Mluvíme k sobě svými větvemi

I am only human

Z noci vyvstává hlas rádia: I am only human. Podmanivý hlas, dobrá hudba. Ten refrén vyznívá jako odpověď, bez pochybnosti. A přitom ta věta před námi otevírá velkou otázku 21. století: jak dnes definovat člověka? Rozkročen mezi dvěma sférami, zemí a digitálnem, zdá se být nenávratně změněn; vydán globálním vlivům, rychlosti a složitosti, nedostatečně přizpůsoben. I am only human. Nebyla ta píseň svého druhu rezignovanou prosbou? 

Tuláci po neštěstí

Místa zlomu: tady ti ukradli peněženku, tady zlomili srdce, tadys neuspěl a odtuds odcházel trpce. Každý máme svou mapu míst zlomu. A nikomu se dvakrát nechce jít jejími cestami, třebaže z ran už jsou jizvy. A koho mapa je nejvíc potrhaná, to je tulák po neštěstí.

Labutě na Vltavě

Labutě na Vltavě. Uspávány krátkým večerem, po hladině rozsypané hejno. Lidé jim vzali ticho a nabídli trochu starého chleba. Není to moc fér, ale na kraji zimy i kousek chleba přijde vhod.

Mluvíme k sobě svými větvemi

Stromy kreslí na horizont holé věty. A sedají do nich ptáci, padají z nich poslední listy, a nikdo jim tak úplně nerozumí. Někdy vichřice dříve než čas vyvrátí tu zvláštní řeč, poláme ji a roznese po krajině, podobně jako se to někdy stává i lidským řečem. Mluvíme k sobě svými větvemi a necháváme do nich usedat naděje, přání a sny, ty neklidné ptáky na odletu.