V nemocnici VI. - Cikán

Když jsem se po chodbě vracel s vychlazeným gelem na pokoj, seděla na lavici v tmavém rohu vedle našeho pokoje mohutná postava. Na první pohled bylo jasný, že je to pořádný kus chlapa s hustými kudrnatými vlasy. Letmo jsem toho pacienta, přejel očima a nijak mu nevěnoval pozornost. Byla mu asi na pokoji dlouhá chvíle a tak si ji šel zkrátit na chodbu, kde se dá s někým prohodit pár slov. Někdy stačí jen pouhé pozorování pobíhajících sestřiček, sanitářek a pacientů člověka vytáhnout z nemocniční ponorky.

 

"Ahoj kámo. Jak se ti daří?" Zvedl hlavu a oslovil mne. Pak tom vstal a udělal ke mne šouravý nejistý krok.

 

"Ahoj. Na to, že jsem v nemocnici, tak je to dobrý," odpověděl jsem a podíval se neznámému do černých očí, lemovaných hustým obočím. Byl to Cikán, černej jak bota s rameny širokými jak sklápěčka tatrovky. Na pásku mu visel plastový pytlík, ke kterému vedla cévka.

 

"Je to tu na piču. Hele kámo, neměl bys cígo? Jen jedno cígo kámo. ...bys mi nedal?" zaškemral a rukou si podrbal vytetovanou kotvu na krku. "Večer se přijde podívat stará s kamoškou a vretka mi donesou. Vrátím ti ho pak. Čestný slovo, fakt ti ho vrátím." Na důkaz, že svůj slib myslí vážně, udeřil se jednou dlaní do hrudníku a druhou prosebně natáhl. Podíval jsem se na tu jeho gladiátorskou lopatu a všiml si, že má dlaně oproti hřbetu ruky světlejší. Podobně jako to mívají černoši.

 

"Člověče, fakt do nemocnice jsem si cigarety nebral," vysvětlil jsem mu a pokrčil rameny.

 

"Kámo tak aspoň pětku. Koupím si v bufetu kusovku," nenechal se odbýt a položil mi svou pracku na rameno. „Nebo aspoň bůro. Nemáš aspoň bůro? Fakt až přijde stará tak se s ní stavím za tebou na pokoji a všechno ti vrátím. Donese mi prachy a cigára."

 

"Opravdu mi věř. Já tu žádné cigarety nemám. ...prachy nemám, za poslední drobný jsem si nechal od sanitářky koupit křížovky," zalhal jsem, protože jsem mu žádný peníze nechtěl půjčovat. Ještě by šel za mnou na pokoj a pak bych se ho nezbavil.

 

"Kámo nebuď labuť. Jestli mi teď dáš dvacku, tak pak řeknu starý a až přijde, ukáže ti frndu." Mrknul na mne a sundal mi ruku z ramene.

 

Sklopil jsem oči k zemi a začal jsem mu lhát, abych ho se ho zbavil. "Víš, nezlob se, mám bolesti, Aby se mě ulevilo, musím si lehnout. Opravdu v tomhle stavu po operaci, nemám na žádnou frndu chuť." Chytil jsem za kliku dveří a vešel do pokoje.

 

"No tak dobře kámo. Však do večera se ti může ulevit. Mě se taky po operaci ulevilo, jen musím ještě nosit sebou ten pytlík. Já se za tebou zastavím," stačil ještě vyhrknout, než jsem mu zavřel před nosem. V hlavě jsem se děsil: 'Snad to ten blázen nemyslí vážně? Ještě k nám na pokoj natáhne nějakou pochybnou holku a bude z toho průser.'

 

Uvnitř byl klid. Uvítal jsem, že někdo zatáhl žaluzie, protože to ztlumilo žár sluníčka. Jindra spal na za zádech na půl přikrytý a mírně chrápal. Kolem jeho čouhajících nohou kroužila moucha. Občas podvědomě zatřepal palci, aby ji odehnal. Pan Neuman již neměl andílka, ale modře pruhované pyžamo. Byl stočený do klubíčka a klidně spal. 'Tak cévku mu vytáhli a mohl se oblíknout do svýho. Taky bych měl radši svoje, než tu košilku jak nějaká bába.'

 

Pan Votoček, byl jedinej, kdo měl na našem pokoji eletricky nastavitelnou postel. Právě si pomocí ovladače zvedl vysoko podhlavník, aby na mohl sedět a začal usrkávat čaj. Když se dostatečně napil, podíval se na mne. Hrníček se mu v ruce tak rozklepal, že kdybych mu ho nezachytil a nepostavil na stolek, polil by se.

 

"Proč právě já musím tolik trpět? Víte, co se mnou zase dělali?" zakňučel.

 

Dostal jsem podezření, že to tak trochu hraje. Mávl jsem nad tím rukou a pomyslel si, že člověk v jeho věku a ještě k tomu v cizím prostředí s takovými zdravotními problémy má právo na trochu hysterie. "Nevím? Myslel jsem, že jsme na převaz měli jít jen my. Já Jindra a pan profesor. Vy jste měl přeci jen cévku, kterou vám v noci vyměnili."

 

"To jsem si taky říkal, ale když lékař v ambulanci viděl, jak velké sraženiny se mi odplavují, rozhodl ji vyměnit ještě za širší. A přitom se mi to neucpalo ani jednou. Jenže on, že ne, že to musí bejt a jako chlap to prý musím vydržet. Pálí to jak čert, jak čert to pálí. Ksakru! To je za trest!" Plácnul rukou do matrace na které ležel.

 

"Já zazvoním na sestřičku, aby vám přinesla něco na bolest. V noci vám taky píchla injekci a bolest přestala." Zazvonil jsem na zvonek u mé postele.

 

"Jé, to jste neměl dělat. Já je zas nechci votravovat. Budou si myslet, že si vymejšlím. Sakriš, to jste opravdu neměl."

 

"Proč bych neměl? Od toho tu jsou. Přece bolest je jeden z hlavních problémů, které se v nemocnici řeší. Jen si vzpomeňte, jak se nás každé ráno ptaj, zda nemáme bolesti. Zda nás něco nebolí. Všichni jim odpovídáme, že ne. Tedy, když odpovím já sám za sebe, tak jim říkám pravdu. Já opravdu žádné bolesti nemám a myslím, že kdyby něco bolelo Jindru, tak jim to řekne a nebude hrát hrdinu. Kvůli tomu, že jste z našeho pokoje jedinej, kdo se k bolesti přihlásí, nebudete trpět. Víte, tělo vám tak může i oznamovat nějakej problém. Můžete mít pinďouroj cévku nějak pokroucenou a proto to tlačí a bolí. ...nebo co já vím. Já takovou věc v sobě zaplaťpánbůh neměl," pustil jsem se do něj a lehl si do své postele.

 

Jindra naše povídání probudilo, natáhl si ruce a založil si je za hlavu. Pak hlasitě mlaskl otočil se na bok směrem ke mně. "Nebudeš si rozdělávat ty poslední polomáčený sušenky?"

 

"Jak víš, že mám ještě jedny?" podivil jsem se.

 

"Viděl jsem je jak jsi otevíral šuplík u nočního stolku. Jsou hnedka na kraji. Je jim tam smutno. Bejt tebou tak je tam nenechávám o samotě." Nahnul se šibalsky k mému stolku a k nedovřenému šuplíku zašeptal: "Že mám pravdu, že je vám smutno, že chcete ven?"

 

"To víš, že chtěj jít ven ty žroute." Vytáhl jsem balíček a hodil mu je přes uličku.

 

"Díky kámo." Chytil je a při rozdělávání se otočil k panu Votočkovi: "Dáte si taky? Zamlsejte si trochu, nebudete tolik myslet na bolístko. Jo pane, jídlo je pro mne nejlepší lék. Když se můžu dosyta najíst, jsem v ráji a zapomenu na všechny strasti." Nečekal na odpověď a hodil mu jednu sušenku přes půlku pokoje do postele. Ta se klouzavým pohybem, jako když přistává větroň, zastavila a na bílé dece zanechala čokoládovou šmouhu.

 

"Tak to vám pěkně děkuju. Teď to vypadá jako bych si v posteli rozmáznul hovno. To nám dávali ráno čisté povlečení," zalamentoval Potoček a ve snaze čokoládu otřít prstem ji ještě víc rozetřel do dlouhého mazance. „Teď se mi to do hovna podařilo vytvořit dokonale. Do prdele! Že vás napadlo mi to sem házet!“

 

"Copak potřebujete, pane Nováček?" Vešla se slovy do pokoje setra a hnala se k mé posteli.

 

"Sestřičko já nic. Já jsem zvonil kvůli panu Votočkovi. Chtěl by něco na bolest a myslí si, že vás tím otravuje."

 

"Mě nic není. Já jsem vůbec o žádné bolesti nic neříkal?" zalhal Votoček a shrnutím deky zakryl čokoládovou šmouhu.

 

"No tak to vám pěkně děkuju. Já to s vámi myslím dobře, zavolám sestřičku a nakonec vy ze mne uděláte troubu. Pane Votoček, když už sestřička přišla, tak vám přeci něco dá. Nedělejte ze sebe hrdinu."

 

"Já vůbec nechci říkat, že mne něco bolí. Pak mne zase odvedou a po třetí mi dají ještě širší cévku a tu bolest už nevydržím. Nic mne nebolí, nic mne netlačí. Já chci klid."

 

"Ksakru vy jste pěkně tvrdohlavej. Když vás to bolí, tak to přiznejte a nehrajte tu Zagorku," řekl Jindra a neuvěřitelnou rychlostí schroupal poslední sušenku. Mírně se naklonil z postele a zmačkaný obal hodil do koše pod umyvadlem. „To byla trefa, pánové. Viděli jste to?“

 

Podíval jsem se na pana Neumana. Ten jen mlčky ležel na boku a sledoval, o čem se bavíme. Od jeho polštáře přes uličku mezi námi až k mé pelesti vytvářelo sluníčko přes žaluzie dlouhou zebru. Bylo mi pod dekou teplo, tak jsem si ji shrnul ke kolenům. Na hodinách ukazovaly ručičky deset minut po desáté. 'Moc mi to tu neutíká. Doufám, že nám dají aspoň něco kloudného k obědu,‘ pomyslel jsem si a přehnul si roh polštáře tak, abych měl více pod hlavou.

 

"Pane Votoček, žádnou širší cévku vám nemáme v plánu měnit. Já vám přinesu tabletku a do oběda by vás to mělo přestat bolet a budete se moci v klidu najíst." Přistoupila sestřička k jeho posteli a po narovnání deky mu nalila čaj do hrníčku. "Než se vrátím, tak se napijte. Máte hodně pít, aby se to vyplavovalo. Nebojte se, hadička je dost široká, ucpávat se nebude." Pak se otočila naši stranu. "Když už tam jdu, přinesu vám nové pytlíky s chladícím gelem. Chladíte?"

 

Na důkaz, že si své poklady mezi nohama chladíme, jsme s Jindrou vytáhli zteplalé obklady a ona si ji vzala sebou. Na pokoji zavládlo ticho, do kterého pan Votoček tiše pronesl: „Tu zasranou cévku mi byl čert dlužnej.“

 

Sestra se vrátila za chvilku. Nejprve nám dala chlazení a pak podala Votočkovi tabletku a hrníček s čajem, kterého se předtím ani nedotkl. Když mu urovnávala polštář pod hlavou a deku, všimla si tmavé šmouhy po sušence a řekla: „Převlíkneme vám a určitě budete potřebovat i čisté prostěradlo. Příště se nestyďte to říct a neležte v tom.“

 

Pan Votoček znejistěl a zčervenal. Pak si promnul prsty, podíval se s trapným pocitem sestře do tváře. „Víte, to já jsem neudělal, to se…“

 

„Nic si z toho nedělejte, to se může stát každýmu. Víte, někdy nestačíme doběhnout s bažantem nebo mísou k pacientovi a on to nevydrží.“ Mála rukou sestra a ještě dodala: „Na urologii se to stává často.“

 

„Ale já mám prostěradlo čistý. To mi nemusíte měnit. To je od čokolády, to ještě vydrží.“

 

„To jsem mu udělal já,“ ozval se na své posteli Jindra a strčil svůj chladící pytlík pod deku mezi nohy.

 

„To jste mu tu deku zamazal vy? Vy jste byl v posteli pana Votočka?“ zakroutila sestra nechápavě hlavou. „Od čokolády? To vám tak chlape věřím. Tak tu čokoládu na ty dece dáme vyprat. Přeci v tom nebudete ležet. Pošlu sem některou ze žákyněk. Dnes se nám tu jich sešlo hodně. Já musím na vedlejší pokoj,“ řekla a deku mu odhrnula k chodidlům. „Koukám, že prostěradlo máte opravdu čistý. Vypadá to, že ta šmouha je fakt čokoládová, ale stejně to nechám vyměnit.“

 

Žákyňka byla na pokoji hned. Měla rezavé vlasy svázané do drdolu pod čepcem a její bílá kůže, byla poseta pihami. Měla je na rukou, v obličeji i na vyhrnuté šíji. Kromě stejného oblečení, jako měly ostatní sestry, byla její vyholená lýtka zabalena do sněhobíle tenkých podkolenek, které vypadaly jako hedvábný papír na alabastru. Zástěra ji dosahovala nad kolena, takže když se malinko nahnula, byly ji při pohledu zezadu vidět štíhlá pihovatá stehna. Sálalo z ní neposkvrněné mládí, které nenechalo ani pana Neumana chladným. Z nás ze všech měl nejlepší pozici pozorovatele. K panu Votočkovi to měl jen kousek přes uličku a ve které se děvče pohybovalo. Hlavou se přisunul k okraji své postele. Očima hltal i sebemírnější vychýlení zástěry nahoru, aby mu neušla ta nejlepší příležitost se podívat až ke kalhotkám.

 

Jak jsme se nechávali unést pozorováním děvčete, které bylo zabrané do své práce a o našem šmírování nemělo ani potuchy, otevřely se dveře. Do pokoje vešel chlapík, co na mne chtěl cigaretu a peníze. Zavřel za sebou a zůstal stát opřený o futra. Na pozadí bílých dveří jeho mohutnost a snědá pleť vynikala mnohemvíc, než v šeru chodby.

 

„Čau chlapi. Jak se máte?“ pronesl jako by byl náš starej známej. „Ty jo. Vy tu máte pěknou kočku. Na našem pokoji taky povlíkala žákyňka, ale ta nebyla tak hezká, jako je ta vaše.

 

Dívka k němu otočila hlavu a hned spustila: „Máte ležet a né se producírovat. To by se panu doktorovi nelíbilo.“ Cikán dělal jako by ji neslyšel.

 

„Čus bus. Co tě k nám přivádí?“ odpověděl mu Jindra.

 

„Přišel jsem se podívat tady za kámošem.“ Rozhlédl se po pokoji a ukázal na mne. „Viděli jsme se na chodbě.“

 

„Že ses nepochlubil, že na oddělení máš kámoše,“ otočil se ke mně Jindra.

 

„Neměl byste chodit po cizích pokojích. Máte cévku a být v klidu. Přijde sestřička a vyhubuje vás,“ upozornila ho opět žákyňka a nadzvedla matraci u nohou pana Votočka a zastrčila pod ní konec povlečené deky. Druhý konec natáhla a přikryla jej do půl pasu. „Tak to mám hotový. Pojďte, doprovodím vás na pokoj. “Chytila snědého chlapíka za loket a vyšla s ním ven.“

 

Když se za nimi zavřely dveře, napil se Jindra čaje a znovu se mne zeptal: „Ten Cikán je fakt tvůj kámoš?“

 

Jeho tón prozrazoval obavy, které jsem měl i já, aby se nám něco z pokoje neztratilo. Zteplalý obklad jsem položil k pelesti a šel otevřít ventilačku. Štěrbinou přes dva prsty v žaluzijích bylo vidět ven. Sluníčko zářilo jako v létě. Na stromech se svěže zelenalo mladé listí a dole u cesty kvetl mezi lavičkami zlatý déšť se šeříkem. Nasál jsem čerstvý vzduch a ucítil sladkou vůni květů. Vzpomenul jsem si na dětství, jak jsem pravidelně dával mamince k MDŽ mýdlo s šeříkem. Bylo světle fialové a podobně vonělo.

 

„Nikdy v životě jsem ho před tím neviděl. Seděl kousek od našeho pokoje na chodbě a škemral o cigáro. Když jsem mu řekl, že nemám, chtěl půjčit prachy. Prosím tě, copak jsem tak naivní, abych půjčoval někomu cizímu? Vůbec ho neznám. Kdyby ho odsud to děvče neodvedlo, zkejsnul by tu.“

 

Venku před naším pavilonem zastavila sanitka. Dva mladí saniťáci z ní vyndali nějakou starší paní na vozíku a jeden s ní zajel do budovy. Druhý zabouchl dveře, sedl za volant a odjel. Na zemi zůstala ležet středně velká kabela, kterou paní ztratila a nikdo z nich si ji nevšiml.

 

Pan Neuman, který byl ještě opojen pohledem na dívčí kalhotky, se posadil, zapnul si na břiše knoflík. „Nemám nic proti nim, ale mám špatné zkušenosti. Cikánovi půjčit peníze, to je jako je hodit do kamen. Shořej a víckrát je neuvidíš.“

 

„Doufejme, že se už nevrátí. Za půl hodiny bude oběd a tak dá pokoj,“ řekl Jindra a otočil se k panu Votočkovi. „Tak co? Už je vám líp? Bude oběd a to si nadlábneme pěkně nácka.“

 

„Líp nelíp. Tabletu jsem spolknul před chvilkou. Ta ještě nebude účinkovat,“ odpověděl mu a podíval se na pytlík na konci cévky. Byla v něm nahromaděná červená tekutina. Mírně zatřásl s hadičkou a jen tak pro sebe pronesl. „Je to dobrý teče to. Neucpává se.“

 

Krátce po tom, co jsem si ulehl zpět na postel, se znovu otevřely dveře a v nich se objevila snědá kudrnatá palice. Zazubila se a řekla: „Chlapi, tak jsem se k vám vrátil a mám pro vás bezvadnou věc. To budete koukat.“

 

---