání

uškrtil ji“

slova ženou…

 

 „Neuškrtil“, slabě dodá

„Stačilo mi být jí v patách

vzrušilo mě to, jak chvátá

a jak do ní nožem bodám

 

 Nebyl jsem to, mně sny stačí

představy mou mysl plní“

Na tváři mu raší strní

Hlas mu skáče

blízko k pláči

 

 

 

„Připouštíte, chtěl jste zabít?“

„Něco mě vždy silně nutká

aby chcípla, prostitutka

Ovládnu se, jsem holt slabý

 

 Nevraždil jsem, nikdy, aby

jasné bylo

vše mě dusí“

Vysychá mu kolem pusy

potí se

a v mozku

švábi

 

 „Představy vás tedy vábí

Ženete se za kořistí?

Víte, jsme si skoro jistí

Chcete mrtvé

krásné baby“

 

 „Nebyl jsem to, nejsem vinný

opakuju, mně to bolí

Pokud však jde o mrtvoly

vrahem bude

někdo jiný“

 

 

 

 V místnosti dech stěny tíží

kapitán je vytrvalý

velký balvan vzhůru valí

cítí, jak mu lupe

v kříži

 

XV. Balada o Emilovi Heškovi

 

Starý domek, prašná půda

na provaze mladík visí

záclona je temně rudá

on má zase bledé rysy

Potrpěl si na dopisy?

Nezanechal žádný

Z mísy

čouhá šňůra

která kdysi

sevřela krk nebožačkám

Oběšenec věčně spí si

další život nerozmačká

 

 

 Je tam všechno, ne však nuda

odpor se chtíčem se mísí

padne lichá, nebo sudá?

Z děr již vylézají krysy

snad mžourají na obrysy

těla, které mohly by si

rozebrat

Je divný, lysý

Vraždit byla pro něj hračka

Odebral se za kulisy

další život nerozmačká

 

 

 Asi hnal ho hlavně pud a

tak se vydal na svou misi

na světlo je místnost chudá

vzpomínky však mnohé vzkřísí

Pod oknem jsou vzrostlé tisy

Rozlezly se

staré hnisy

které píší letopisy

Odstavená stará pračka

Z plakátu se dívá Sisi

další život nerozmačká

 

 

 On jen hledal svoji Isis

denně zahrát toužil cis i

píseň raněného ptáčka

alespoň už tedy čísi

další život nerozmačká…

 

XVI. Případ nekončí…

 

 

Rozhlíží se po místnosti

Nedělová Natálie

nemá ráda, když smrt hostí

cítí, jak jí srdce bije

 

 Oběšence odřezali

něco je však v nepořádku

Tenhle mladík nebyl zralý

Nenáviděl vlastní matku?

 

 „Viděl jsi tu strangulaci?

Podle mě se neoběsil“

Jahoda to nevyvrací

v ruce drží černý tesil

 

 „Ještě to tu prohledáme

DNA ať odeberou“

Je to vlastně furt to samé

všude kolem tklivé šero

 

 „Možná že jsme našli vraha“

„Kdo ho má však na svědomí?“

„Už mě tenhle případ zmáhá

Snad se právě tady zlomí…“

 

 „Pokud objeví se shoda

vzorku z nehtů Gabriely

jasný důkaz nám to dodá

a kdo vraždil, nám to sdělí“

 

 

„Ano“, říká zamyšleně

„Měl snad ještě společníka?

Zardousil ho jako štěně

Kdo to je - a co nám říká?“

 

 „Třeba to s tím nesouvisí…“

„Nechci věřit na náhody

Sebevražda?“

Rady ví si

v hlavě se mu kupí body

 

 „Někdo připravil nám scénu

o co tu však vlastně kráčí?“

„Víc už hledat nemá cenu

Balíme to

tady stačí“

 

 Mají zprávu patologa:

Je zde cizí zavinění

v těle jinak žádná droga

Stopa chybí

To se změní…

 

 

XVII. Nemá je kdo hřát…

 

Nemáte kabát – už se blíží zima

všem jenom smrdí váš odporný puch

nikdo se o váš osud nezajímá

jste jako nikdo – méně nežli vzduch

 

Na chodník ostny, ať si nelehnete

z tramvají budou kopanci vás hnát

posměšky se dál šíří Internetem

pak vás pár blbců ztluče akorát

 

 Nemoci kliku u vás pořád berou

prý je tu každý zodpovědný sám

nejdřív vše zvýší nebývalou měrou

pak konec práce

a pak – no pak – kam?

 

 Nemáte na nic, střecha náhle zmizí

platit a platit – čím, když není nic?

Prý jste jen líný, řeknou v televizi

Taky to mohli trochu jinak říct..

 

 

Na tváři maska - v kapse metry
dvojí
Přetvářka mlaská
pokrytectví kojí
pořádek a řád

 

 Lavičky vzdychnou - jak jsou opuštěné
nakonec zpychnou
Zima se již klene
nemá je kdo hřát...

 

 

XVIII. Filip Hralina má plán

 

 

Papír, který tolik střeží

má pro něho cenu zlata

bude solit natotata

ten, o nějž tu právě běží

 

 Musí se mít na pozoru

popřemýšlí o svém plánu

pro nějž okamžitě vzplanul

opustit již touží noru

 

 Jasně, řekne Besákovi

ať doručí, co mu předá

za pět pětek

mlha šedá

co dál dělat, nenapoví

 

 Filipa mít – to je třeba

Hralina ví, sám je Filip

Rozvažuje pouze chvíli

Důležité je se nebát

 

„Hele, chceš-li snadný prachy

tohle dones, kam ti povim“

Mluví krátce, šetří slovy

adresa – a žádný tlachy

 

 „Prostě mu to přímo předáš

a pak padej, to je všechno“

Zítra bude velká středa

Běda, jak ho neposlechnou

 

 Stojí to tam jasně psáno:

Mám tu dopis od Čubery

to byl chlápek, víte který

milion chci

Ujednáno…

 

 Připadá mu všechno snadné

v balíku se rázem vidí

Ještě zkoprníte, lidi:

Do klína mi všechno spadne

 

 Celý den se šťastně tváří

tohle bude jeho šance

změní život ztroskotance

při tom pomyšlení září

 

 

 Vsadil ovšem na iluzi

to se někdy vymstí tuze

ze snu bude brzy vzbuzen

Plány mají i ti druzí…

 

 

XIX. Konec Jaromíra Besáka

 

S rozbitou hlavou tělo muže

leží – jen kousek od kaluže

krve, jež zvolna zasychá

 

 Tvrdne a černá do ticha

není to čas, kdo pospíchá

té s kosou je snad každý

dlužen

 

 Jaromír Besák, bez domova

možná se toužil někam schovat

kdo ví, proč tady krvácí

 

 Dlouho neměl co na práci

Někdo se snadno vytrácí

nemá ho kdo teď politovat

 

 Skleněná lahev vedle těla

na nebi hvězda neletěla

stejně je pozdě na přání

 

 Když se noc k ránu naklání

s tím, že má srdce na dlani

bledne

že nic prý nevěděla

 

 Náhodný chodec tělo míjí

lekne se, couvne

melodii

ponurou smrt mu vyhrává

 

 Tragicky končí výprava

otázka ale vyvstává

 jakou že mít má teorii

 

 Kdo že? No přece policie

Déšť možná každou stopu smyje

Něco však přesto zanechá

 

Touha je někdy macecha

mraky se drží na střechách

Romeo prchá od Julie

 

Kdopak se vrhl na chudáka?

Mladík, co nazdařbůh se fláká?

Nebo snad jiný z „bezďáků“?

 

 Noc zvolna mizí, ve fraku

nermoutí konec žebráků

nad nimi je prý marné

plakat

 

 

 

XX. Vyšetřování mezi bezdomovci

 

 

„S kým se stýkal?“, odpovídá

policii Matěj Slída

bezdomovcům dává azyl

„Nevím, je to celé divné“

otočí se, na zem plivne

zatím ale neodchází

 

 „Tohle není vlastně nový“

Matěj Slída ještě poví

„Vzpomínám si na Čuberu

Oběsil se, scéna děsná

dělala tu tehdy Vesná

byla dobrá, na mou věru“

 

 Jahoda své smysly jitří

neodkládá na pozítří

co se klidně ten den stíhá

Zas ta Vesná, zavražděná

Jak souvisí tahle žena

s bezdomovci?

Velká tíha

 

 Na Jahodu rázem padá

zvláštní pocit

že ta madam

klíčem bude od záhady

„Vesná tedy oba znala?“

„Myslím, jasně“

pohled sálá

zvolna otáčí se zády

 

 „Hralina byl jeho známej

s Besákem byl průšvih samej

no a Čubera – byl třetí

Filip vám snad řekne více

já teď skočím do lednice

pivko bodne…“

A už letí…

 

 „Už jsme blízko, Natálie

cítím, jak mi srdce bije

snad nám stopa nevychladne“

„Tak půjdeme za Hralinou?“

malý parčík spolu minou

„Nebude to vůbec snadné…“

 

 „Třeba je to cesta slepá“

„Na dveře je třeba klepat

některé pak vedou dále“

„Můžeme být na začátku…“

„Nebo přejit křižovatku

To máš jako ve fotbale

 

 

Už už vidíš balon v síti

buď jde mimo, či ho chytí

brankář, jenž byl odepsaný“

Auta řvou a tramvaj zvoní

nebe nějak zvláštně voní

šedá mu však brousí hrany…

 

 

 

 XXI. Očistec pro Natálii

 

Natálie nestíhá

nespí a je unavená

Tupě sedí bez knih a

modlí se, ať přijde změna

 

 Její máma ve stresu

nespí a má špatné nervy

Šeptá: Už to nesnesu…

Jsou snad všude

hnusní červi

 

Zprvu vnitřek vybrali, pak dvě chemoterapie

ozáření

signály

posílí, co nezabije

Po kolonoskopii její matka krvácela

Normál…

S tím ji odbijí

Týden byla špatná celá

Místo na chirurgii odflákli to na interně

Lžou – a ještě nutí ji

absolvovat neúměrně

namáhavé zákroky

prý se o ni postarali

prdlajs

vlezla do stoky

ví, že na ni

zhusta kálí

 

 Připadla si zbytečná

jak rohožka na šlapání

Péče je fakt „výtečná“

Něčí zájem?

Marně shání

Doktoři se podrží

„Paní, teď je všechno plné“

Vidět je sráz pod strží

Člověk zpráskaný je, trne

 

 Stačí pouze podepsat

že je se vším srozuměna

Krutá noha kopne psa

doplíží se domů, sténá

Všude čirý nezájem

doktor ani neobjedná

pacientku

Sehraje

s ní jen betla

Pláče, bědná…

 

 

 Nikam se to nehýbá

lhostejnost je nebetyčná

Jak na pláži velryba

Dusí se

je celá říčná

 

 

Po všech čertech honí ji

čas je pro ni velmi drahý

Ví, jak rychle pomíjí

plynul by i bez námahy

Nikdo jí nic neřekne

nikam se nic neposune

chování je nepěkné

Není Gott

Je černý

tunel

 

 

Pacient je bezcenný

jakmile se nevyplatí

Může zmizet ze scény

na své osamělé trati

Vztek jen v nitru burácí

vztek a bezmoc umocněná

„Zpropadení čuráci…“

Cítí se jak zbitá fena

 

 Doktoři se nestydí

vyjádřit své pohrdání

Dávno se již neřídí

Hippokratem

Pomoc?

Zraní…

 

 Brečela a řvala by

Nedělová Natálie

Psychika se oslabí

to už ani nezakryje

Zoufalství ji provází

zoufalství a navrch zloba

Do zdi vrazí dotazy

Vrána v ledu drobty zobá

 

 Bez peněz a známostí

z člověka je hmyz, co vadí

Lotr první jakosti

když má prachy

hned se řadí

k prominentním osobám

kterým věnuje se péče

Peklu se to podobá

Kde se na ty chudé peče

 

 

XXII. Hralina má strach

 

Obloha se celá zachumlala

v županu vlastně svůdně působí

někdy má vskutku jemné způsoby

jindy je však hrubá

klidně v gala

 

 Hralina se chvěje

vystrašený

Viděl, co vidět člověk netouží

nad ním je okap, když je bez louží

Voda na něj padá

beze změny

 

 Dopis v kapse pálí – neskutečně

je jako bomba – a čas počítá

svědectví mrazí – zvláště očitá

Dopis život změnil

jedné slečně

 

 Zbohatnout už nechce – roztřesený

Touží jen přežít – více nevnímá

klidně by přijal tvrdý režim a

celu s mnoha zámky

Plivá hleny

 

 Nechce tu bombu – vždyť je časovaná

přeje si spánek - a chce dožít rána

danajský dar ho velmi

popouzí

 

 Musí se zbavit toho, co mu hrozí

a pokud možno ještě před explozí

někdy holt není

nouze

o nouzi…

 

XXIII. S pravdou ven…

 

Hovoří tiše, jeho hlas se chvěje

vypráví příběh hořké beznaděje

líčí tu křivdy, holé bezpráví

Vzpomínka jeho nikdy nezetleje

Hoří a pálí

a on vypráví

 

 „Klaudie byla profík, v každým směru

neměla ale kápnout na Čuberu

kerej se rozhod, že se odpraví

Víte já osud prostě vážně beru

Co má bejt, bude

žádný opravy

 

 No, než se odďál, zanechal tu dopis

našla ho tehdy“, znovu oči klopí

Hralina Filip svou řeč přeruší

Ulice na něm zanechala stopy

Nezmizí

nikdy

žádnou retuší

 

 „A co v tom psaní“, Jahoda se táže

„stálo?“

Jen chvíli zatřese se paže

Hralina zatím slova polyká

Jazyk mu nic však pevně nezaváže

Možnost už zvolil

ale z kolika?

 

 Vysune papír, celý pomačkaný

papír, s nímž toužil naplnit své plány

papír, jenž pro něj už je bezcenný

Když krutá pomsta hraje na varhany

je někdy lepší zmizet

ze scény

 

Písmo se ztrácí, přečíst ho však stačí

doznání vraha

Sdělení je k pláči

Minulá hrůza tady ožívá

Na tváři muže úleva se zračí

Z kapitol skončí

snad ta ošklivá…

 

 

 

XXIV. Obsah Čuberova dopisu

 

Nemám již síly, než se ale vydám

tam, odkud se už nikdo nevrací

přeju se doznat

je to prostě bída

všichni jsme malí všiví žebráci

Někdy se možná zločin vyplácí

Bral jsem to tehdy prostě za práci

Morálka – ta se lehce vytrácí

Zvláště když všude jsou jen špatný zprávy

Věděl jsem, že je konec legrací:

Klienta hrozby nájemnej vrah zbaví

 

 

 Lucie pro něj byla jako hnida

ženatej chlápek na mě vyzvrací

že shání týpka, kerej bude třída

já byl ten, kdo se v dluzích potácí

Lidi jsou někdy děsný čuráci

A tenhle maník klidně utrácí

Řekl to jasně, platí za štaci

Musí se zbavit jedný děsný krávy

Když bříza vadí, tak se pokácí:

Klienta hrozby nájemnej vrah zbaví

 

 

 Celej svět bude vlastně pyramida

 základnu tvořej tupí somráci

 nabídl hodně – a prej ještě přidá

Já byl, kdo každou minci obrací

Ať žijou šťastně všichni dobráci

Mnozí z nich zajdou

třeba na láci

Ať mne hned všechny blesky nebací

Lucie Furná měla pevné zdraví

Do srdce kulka to však vyvrací

Klienta hrozby nájemnej vrah zbaví

 

 Měl jsem kvér dobře skrytej v matraci

objednal Vesný, ať prý krvácí

zmije – jak myš ho – říkal to tak, dáví

eh, tak jsem mrchu sejmul za tácy

klienta hrozby nájemnej vrah zbaví

 

 

XXV. Pachatel se doznává…

 

 

„Byla to mrcha, jen mě vydírala

že mé ženě poví o tom dítěti

přišel bych o vše

moje katedrála

byla by v troskách“

Vesný odvětí

 

 

 „Vždy jsem jí říkal, že se nerozvedu

že mě v hrsti drží, děvce prokleté

dělalo dobře

a to bez ohledu

na moje přání

to pak bouchnete

 

 

A moje žena tajemství má znala

byl by ze mne žebrák, navíc stíhaný

To se pak řekne, radujte se z mála

byl jsem zahnán v rohu

čekal na rány

 

 

Čubera prostě byl můj starý známý

něco pro mě dělal, v dluzích po uši

slovo dalo slovo

poldům neoznámil

jaký byl můj návrh

a co poruší

 

 Šlo o to jedno ze všech přikázání

kývl, že když platím, že to vykoná

několik dní pak všude chodil za ní

někdy se vám zhroutí

každá ikona

 

 

Klaudie potom na něj narazila

osud je fakt krutý, jak si zahrává

byla v ní vášeň, nespoutaná síla

chtěla se mi pomstít

hlava nehlava

 

 

 Nemám, co dodat

jestli mě to mrzí?

Pozdě bych se honí

kostky vržené

Někdy holt padnou hradby „věčných“ tvrzí

Něco je nám dané

Věřte

ne, že ne…

 

 Heška byl úchyl, viděl jsem, co dělá

věděl, co je třeba, jinak prozradím

co právě spáchal

ruka se mu chvěla

Bylo pak však jasné jméno v pořadí

 

 

 Byla má dcera

když ale vše ničí

vždyť si vzala bratra

jen se vysmívá

pak není volba

může se vám příčit

někdy nic než zabít

zkrátka nezbývá“

 

 

 „Tak jste se zbavil

ruky prodloužené

kata, který hrozbu rychle odstraní“

Spáchané činy

byly doložené

Tečku za případem

dělá doznání

 

 

 

XXVI. Spadla klec…

 

 

Pachatel se zrovna skláněl

nad svou novou obětí

Někde v dáli krouží káně

zvon již chvíli nevyzváněl

smrti stín

snad odletí

 

 Klementická Gabriela

leží, více nedýchá

včera zdraví zapíjela

Smrt je divný ženich a

kroky zazní do ticha

 

 „Možná, že vás neprozradím“

z toho hlasu zamrazí

„Nebudeme kamarádi

To vám ale vcelku radím

Nedělejte podrazy“

 

 Heška stojí zkoprnělý

skoro ani nevnímá

jak je blízko těsné cely

a co mu ten chlápek velí

kašle na čas

na klima

 

 „Vražděte si, jak je libo

když už vámi pudy hýbou

zabijete jednu zmiji

 

Dám vám fotku jedné madam

a vás tímto snažně žádám

ať je brzy

po Klaudii“

 

 

 

XXVII. Rozuzlení

 

Vše má kořen v minulosti

Vesný už se neoprostí

od zločinu, jenž se stal

S Lucií měl poměr, dceru

Čubera ji z revolveru

pro něho pak oddělal

 

Dcera se však dozvěděla

byla to jak rána z děla

co se vlastně stalo, proč

Při své práci s bezdomovci

našla jednu černou ovci

roztočil se kolotoč

 

 Než mu hrdlo stáhla smyčka

a než viděl andělíčka

napsal dopis

a co v něm?

Popsal, jak vše tehdy bylo

aby se mu odpustilo

oběsil se

čert ho vem´

 

 

 Klaudie ho tehdy našla

bolest – která byla zašlá

vytryskla – s ní temný stín

Po pomstě hned zatoužila

kruté, že až stydla v žilách

krev, co barvu mívá vín

 

 Ondru Vesného si vzala

Karlovi pak přikázala

ať převede vše, co má

na syna – i řekla, kdo je

že se nevzdá svého boje

byla jako pohroma

 

 

 Jednu věc však podcenila

kdo již vraždil, toho síla

žene, aby vraždil dál

Když načapal jednou Heška

nebyla již volba těžká

získal kata strašný král

 

 

 Viděl, jak svou oběť škrtí

příští navštívenku smrti

obdržela, jíž se bál

Vlastní dceru nechal zabít

sám se na to cítil slabý

v pekle právě mají bál

 

 Heška vraždil mladé ženy

snad byl jednou uražený

možná výsměch za tím stál

Bílovou též zabil paní

Vesný vyslovil své přání

zůstal divný pocit, žal

 

 

„Viděl jsem tě, mlčet budu

využiju však tvých pudů

tu, co sejmeš, hlásím já

A pak ještě jednu po ní

jinak poldy neodkloním

vraždí přece maniak“

 

 

 Heška se mu náhle vzpírá

dohrála již smutná lyra

neukojen chtěl se kát

Nechtěl nájemným být vrahem

Cítil se být jedním tahem

poražen

snad dostal mat

 

 

 Výčitky ho dohonily

možná právě ve zlou chvíli

kdy Klaudii odňal dech

Místo aby cítil blaho

potýkal se s divnou žáhou

pálila ho ve všech snech

 

 

 Z Hešky byla rázem hrozba

bomba, která říká: Rozbal

balíček, jenž zatiká

Vesný se ho zbavil navždy

fingované sebevraždy

neštítil se

Panika?

 

 

 Šel si za svým, velmi dravý

doufal, že se všechno spraví

viděl jen svůj cíl a zisk

Policií dopadený

věděl, že je konec scény

nevyšel mu jeho risk

 

 Tímto je náš příběh právě

až do konce dovyprávěn

zbyla pachuť

tak se ptám

Co se komu honí v hlavě

a kdo další píše závěť?

Nový obraz

starý rám

 

 XXVIII. Vyznání syna pachatele

 

 

„Strašné bylo probuzení

do snu jako od Shakespeara

Měl jsem ženu

náhle není

čekalo mě překvapení

Noční můra

neumírá

 

Těžko se jen člověk smíří

 

v hlavě mi teď zmatek víří

vidím lebku na vějíři

Bude to kus

pro maestra

 

Vlastní otec dal ji zabít

ve mně se to všechno pere

co si přeji? Nevím

aby

nežrali mé srdce švábi

Nezatoužím

po leckteré

 

 Klaudie snad byla zvrhlá

mně se ale po ní stýská

chci, aby se na mě vrhla

aby ze mě šaty strhla

Někdy uvidím ji

Zblízka

 

 Nežiju, jen bez účelu

bloumám světem

bez andělů

líbal bych ji

na šíji

 

 Nežiju, jsem vlastním stínem

prosím Boha, ať už splynem´

v jednu duši

s Klaudií“

 

 

XXIX. Vrah zpytuje svědomí

 

„Pochybuji dennodenně

zda to všechno smysl mělo

v myšlenkách se vracím k ceně

Kéž by to vše stálo méně

Měl bych prosbu

velmi smělou

 

 Přitlačen jsem byl – až v rohu

jako krysa, než ji bací

Vím již, že si nepomohu

Možná najdu

cestu k Bohu

zatím se mi ale ztrácí

 

 Teď jsem na dně. Odsouzený

před očima oči ženy

která zkrátka překážela

 

 Obávám se, že syn trpí

Nebe ztrácí

barvu chrpy

Když je bratr

za manžela“

 

XXX. Epilog

 

Starý domek, prašná půda

vypráví se, že tam straší

svíčku ihned průvan zháší

kyvadlo tón trpký udá

 

 Silueta oběšence

zjevuje se

lidi leká

trávu nikdo neposeká

na kompostu zetlí věnce

 

 Vrže práh a dveře kvílí

ze střechy se cosi sype

někomu tu zatli tipec

Setrvat zde?

Ani chvíli

 

Ve zdech vrásku hloubí spára

Snad se dočká

odpuštění

 zatím bál se koná štěnic

 

Nikdo je však

nepokárá… 

 

 

 

---