Poslední koncert

Poslední dobou se mi vrací jeden moment, k jehož porozumění muselo uběhnout víc než deset let od jeho prožití. Ale začnu popořadě. Otcovská situace v naší rodině nebyla jednoduchá. Tedy z mého pohledu. Máma se rozvedla, když mi byly čtyři roky a o biologickém otci jsem od té doby slyšel maximálně jednou za rok. Podruhé se vdala za člověka, který mi svou povahou nemohl být vzdálenější. Ale to není úplně podstatné v tomhle kontextu. To důležité je, že jsme se vedle sebe naučili žít bez toho, abychom si vzájemně stáli v cestě. Alespoň jak jen to bylo možné. Když jsem oslavil osmnáctiny, už si toho nebylo moc co říct.

Jednoho čtvrtečního večera, kdy byla máti na výletě u kamarádky, jsem seděl ve svém pokoji a najednou slyšel ze spodního patra našeho domu, hrát neskutečně nahlas hudbu. Vystartoval jsem ze židle a bral schody po třech, přemýšlejíc jestli jsem nenechal na naší soupravě domácího kina časovač, budík nebo cokoli, co by způsobilo tuhle bouři. Naše repro soustava měla zhruba takový výkon a i přes dvoje zavřené dveře jsem slyšel refrén písně Most přes rozbouřené vody od Simona a Gurfunkla. Když jsem oboje dveře proletěl a v šoku se rozhlížel po ovladači, našel jsem ho v ruce svého nevlastního otce, sedícího u krbu s cigaretou a sklenkou červeného s kolou. Podíval se nonšalantně na mě s úšklebkem na tváři. Bylo asi půl dvanácté v noci a jelikož náš dům byl v řadovce, nebyli jsme určitě jediní dva, kdo si užívali tu skladbu. Můj odhad byl, minimálně dalších pět okolních rodin. Nikdy jsem ho neviděl opilého a nebyl ani tentokrát, tak jsem usoudil, že měl rozepři se sousedem a tohle je jeho cesta jak vyjádřit nesouhlas. V tu vzácnou chvíli jsem si říkal, že nakonec "koule" má.  Pokýval jsem hlavou, otočil se a odešel.

Z domu jsem odešel hned po dokončení střední školy a vydal se vstříc svobodnému životu s otevřenou náručí. Možná s až příliš otevřenou. Sklenička po práci se měnila na dvě, tři nebo deset a já se postupně dostával do spirály pařeb a kocovin, euforií a depresí, vrcholů a pádů. Nerad nazývám alkoholismus nemocí, protože by to mohlo znít, že to není alkoholikova chyba. Víc se mi líbí démon.

Toho svého jsem objevil až po deseti letech samostatného života a jsem rád, že se to stalo. Nebudu popisovat čím si takový alkoholik prochází, jen bych rád řekl, že je to velmi osamělý život. Naděje v těch chvílích dostanete kapátkem a vzpomínám si dobře, jak mě už ani nenapadlo, že by se mohl můj život zlepšit. Bral jsem jako samozřejmost, že musím pít abych vstal, byl schopný něco dělat nebo jen spát. Po osamělých večerech jsem sedával s lahví, sluchátky na uších a brekem. Myslel jsem si, že je se mnou konec, ale nakonec se mi podařilo ten malý kousek naděje najít.

Udělal jsem rozhodnutí, přestal pít a můj život se změnil k nepoznání. Dnes si připadám, jako bych najednou uviděl ten most přes pomyslné rozbouřené vody a dostal se přes něj na druhý břeh.

Situace po mém odchodu z domu se ale vyvíjela nezávisle na mě. Matka se po druhé rozvedla. Vyšlo najevo, že nevlastní otec je gambler. Automaty ho nakonec stály něco přes tři miliony. Máma z toho vyšla rozumně. Určitě ne jako vítěz, ale s novým bytem, žádnou hypotékou a jednou malou komodou. Co chcete skoro v padesáti?

Můj nevlastní otec, který už oficiálně mým otcem zase nebyl, se potýkal s následky vlastních činů. Ze začátku po ubytovnách, pak jsem slyšel, že si někoho našel a žije někde na samotě u lesa.

Zhruba před rokem jsem po hodně dlouhé době slyšel Most přes rozbouřené vody. Vrátil se mi přesně ten moment kdy jsem ho našel v obýváku u krbu s cigaretou, červeným s kolou a úšklebkem na tváři. Tentokrát jsem ale viděl i ty skleněné oči od slz. V té době už musel vědět, že jeho závislost na automatech je neukočírovatelná a dluhy ho pomalu, ale jistě dohánějí. Asi tam nebyla žádná rozepře se sousedem, jen si prostě chtěl naplno užít to vybavení, na které se dřel, aby ho pak proházel svítící krabicí. Bylo mu jedno co si budou sousedé říkat, protože věděl, že se blíží konec pohádky a  neměl co ztratit. Ukázat všem prostředníček. Možná se cítil tak osamělý, že potřeboval slyšet gurfunklova slova "...jsem na tvé straně, když se čas stává neúprosným/vezmu tvůj úděl na sebe, když temnota přichází..." tak nahlas jak to jen šlo, aby se jim dalo uvěřit, jen na ještě jednu malou chvíli. Teprve moje vlastní zkušenost mi dovolila porozumět tomu momentu. Kéž by v té písni tehdy dokázal najít víc naděje. Nemusel by pro mě být Most přes rozbouřené vody symbolem zlomeného muže a on by nemusel být tím zlomeným mužem.

Most přes rozbouřené vody

Když jsi vyčerpaný a cítíš se bezmocný
Když máš slzy v očích, všechny je osuším;
Jsem na tvé straně, ou, když se čas stává neúprosným
A nemůžeš nalézt přátele
Jako most přes neklidnou řeku
Se položím.
Jako most přes neklidnou řeku
Se položím.

Když se cítíš špatně a vzdálen
Když jsi na ulici
Když večer přichází příliš tvrdě
Já tě utěším.
Vezmu Tvůj úděl na sebe
Když temnota přichází
Bolest je všude kolem,
Jako most přes neklidnou řeku
Se položím.
Jako most přes neklidnou řeku
Se položím.

Odpluj na stříbrné lodi,
Odpluj pryč.
Tvůj čas, kdy zazáříš, ještě přijde
Všechny tvé sny se splní
Dívej se jak září.
Jestli potřebuješ přítele
Připlouvám přímo za tebou.
Jako most přes neklidnou řeku
Ulehčím tvé mysli.
Jako most přes neklidnou řeku
Ulehčím tvé mysli.