Kartinky reloaded

cyklus

Skřítek

Jsi
nebo nejsi vzhůru?
Tvůj obličej lovím ze slámek,

štěká, mění se v cucek
plyše s dehtem,
zapírá se pod postelí
nohama,

mezitím dům ujíždí
na kolečkových bruslích,
do ulice červených
drénů, zamotaných
povlečení s logem řepy,

jak dlouho už ti není
na zvracení v dálkových spojích?

Nevíš. Vypadáváš
městu z oka do prstů.

 

 

Starý hrad

Ztratil jsem pár souhlásek
na samotě v domě –
brčálové dveře
čumákem rozrazil vlkovitý pes.

Objevila se žena ve skořepách
z vlašáků, s trsy klíčů,
vzadu postel, zpod níž svítily
duny –
někdo jiný, nebo jen žízeň.

Nacházím ten dům znovu,
ve městě mezi pohřební službou a lékárnou.
Někdo ho přivezl, otočil
skoro k nepoznání,
ale stejná žena
na parapetu jitřila hladinu
plastového mléka.

Nikdy nebyla dítě,
nikdy nebude moje
představa.

 

 

Bydlo

Můj den psal maturitu a Nořin den se bál,
že opustí mladšího syna.
Seděla s ním na posteli a bála se
nejen o hlavu,

to ráno se nalíčila výrazněji a přinesla mu
druhý oběd
jako včera. Jako naděje, že i zítra
přinese druhý oběd.

Ty kokso, ty si žiješ,
volalo na něj modrobílé oko.
Dovolilo Noře přetáhnout návštěvu,
přetáhnout celou noc,

syn spal,
Nora myslela na zmrzlé řezy,
strachy s libozvučnými jmény
převalovala na patře, dokud nezačaly znít
spolu –
stuha ve větru, spolu
vypitá modlitba.

Za oknem bylo ticho
samo okno.

 

 

Trh

Nikdo se nevrátil z války,
boje pokračují v bílym baráku,
dopravní značky, paznehty,
nakonec ale hlavní boj probíhá vleže,

vole, hlavní stage není
to, co myslíš,

je to ten tunel s lítačkama na obou začátcích,
vlezlej v zimě a dusnej v létě a ženské
tam čekaj s tlakem sto devadesát na sto
před zákrokem,

mám se,
usměje se lesklá puma a hlasitěji stranou:
Hlavně si udržujte
psychiku v záhoně –
další!

Ale vůbec, říká sešívačka,
tohle mě vůbec nezajímá,
máchání větrníků ani máchání se
mezi kanály, přepínání ruku v ruce s nedopínáním
mě nezajímá,

je to jen vítr do prdele,
hranice kurva,
čekám, až mě polejou benzínem,
musíme v ně věřit

a kovové piliny, cumle plyše
a krkající draky pouštět
na byznysmeny s papouščími chvosty
rozkejvanýma z rour
z hlav,

co melou Prosím vás,
vyserte se na to,
máme pro vás řešení – šťávu
z goji, z noni, hej
nonny nonny, máme pro vás
čapku z mušlí, široký sortiment
holí a sandálů, hey mambo,
mambo italiano,

vy to zvládnete,
sama jste to říkala!

Nechcete přece znovu prsty
rozstřelené na podlahách
a to ostatní,

s námi nebude žádná zeď padat!
Nebudou po zdech lozit obrazy,
nebudou houpačky sbité břicho,
důvěřujte nám

a když si změníte status
na Velkoobchod,
získáte nesporné
slevové i jiné
výhody!

 

 

Kuřecí tanec v (nosních) skořepách

Co teď, když nikdy neuvidím, jak si Nikola vede,

řekla do hlušiny seriálu,
chytila ho za ruku (to bylo slyšet) –
smetl to ze stolu jako vázu.

Tak jsem se o něho bála.
Zapomínal přezůvky,
vypil Jar,
snědl zelený salám,
zalomil klíč,
utekl k sousedům,

proč mi to prováděl?

Já vím, řekl seriál.

Ale teď má práci
a Nora má děti.

Proč mi to provedla?

 

 

Mezobrázek

Matka čekala velkou budoucnost –
Nora se pravda narodila jako velká holka.

Později jsme měli kostky a stavěli z nich mrakodrapy
pro radost z ničení
letmým neohrabaným plácnutím,

(to mi zůstalo),

zmátla mě, když začala stavět přízemí:
kostka kostka kostka
kostka kostka kostka
kostka kostka kostka

koukal jsem nechápavě
a rychle nechápavost měnil ve výsměch,
protože zákon – ale neviděla mě,

pečlivě rovnala čtverec,
tvář střídala tvář –
krčení brady, klonění čela, špulení nosu, prohýbání pusy, napětí
kůže, předkus, zákus, v mnoha kombinacích,

po těchto rozměrných vteřinách
pronesla s jevištní artikulací:
Třikrát tři
je devět.

Matka přiběhla z kuchyně,
dlouze zkoumala Nořiny oči, kostky, oči,

pohledem připomínajícím houbu,
která stále výrazněji cítí tíhu
své vody,

rázem věděla, že tímto okamžikem
se všechno mění a nastává
nové všechno.

Přiznávám, že si to nepamatuji.
Ale mnohokrát mi to vyprávěli,
totiž matka a ti, co nebyli přítomní.

 

 

Ostrý nůž a tupý mol

Jenže jsi to podělala, Noro,
slyšíš
jasan, hlásnou troubu
ze sklepa,
slyšíš splašky,
Noro.

Už v děloze jsi dostala Bibli,
celý orchestr pravítek,
musely se prořezat
police navíc,

zlatá pavoučiska ti vylézala
z rukou, přítomnost
kvetla na všechny strany,

teď je to sépiová banalita
uspaná ve skříni,

je z tebe slabikář a nákupní taška.
Nesplnila ses,
Noro.

 

 

Katakomby

Bílá záchrana se zostřuje,
jako když se vzdaluje prostěradlo,
co plesklo přes obličej.
Hromosvod trčí z kopce
na dozoru,

ale moje hlava je mixér,
když to přiznám, zřítím se
do strašidýlka

z cukrové vaty, zalehne
jako zima, sní centrum řeči,
a sotva jsem schopen pronést
pozdrav.

Tohle je těžiště dnů,
z nějž rozpíná se klid vesmír,
tma stejná jako šílená
blikotavá octomilka,
skřípající vozy, majáky,
řetězy, kterými se stravují
běžci, aby cítili,

jak to chladně chřestí na žebrech,
jak váha stoupá,
banalita stoupá,
žaludek stoupá
do krku, vytěsňuje srdce.

Jsem přecpaný
klidem – žravými světluškami,
tma jsou zdi, stahující se
na svěrák těla.
Konečně
to vdechnout, prolomit
sebe.

 

 

Mezobrázek

Moje hlava mixér se obrátila.
Chtěla najít dno, vysypat ho
do koše nebo ruky,
ale objevila
jen vědomí, že nemá barvu
a že nelze vyslovit barvu.

Divím se, že jsem nějakou kdy spatřil
očima, když jim nevěřím,

ale profesor s otlaky na očích říká, že nevěřit je žvást
a že cisplatina je spasitel,
nebo aspoň kámoš,
se kterým prožiješ halucinace a zvracení,
nuže
buď veselý Pac.

I ty doplatíš na své knihy,
ty jantare z pekla,
zakousne tě, cos nečekal,
cukrová vata v hlavě,
nebo řízek z papouška,
který si preventivně sníš každé Vánoce,

ty, lačný po břiše
s nalezištěm,
s ucpaným záchodem,

všechno to odezní s hlasem
– to je lež.
Zbořená brána tu pořád bude viset.

 

 

Velká brána Kyjev

Dotkl se mě vítr, Noro.
Měl černý pytel.
Pes mi odnesl školní plášť.
Co to znamená?
Mám se odstěhovat
na pouť?

Jenže okno vzkazuje – co je nejblíž,
je třeba odmítat,

vítr vzkazuje – jsem sám
taky ověšený
háčky, které se chtějí zapíchnout jazykem.

Hlas zadrhává o kovové piliny,
představuje si pálení
sovy,

něžnou
obětní minutu.

Chci říct, že Nora byla vždycky výš.

Vylezla na Jasan,

musím to tu zalít, řekla, pohodila hlavorukou
ke konvi zakopnuté u sudu.
A podobně.
Poslechl jsem ji pokaždé.

Nic jsem nepochopil.

 

 

Baba Jaga

Ano, děti, Nikolka je holčička,
kývla paní učitelka – medvěd
v květináči.

Babuška Jaguška přiletěla
ve hmoždíři z kuchyňských potřeb
a rozprášila školu,

děti, které byly příliš pomalé,
hodila do marinády,

já byl z nejpomalejších,
ale při útěku jsem spadl do kanálu
a byl prohlášen za zmizelého.
Bylo mi do smíchu –  děti,
které volaly Nikolka je holka,
se grilovaly
s učebnicovou oblohou.

Později na tom místě začali stavět
pomník – parkovací dům.
Nikolka lezl po lešení s krásnou bezdomovkou,
protáhl se do místnosti jako převrácený vlak,
propadl se okem
(bylo to oko netopýra),
a zdálo se mu, že hoří, že spí, že zaspal
konec filmu.

Zdálo se mu ještě
mnohokrát o stejném místě,
stál nad propastí, v ní vesnice,
stál a těšil se na skok,
stranou od jeho nohy přibližoval se stín.
Nic nezaznělo.
Neohlédl se,
skočil,
probuzení –
horký vzduch zády vrazil do hlavy,
horkovzdušná trouba
kokrhala.

Zdálo se mu, že se opakuje
už beze snu.

 

 

S mrtvými jazykem

Mám něco se srdcem.
Mám v něm igelitku.

V komoře je myš.

Na pingpongový míček plný písku
útočí zdi, vzduch
se zmenšuje.

Mluvím stále o tomtéž,
snažím se k němu naklonit,
ale jen se přepadám.

Jediná chodba
vede dírou po háčku.
Na zemi se válí skořepy, nosní ploutve,
palec se třemi nehty.

Když jsem ale pohlédl usliněným okem,
nalezl jsem sušárnu s kaktusy,
stěny z bílého prádla,
kam jsem nedohlídl
přes noc,

přes celou noc.
Dovnitř vletěl netopýr.

Chvíli jsem ho lákal
ortézou
na zlomenou ruku,
třináct let starou.

Potom jsem pozhasínal a otevřel okna a potom
dlouhá a široká tma,
kde se rýsovaly nůžky.

Možná tvář.

 

 

Brázek z konce výstavy

Bratře, věz,
že ty budeš psát jiné domy, jiné prádlo
zaryté ve zdi,
tvé psaní bude vláčné a vlahé, plné
aviváže,

jsi mladý a slabý,
ještě ses nestal tvrdým hovnem.

Dívej se na jezero.
Je krásné a nedokončené.

Čolci, potápěčské brýle,
různobarevné kousky celofánu,
které jsi nosil matce,
abys byl syn.

Beránci táhnou přes
vinné skleničky,

vinné
svalové stahy
bezejmenných srdcí.

---