Ranyt: Proměna; Část XCIV.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Náčelník orků padl. Hřeben dostali již pod svou kontrolu a nepřátelské vojsko bylo nuceno ustoupit. Taler kulhal krokem po boku Wiany a Onyxe a prohlížel si bitevní pole. Všude na kdysi travnatém svahu ležely oběti. Ani rostliny nepřežily střet dvou armád. Místo bujné vegetace zde byla jen rozrytá a zablácená země posetá stovkami, možná tisíci mrtvých těl. Některá patřila lidem, jiná zase orkům. U několika z nich se ani nedalo poznat, kým kdysi bývali. Výjimkou nebylo naprosto rozsekané tělo, mnohokrát zašlapané ještě hlouběji do půdy, jehož končetiny byly rozneseny všude po bitevním poli. Strašný výjev.

Odvrátil od zmasakrovaných mrtvol zrak. Pokusil se alespoň myšlenkami osvobodit pohledem do nebe. Přitom však na něj ještě více dolehla tíživost celé situace. Nad údolím létala hejna havranů. Požírači mrtvol se jistě brzy snesou dolů pro svůj díl z konfliktu. Beze spěchu čekali, až odejde i poslední živý voják, aby jim nehrozilo nebezpečí. Byli trpěliví, měli čas. I když se znovu obrátil jinam, tentokrát k horizontu, aby nemusel vidět žádnou z těch hrůz, jejich krákání se uniknout nedalo.

Statný velitel zjevně vycítil královy emoce, protože mu položil ruku v těžké kovové rukavici na rameno. Neřekl ani slovo, jen chápavě zakýval hlavou a zhluboka si povzdechl. Jednalo se pouze o chabou útěchu, i tak Talerovi ale pomohla víc, než by si dokázal představit. Znovu se dostával k úvahám, zda všechno to bohatství stojí za takové násilí.

Srdcem mu jako ostrá čepel projelo uvědomění, že to jeho jménem se vedou veškeré spory. Jako viník nikdy nebudou označovány suroviny nebo přirozená lidská chamtivost, ale on sám a nikdo jiný. A to dokonce přes to, že měl dříve snahu podobným obviněním předcházet. Několik dalších okamžiků si přišel jako omráčený. Doslova cítil, jak jeho vědomí odplulo pryč od těla, než se do něj zase vrátilo.

Otočil se zpět ke dvěma nejbližším spolupracovníkům. Onyx se pokoušel povzbudivě usmát, elfka se snažila o to samé, přitom však ještě nenápadně sklopila oči tak, aby si znamení všiml jen on. Jeho další kroky budou zřejmě velmi bezohledné. Neměl ale jinou možnost než jít přes mrtvoly. Smutný výraz nahradila kamenná tvář. Bez dalšího slova odešel zpět k táboru svého vojska. Už po cestě křičel rozkazy na všechny, kdo jen postávali nebo zrovna neměli nic smysluplného na práci.

Když už se dostal až sem, když už se oheň války rozhořel, on nebude tím, kdo jej uhasí – alespoň do doby, než spálí nepřátele. Jako nejmocnějšího člověka na kontinentu ho nemohl nikdo zastavit. Neměl zde sobě rovného nepřítele, kromě sebe samého. Až teď pochopil, že musí překonat hlavně sám sebe, aby dokázal být skutečně dobrým panovníkem. Již nemohl dávat průchod podobným citům, jako byla lítost nebo náklonnost, alespoň co se politických záležitostí týče. Zatím došel až k polní velitelské budově.

Byla to pouze střecha na několika kůlech, pod níž stál stůl s rozloženou mapou. Ihned se chtěl dostat do Eptu. Jeho věrný a oblíbený kůň bohužel nepřežil tvrdý úder zbraně. Tato smrt jej mrzela ze všeho nejvíc. Bylo úsměvné, že nelitoval životů svých bojovníků, ale jen jednoho zvířete. Byl by ochoten zaplatit jakoukoli částku, jen aby jej dostal zpět. To bohužel nešlo, proto si musel zajistit odvoz na jiném koni.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---