V nemocnici IV. - Bažant

Jak jsem otevřel oči, bylo slyšet sestru na chodbě. Chodila od jednoho pokoje k  druhému a přála dobré ráno. Když byla asi tři pokoje od našeho, měl jsem dost času se stihnout vyčůrat. Natáhl jsem ruku přes okraj postele dolu pro bažanta a při nahmátnutí ucítil, že není prázdnej. ‚Tak nám říkaj, abychom hodně pili a při tom je nevylejvaj. K  sakru, to mám pustit do postele? To by koukali, až by tu spoušť museli uklízet,' zanadával jsem v  duchu a tlaky v podbřišku zesílily a říkaly, že je nejvyšší čas se vyprázdnit. Jinak se uvolní hráz a do mého lůžka vypustím žlutou vlnu tsunami. Sáhl jsem pro ten zpolaplný neopeřený předmět, strčil ho pod peřinu a ulevil si. Jaká to byla slast. Naštěstí se to do něj ještě vešlo. V tu dobu byla už sestra ve vedlejším pokoji. ‚Rychle odhrnout deku, zvednout bažanta, přikrejt se a pověsit ho do stojanu pod postel,' dirigoval jsem se v duchu. Vše by šlo hladce, až na ten stojan. Špatně jsem to odhadl, bažant spadl na zem a rozlil se pod postel mého souseda Jindry a před dveře. Randál to neudělalo žádnej, bylo to, jako když se převrhne plastový kelímek s pivem. Zvuk zavrzající postele to překryl a na pokoji nikdo nic nezpozoroval.

 

„Dobré ráno pánové. Je šest hodin. Klidně si ještě poležte, ale za chvilku, vám přijdeme sundat bandáže a vy se budete moci umejt,“ zazpíval hlas setry. Byla to ta, se kterou jsem se v  noci chytil. Když se naše pohledy střetly, rychle se otočila na jedný noze a chtěla jít vzbudit další pokoj. Jenže noha se jí smekla, a aby pád vybrala, musela se zachytit dveřního rámu a jedním kolenem si kleknout do těch vylitejch chcanek, o kterých ještě neměla tušení.

 

Zavřel jsem rychle oči a přehrnul si deku přes hlavu, chtěje dělat, že ještě spím. ‚Bože jsem to ale vůl. V  noci ji vynadám, vyčítám jí profesionalitu na štýru a pak tohle. To nás zrovna musela přijít vzbudit ona? Kdyby to byla jiná sestra, tak se nebudu cítit trapně. To bych nějak okecal, ale s  touhle? Až zjistí, že jsem to byl já, to si smlsne, to mi toho Votočka v  noci pěkně vrátí.‘ I když mi bylo trapně, nedokázal jsem v  sobě potlačit smích a musel si držet ruku před ústy.

 

„Chlapi! Co jste tu provedli, co to tu je za mokro?“ zeptala se, když se postavila na obě nohy. O rám dveří se pro jistotu nepřestala opírat a udiveně zírala pod sebe. „Kdo to tu rozlil? To je z toho  bažanta?“ Mírně se sklonila a pohlédla pod postel na převrženýho plastovýho neopeřence.

 

Venku se ranní sluníčko opíralo do stromů v nemocničním parku, na kterých se ještě listly leskly ranní rosou a kosáci se předháněli v  milostným křiku. Přes skleněnou výplň okna dopadaly paprsky i do našeho pokoje, ve kterém se vinul pach moče.

 

„Dobrej den, sestři,“ odpověděl ji Jindra, který si sedl na kraj postele, zakroutil palci na nohách a přitáhl si pantofle. „Tak už můžeme z  pelechu ven? Já si teda odskočím na záchod.“ Obvazy mu sjely ke kotníkům a on jedním znaleckým pohybem přerostlé baletky švihnul nohama. Prsty stáhl do špičky, přes nárt mu obvazy sklouzly na mokrou zem, kde se vedle pantoflí usadily jak dva nepovedené turbánky.

 

Podíval jsem se na pana Votočka. Který už byl také vzhůru. Klidně ležel na boku, nic neříkal. Jeho oči vyzařovaly smíření s  utrpením nemoci, které ho na stará kolena potkalo. Silná cévka vedoucí zpod deky ke sběrnému pytlíku, odváděla červeně zbarvenou tekutinu. Občas s  ní lehce potřásl, aby sraženiny lépe odtékaly, neucpaly ji a nemusel opět podstupovat tu nepříjemnou proceduru prostřikování uretry, co zažil v  noci.

 

Profesor lesnické školy, pan Neuman, si lokty podepíral záda a odkašlával hlen do kousku buničiny. Po vydatném zachrchlání, vyndal zpod polštáře umělé zuby a nasadil si je. Nad kaluží na zemi, zakroutil nechápavě hlavou a lehl si na bok obličejem k  oknu. Jenže ho ranní zář nepříjemně oslňovala, převalil se na záda a díval se pro změnu do stropu. Občas mlasknul, to aby si upevnil zuby, které mu každou chvíli sjížděly z dásní. Nic ho v  pokoji nezajímalo a zůstal tak, až do doby, kdy přišly žákyňky převlíkat postele.

 

„Dobré ráno sestřičko,“ vystrčil jsem zpod deky hlavu. Stejně ji bylo jasný, že jsem vše štěrbinou pozoroval. Smích a výčitky mne už přešly. Dělat, že spím a čekat, že se to s  rozlitým bažantem nějak vyřeší mimo mne, by asi nebylo nejlepším řešení. Rozhodl jsem se přiznat. Už jsem chtěl vysvětlit, co se stalo, když mne zaskočil Jindra.

 

„Za to můžu já. Já jsem nechtěl. No, v  noci jsem špatně viděl a nešťastnou náhodou, jsem to asi převrhnul,“ podíval se na zem a potom na mne.

 

„Za to můžeš ty? To mi teda vysvětli. Co máš společnýho s  mým bažantem? Copak ty nemáš svůj?“ zakroutil jsem hlavou a ukázal na toho jeho, kterej byl plnej po okraj.

 

„Jo! To jsem udělal já. Kdo jinej by to mohl udělat? Jedině já, jak jsem…“

 

„Prosím tě, přestaň plácat nesmysly. Vždyť tvůj bažant je plnej ve stojanu. Rozlitej je můj. Jen se podívej,“ ukázal jsem znovu na jeho zavěšenýho neopeřence. Nechápal jsem, jak mohl rozlít ten můj, když se to podařilo mně těsně před příchodem sestry.

 

„No tak, pánové!“ vpadla nám do řeči sestra,“ Přeci se nebudete hádat kvůli bažantům. Jestli vám nestačí každýmu jeden, přinesu vám další. Máme jich dost. Bohužel jinou zvěřinu, tu nemáme. Kdybyste si přáli koroptev nebo srnku, tak to vám nemůžeme sloužit. Ale nyní je potřeba to uklidit. Pošlu sem uklízečku a vy se zatím dejte do kupy. Pak vám každýmu přinesu do džbánku čerstvej čaj. Jen ještě ležte a nechoďte nikam. Ať se ten bordel na podlaze moc nerozcachtá.“

 

Teprve teď jsem se podíval na svůj džbánek na stolku. V noci jsem vypil jen asi tři skleničky a mělo by v  něm zůstat ještě dost čaje. Jenže byl zcela prázdnej. „Tos vypil i můj čaj?“ zeptal jsem se udiveně.

 

„Jo! Právě se ti to chystám vysvětlit. Vypil a do dna. Ráno by ti to stejně vyměnili za čerstvej. Však jsi teď slyšel sestru, že nám ho vymění. Nemohl jsem usnout a nudil se. Co se dá dělat v  noci, abys ostatní neprobudil? Koukat jen do do tmy a oddávat se vleklýmu času? Všichni jste spali, nedalo se s kým povídat. Tak jsem dlouhou chvíli zaháněl posrkáváním čaje. Když muj došel, nalejval jsem si tvůj.“

 

„A jak s tím souvisí ten rozlitej bažant na podlaze?“ zeptal jsem se ho, když sestra odešla z pokoje pro uklízečku.

 

„Jednoduše. Čím víc piješ, tím víc čůráš.“

 

„No a?“

 

„Když jsem naplnil svýho bažanta, čůral jsem se do tvýho. Myslel jsem, že než se probudíš, budou oba vylitý a ty nic nepoznáš. Při vracení zpátky jsem se s  ním nemohl trefil do stojanu, a položil ho jen tak na zem. Trochu to klaplo. Asi jsem ho při tom převrhnul, ale v  té tmě to nebylo vidět. Omlouvám se. Nechtěl jsem to, ale když už se to stalo, tak to nebudu zatloukat,“ udělal na mne psí oči.

 

„Aha. Tak to jo. Nic si z toho nedělej, takovej trapas se může stát každýmu,“odpověděl jsem mu a v  hlavě mi to blesklo: ‚Když je o sobě přesvědčenej, že to rozlil, tak proč bych se měl přiznávat? A pak čím více to budu rozebírat, tím větší ostuda z  toho bude.‘ Pokýval jsem hlavou na důkaz pochopení a kývnutím brady mu ukázal na uklízečku, která zrovna vešla. Mrkli jsme na sebe a vyměnili si úsměv. Otočil jsem se k oknu a díval se ven přes větve stromů do dálky na lány kvetoucí řepky a plánoval, jak si letos jaro užiju. Šmátrání uklízečky koštětem po podlaze brzo ustalo a ona začala otírat noční stolky a umyvadlo. Tento ranní rituál, mi připomněl dětství, kdy mne zužovaly hnisavé angíny. Já každé ráno i večer v  nemocnici probrečel stezkem po mámině sukni. Rituály a vůně nemocniční desinfekce, se za tu dobu vůbec nezměnily. Po budíčku v  šest hodin následovalo měření teploty, pak ranní hygiena, uklízečka, úprava postelí a výměna pyžama. Vše završí vizita a pak snídaně.

 

Obvazy na nohou se mi v noci uvolnily. Jen co odešla uklízečka, odkryl jsem se a nechtěl čekat, až nám je přijdou sundávat žákyňky. Měl jsem na sobě jen tu krátkou košilku, co se zavazuje vzadu na tkaničky. Ani zadek nezakryje a vše čouhá ven. Ženským to není tak vidět, ale chlapovi... Asi proto se jí říká andílek. Jen tak bez trenýrek bych se před těma mladejma holkama cítil trapně. Jsem už přeci jen starej zdřevnatělej pastyňák. Vyhrnul jsem si okraj košilky výš a podíval se na ten můj chlapskej poklad po operaci. Moc tomu zavazování nedali. Pytlík byl přikrytej vrstvou obvazů a ty přidržovaly náplastě přilepený k tříslům. Malinko jsem se pokusil roztáhnout nohy, abych vyzkoušel, jejich šponování. Pytlík se mi natáhl a projela jím mírná tupá bolest, asi jako když si ho skřípnete v  ohybu narvaných riflí a ještě dlouhou chvíli to cítíte. Prstem jsem kousek obvazu odkryl a podíval se, jak je velká jizva. Stehů bylo šest, vypadaly jako fialově potřený polámaný plůtek. Na konci u posledního čouhala krátká úzká trubička. Asi pro jistotu, kdyby to hnisalo a mělo kudy odtýkat.

 

„Neměl byste si tam sahat, ať si tam něco nezanesete,“ pokárala mne setra, které jsem si nevšiml, že vrátila do pokoje. „Za chvíli bude vizita. Dáme vám čisté andílky a povlíkneme postele. Taky vám sundáme to bandážování nohou, co jste měli proti embólii.“ Přikročila k mé posteli a jako prvnímu mi dala vyzdvihnuté nohy dolu. Koukám, že vy jste na nás nečekal a začal sám. Tak si ty bandáže sundejte a můžete jít do koupelny. Jsou to třetí dveře za kuchyňkou. …a než tam půjdete, tu košilku tu můžete nechat.“

 

Opatrně jsem seskočil z  postele za zády sestry se svlékl, hodil na sebe župan a s  ručníkem v  ruce vyrazil na chodbu. Šoural jsem se s  nohama od sebe, každým krokem jsem cítil, jak mi přilepená náplast tahá za pytlík a způsobuje nepříjemné chvění. Než jsem za sebou zavřel dveře, zavolala sestra, abych si ovázání nenamočil a že Jindru posílá se mnou. Koupelna byla prostorná jak tančírna pro vozíčkáře. Sedl jsem si na okraj vany, on na židli do sprchového koutu a umyli se.

 

Než jsme se vrátili, byli již pan Votoček s profesorem Neumanem taky vymydlený a voňavý. Vlhké vlasy jim řádkovaly jak bramborová pole, čekající anglickou královnu. Zajímavé jak ty mladé žákyňky dokážou staré bubáky rozzářit. Chlapi měli růžové svěží tváře a v očích jiskru. S Jindrou jsme litovali, že jsme nepřišli o něco dřív, abychom je zastihli.

 

„Máme vám vyřídit, že na polštáři máte čistý andílky,“ ukázal nám je prstem pan Votoček. „Všem nám čistě povlíkly a přinesli čertvej čaj.

 

Jindra se mi smál, že mi dali velkou košilku, jak pro obra, ale já byl rád, že mi dosahovala až ke kolenům a nebyl vidět podvozek. Když jsme si na střídačku zavazovali tkaničky na zádech, otevřely se prudce dveře a vjela do pokoje sestra s  vozíkem, na kterým byly kalíšky s  léky a nějaký seznam.

 

„Kluci, honééém. Rychle do postele. Koukejte si to chladit, ať vám spadne otok. Zapomenula jsem vašemu pokoji změřit teplotu,“ zašeptala a rozdala nám vychlazený pytlíky s  gelem. „Ukažte mi čelo,“ zašermovala mi nad očima něčím, co vypadalo jako kříženec zlomeného prstu s  fázovou tužkou. Když to slabě písklo, podívala se na displej, spokojeně kývla a ošermovala čela ostatním. Panu Votočkovi a profesoru Neumanovi dala nějaké tabletky, které museli hned zapít čajem. „V klííídkůůů ležet. Nikam nechodííít. Přijde vizitááá. Jinak nedostanete snídanííí,“ chlubila se vybělenými zuby. Na důkaz, že to myslí vážně, si ukazováčkem na nose posunula brýle a zvedla ho do výšky. Pak se zhoupla v  pase, a jak před tím rychle vjela s  vozíkem do pokoje, tak i vystřelila.

 

Zalezl jsem tedy do postele, přiložil si pytlík na chlazení k otoku a snažil se v  pohodlené poloze čekat na vizitu. Nemohl jsem se dočkat, až to bude za námi a bude tu snídaně. V  žaludku mi hrálo na sto cikánskejch muzikantů.

 

 

 

 

---