V nemocnici IX. - Kabela

  Ozvala se rána do dveří, které se otevřely a dovnitř vjel vozík s modrým a červeným kbelíkem, který tlačila těžkotonážní uklizečka. Při chůzi se mopem odpichovala od podlahy, jako když papež vystoupí z papamobilu a berlou drží balanc.

 

„Pánové, kdepak je ten svinčík? Člověk nemá trocha klidu, aby si mohl vypít blbý kafe. Jen co si ho zaleju, hned mne posílaj k vám na pokoj.“ Došla k mé posteli a namočeným mopem plácla o lino, až to mlasklo.

 

„Mistr Proper, čistí čistí, až se sami vidíme,“ zazpíval jsem v pokusu o vtip, abych odlehčil jejímu nabubřelému funění.

 

„Já vám dám mistra Propra, panáčku. Koukejte ležet v posteli, nebo vás tím mopem smetu, jak nalomenýho komára. Moc práce by mi to nedalo. Hubenej jste jak čárkovej kód a přepral by vás i ženatej vrabec.“

 

„Já jsem to nějak zle nemyslel. Madam, to měla být legrace.“ Sedl jsem si na postel a zatřepal nohama ve vzduchu.

 

„Nevylejzejte ven, nebo mi to tu rozčaňháte po podlaze. Počkejte až to uschne!“ Strčila mop do lisu nad kbelíkem a silou údernické jeřábnice ho vyždímala.

 

„Ahoooj! Kamarááádi!“ Objevila se kudrnatá Cikánova palice v otevřených dveřích.

 

„Vy jste tu ještě chyběl. Teď jsem nemůžete. Až to uschne.“ Přejela uklizečka mopem po podlaze a strčila své hruškovité pozadí mezi futra. Čímž se jí podařilo vyšachovat Cikána na chodbu. „Tak a je to hotový. Vzdychla a s kolébáním přerostlé kachny vycouvala z pokoje. Přitáhla si k boku vozík a díky jednomu údernickému máchnutí ruky se s klapnutím dveře zavřely.

 

„Už bysme mohli dostat večeři. Po té papírové bitvě mi vyhládlo,“ pronesl pan Neuman, do ticha pokoje.

 

Sluníčko venku bylo schované za listy stromů a už tolik nepražilo. Zeptal jsem se ostatních zda nebude vadit, když otevřu okno. Souhlasili, asi také cítili, že se z usychající podlahy do pokoje vtírá protivný odér desinfekce. Seskočil jsem z postele a rozeběhl se k oknu. Zapomenul jsem na přiložený gel, který mi spadl na zem. Zvedl jsem ho a mrskl pod polštář. Už mne to začalo otravovat, stále si jej přikládat a pak hledat, kam se mi pod dekou zatoulal. Otevřeným oknem dovnitř zavoněl jarní den. Vyklonil jsem se a opřel o parapet. Mírné zapraskání vylekalo kosáka na protější větvi, který s hlasitým nadáváním někam odletěl. Odněkud začala cukrovat hrdlička.

 

„Jedna dva tři čtyři...“ počítal jsem na prstech.

 

„To se počítá kolik vám nakuká kukačka roků. Cukrování hrdličky se nepočítá?“ obrátil se ke mně pan Neuman.

 

„To je jedno, schválně to zkouším, jestli mi nacukruje za kolik hodin mne pustí domů.“

 

„A kolik vám nacukrovala? No? Pochlubte se.“

 

„Napočítal jsem jich třináct. Třináct hodin do mýho propuštění. Pak jdu domů.“ Urovnal jsem si andílka a jedním trhnutím si ukousl záděru na prostředníčku. Na jejím místě mi naskočila kapka krve. Slíznul jsem ji a prst si strčil do pusy.

 

Pan Votoček, který nás poslouchal, se posadil na postel, narovnal si cévku a promluvil: „Tak to já jsem si před chvilkou napočítal osm zacukrování. Pokud to platí, mne by měli pustit za osm hodin. To vychází někdy v noci. S mým zdravotním stavem to není možný. Hrdlička v tom má pěknej zmatek.“

 

„No jo, no jo. To teda má. Když si vezmu, že za chvilku přinesou večeři, že bude čtvrt na šest, půjdete domů kolem druhé v noci. To jste špatně počítal cukrování, nebo je hrdlička ucukrovaná popleta.“ Přehodil si Jindra deku přes pelest a sedl si ke stolu. „Už aby tu večeři přinesli. Vlastně už tu měli dávno bejt. Mám hlad, že bych polykal hřebíky.“ Pak se podíval na cévku pana Votočka a ťukl se do hlavy. „No jo, no jo. Vždyť vy máte cévku a ti caparti se vás vyptávali na bažanta. Vy přeci bažanta vůbec nepoužíváte.“

 

Pan Votoček se na vteřinu odmlčel. „Díky bohu, že si toho nevšimli. Že se to jejich brebentění motalo jen kolem bažanta. To bych se pak jejich zvědavost vůbec neukočíroval. Naštěstí tak chtěli přinést domů jen bažanta. Dokáže te si představit, kdyby chtěli, abych jim z nemocnice přinesl cévku? Dejte mi pokoj s těma raubířema. Ty nenechají nic na pokoji. Když si něco umanou, tak nedaj pokoj. Ještě štěstí, že ten sběrnej pytlík, je zavěšenej na druhý straně a neviděli ho.“ Sepjal ruce a podíval se přes ně na Jindru.

 

Rozhovor pana Votočka a Jindru přerušilo otevření dveří do kterého zas vjel vozík ale s jídlem. Tentokrát ho tlačila sestra se sanitářkou. Sanitářka byla vlastně ta samá uklizečka, co odpoledne vytírala. Teď bez plastové zástěry, se křenila jak krokodýl s vylámanými zuby. Když zastavily a zajistily kolečka vozíku brzdou na šlápnutí, následoval stejný rituál jako v poledne. Sestra četla a sanitářka na stůl pokládala tablety. Bylo to téměř stejné, až na to, že teď to byly jiné ženské. Ještě než odešly, zaúkolovaly nás, že na tabletech máme jmenovky, ať si je rozdělíme a popřály dobrou chuť. Jako vždy, u stolu byl první nedočkavý Jindra. Po odkrytí víka, ho následovalo zklamání.

 

„Sestři, sestři. To je asi nějaký omyl. Já jsem nedostal všechno.“ Rozběhl se na chodbu, kde ji zastihl, ještě před naším pokojem.

 

„Copak se děje,“ zeptala se překvapeně.

 

„No já jsem dostal jem misku s polifkou. Žádné hlavní jídlo tam není. To ste asi zapoměly.“

 

„To je v pořádku. K večeři má trojka bramborovou polévku, rohlík a jablko.“

 

„Jen polifku a rohlík?“ vykulil překvapeně Jindra oči. „Není to k večeři málo? Po tom budu mít do půl hodiny hlad.“

 

„Je to podle stravovacího režimu. Trojka má k večeři bramborovou polívku s rohlíkem. Devítka má to stejné s přídavkem na večer a to jeden chleba s máslíčkem.“ Snažila se ho odzbrojit vynuceným úsměvem a dodala: „No, je to tak. Dnes je středa a to je teplá večeře. Polívka.“

 

„No, to já tu snad umřu hlady. To není nemocnice jednadvacátýho století, ale středověká hladomorna. Vždyť to je středověkej lazaret,“ vyprskl Jindra ze sebe a bouchnul za sebou dveřmi, až proud vzduchu rozhoupal žaluzie na okně.

 

Nabubřele přišel ke stolu, u kterého jsme už s panem Neumanem seděli. Votočkův tablet jsme přeložili na desku servírovacího vozíku a zaparkovali mu ho k posteli, tak aby ho měl před sebou a nemusel vylézat.

 

„Copak že si tak prohlížíš moje jídlo? Jen si nemysli, jsem z té malé porce vyvalenej jako ty. Jenže tak nevyvádím. Už to tu vydržím, zítra snad pojedu domů a tam hlady neumřu,“ podíval jsem se na Jindru, a ulomil si kousek rohlíku.

 

„Lituju, že jsem na příjmu neřek, že mám taky cukrovku. Dostával bych o krajíc chleba s máslíčkem víc. Tak jako to má tady pan Neuman.“ Vylovil malíčkem z nosu holuba a olíznul ho. Při sedání drkl do stolu, až se všem polévka rozlila z misek.

 

„No to ti teda pěkně děkuju. Moc toho k večeři nemáme a ty nám to ještě rozleješ. Ty jsi takový nemehlo,“ pohrozil jsem mu vzteky lžicí. Polívka mi stejně moc nechutnala. Byla typickým nemocničním jídlem. Nenazval bych ji bramboračlou, ale loveckou šlichtou. V řidké tekutině obarvené polévkovým kořením se nitky nastrouhané zeleniny schovávaly za kousky rozvařených brambor. Když je chtěl člověk nabrat na lžíci, musel si zalovit. Kdo někdy lovil rybičky v akvárku, ví, o čem mluvím. Proto to pojmenování lovecká. No a o chuti ani nemluvit. Houby a česnek šli jen kolem kuchyně. Cítit byla jen majoránka a sůl.

 

„Hele, víš co můžeš?“ Bouchl pěstí do stolubtak, až se misky převrhly a vylily se úplně.

 

„Proboha co děláte? Co teď budeme jíst?“ Vypískl pan Neuman a papírovým kapesníčkem začal stírat ze svého krajíčku chleba nitky zeleniny. „Na to ani nepůjde nic namazat, když je to tak mokrý.“

 

„Chlapi, chlapi. Vy u toho stolu nějak řádíte. Není škoda, takhle čanit s jídlem?“ Podíval se z postele na nás pan Votoček a olízl lžíci. Právě dojedl. Nedojedenou špičku rohlíku a hodil ledabyle do šuplete nočního stolku a dodal: „To si zakousnu v noci, až nebudu moct spát.“ Pak od své postele odsunul pojízdný vozík s tabletem, přikryl se dekou a otočený k nám zády zaujal polohu spícího střelce.

 

„No, to jsem to pěkně vymňouk. Kdo to teď bude uklízet,“ zalitoval Jindra následků svého rozčilení.

 

„To se utře, to je maličkost. Problém je, co budeme večeřet. Do snídaně už nám nic nepřinesou.“ Rozprostřel pan Neuman papírové kapesníčky na tu spoušť.

 

„No to nám nepřinesou, to je pravda. Musíme to uklidit, než přijde sanitářka pro špinavé nádobí a uvidí ten binčus.“ Vstal jsem a přisunul ke stolu odpadkový koš a z desky do něj stáhl nasáklé ubrousky. Pak jsem vzal svůj ručník, namočil cíp a celý stůl utřel.

 

„Do ručníku? Do čeho se budete utírat?“ podíval se na mne Neuman.

 

„To je nemocniční. Mám ještě svůj. To je v pohodě. Problém, je ten, že jsme se vůbec nenajedli.“

 

„Chlapi, víte co?“ Ťuknul se prstem Jindra do čela.

 

„No, to opravdu nevíme. Já jen vím, že mám hlad,“ odpověděl jsem mu s pohledem zuřivého psa na pošťáka.

 

„Mám nápad!“

 

„A jakej? Se pochlub!“

 

„V suterénu je bufet. Zajedeme tam vejtahem na párek. Panečku to bude večeře. Že jsme se hned na nějakou polífku nevykašlali a nešli na něj hned.“

 

„Ty jsi taky ťulda.“ Pro změnu jsem se ťukl prstem do hlavy já. „Teď? Večer budou mít v bufetu zajistě otevříno.“

 

„Proč by neměli? Musej počítat, že když nám dávaj tak málo jídla, že si budeme chtít něco koupit.“

 

„Jasně, oni budou čekat, jestli si náhodou někdo nerozleje polívku k večeři a bude mít zájem si pak něco koupit. No, tak na to určitě čekaj. Už to vidím, ty zástupy pacientů, jak jim dělaj kšeft a doktoři tolerujou courání pacientům po baráku. To se s tebou klidně vsadím, že tam bude tma a kantýnská již sedí doma.“

 

„Dobrá, dobrá tak se vsadíme. Já říkám, že je bufet otevřenej.“ Chytil mne Jindra za slovo.

 

„Tak tady je má ruka na sázku. Já říkám, že je zavřenej. Ten kdo prohraje, zaplatí tomu druhýmu kafe.“

 

„Tak platí. Sjedeme teď vejtahem do suterénu a dáme si kafe v bufetu.“ Podal mi Jindra ruku a šel si oblíknout župan.

 

„Platí,“ řekl jsem a sáhl pro ten svůj na věšák. „Pane Neuman, když už tam jedeme, nechcete taky něco koupit? Třeba bagetu, nebo chlebíček?“ zeptal jsem se rejpavě.

 

„Mohli by tam mít i nějaký zákusek pro diabetiky. Je to v nemocnici a diabetiků, je mezi pacienty dost. Tak proč by je nemohli mít v nabídce?“ přidal se Jindra a přetrhl si pásek při utahování.

 

„Vy jste pěkní provokatéři. Toudle dobou budou mít v bufetu zavříno a vy mi děláte nabídky, jako by tam prodávali šatobriján. Ale co, stejně to nepřinesete, doneste mi šunkovou bagetu. S tou se k večeři velmi rád poperu,“ mrknul šibalsky očima, setřepal z nohou pantofle a zalezl do postele. „Hoši já jsem už smířenej, že do zejtřejšího rána bez jídla vydržím.“

 

„Bagetu se šunkou? Tak tu tam budou určitě mít. To maj snad v každým bufíku. To u nás na sídlišti v trafice je maj taky. Mají tam lednici, ve který....“

 

„Poď už ty trafiko. Nemůžu se už dočkat ty kávy, co mi koupíš. Hlavně si vem dost mincí. Budeš je potřebovat.“ Chytil jsem Jindru za rukáv a táhl ke dveřím, které se otevřely. Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že tu sázku vyhraju. V bufetu je zavřeno, ale káva se dá koupit v nápojovém automatu. Proto to upozornění na drobný.

 

„Tak snědýno pánové.? Chutnalo vám?“ zazubila se na nás sanitářka, která se přihoupala do pokoje a vzala nám tablety, které štosovala na sebe.

 

„Jo chutnalo. Byla to polévka, jakou svět neviděl. Jako vod Vitany, když zapomenou naplnit pytlík,“ zarejpal jsem.

 

„No, no, no. Co byste chtěli?“ Pochopila moji narážku a dodala: „Musíte to brát, že jste v nemocnici, tady nejni žádnej alkrón. Tady nejsou peníze na žádný velký vyvařování. Kdo má hlad, může si něco koupit v bufiku a návštěvy taky něco donesou. Zdravotnictví nemá peníze na zmar.“

 

„No, právě si jdeme do bufíku něco koupit. Na tuhle břečku nejsme zvědavý. Tam si dáme něco pořádnýho.“ Zvedl Jindra prst a druhou rukou zkontroloval, zda mu zbytek pásku drží spojenej župan..

 

„Teď jdete do bufiku?“ podivila se a protáhla pusu do úsměvu. „No tak si tam teď něco dobrýho kupte. Určitě si přijdete na svý.“ Zachichtla se a s tabletama v rukou si špičkou nohy otevřela dveře a vykačkovala se na chodbu k vozíku. Postrčila ho k dalším dveřím, otevřela je a my jsme slyšeli, jak pronáší nám již známou formulku: „Tak snědýno, pánové? Chutnalo vám?“

 

Z pokoje jsme vyšli pár vteřin po ní, ale zahnuli na druhou stranu kde byly výtahy. Po zmáčknutí knoflíku hned přijel a my sjeli do suterénu. K bufetu nás dovedly černě psané směrovky na kanárkově žlutém podkladu. Po cestě jsme minuli nám již známé dveře pro příjem pacientů. Přistoupil jsem k nim a lehce zaťukal: „Haló, haló. Jste doma? Že ne? Ale já už zítra jo.Hurá!“

 

„Copak tu děláte pánové. Na příjmu teď nikdo není,“ ozvalo se nám za zády.

 

Otočili jsme se a uviděli jak k nám kráčí vousatý lékař, nám již známý z ranní vizity. Zastavil se u výtahů a zmáčkl knoflík na přivolání. Měl stále ty stejné kulaté brejličky, které si krčením nosu posunoval nahoru a dolu.

 

„No, copak tu děláte? Jste teprve druhej den po operaci a už tu couráte po budově. Máte být v klidu na pokoji.“ Zatahal se nervozně za vousatou bradu, stejně jako to dělal ráno před mou postelí.

 

„My máme hlad a jdeme do bufetu,“ odpověděl mu Jindra.

 

„Teď do bufetu? No, to mi povídejte. Vždyť je zavřenej. Mají do patnácti třiceti.“

 

„Já jsem si to myslel, ale tady Jindra...“ Ukázal jsem na něj.

 

„No, tak proč tu tedy couráte. Jestli něco chcete, kupte si to z automatu, ale pak se rychle vraťte na pokoj. Chlapi jedni zatrolení, vždyť jste jak malý kluci.“ Při první větě povytáhl přísně obočí, ale nakonec se usmál a dodal: „Je vidět, že se cítíte dobře. Ale přece nebudu nahánět na pokoj starý pardály, jako malý rozpustilý kluky. Tak to vydržte, za pár dní vás pustíme domů. Možná, že vás dva pustí primář už zejtra.“ Pak si otevřel přivolaný výtah a odjel.

 

„Jo, jo. Hned půjdeme, ale my máme opravdu po tak malé večeři hlad.“ Stačil jsem nás obhájit, než zmizel a postrčil Jindru k nejbližším dvěma automatům.

 

Jeden byl nápojový a druhý přes skleněnou vytrínu nabízel sušenky s bagetama.

 

„Hele mají tu i bagety,“ vykřikl Jindra, jako bych to neviděl.

a opět si nervózně olízl prasklý ústní koutek.

 

„Podívej, vždyť ty na tom vyděláš.“ Ukázal jsem na ceduli vedle dveří bufetu, kde krom chlebíčků, kofoly a dalšího sortimentu, byla uvedena i cena různých druhů káv. „V bufetu by tě přišla na tři pětky. Tady z ty mašiny jen na deset korun.“

 

Jindra ještě vís přivřel oči a podíval se na automat pozorně. „A tobě stačí jen obyčejná? Ta je jen za deset. S mlíkem je za dvanáct a kapučino za čtrnáct? A je tu i jedna za devět!“ zastřihal ušima, když zjistil, že ušetří.

 

„Jo, ty vole. To je do vlastního hrníčku.“

 

„No, a ?“

 

„Ty ťuldo, ten přeci nemáme sebou. Mě stačí obyčejná, bez cukru.“ Bradou jsem ukázal na automat. „Musíme si pohnout. Pokud se ten doktor vrátí a znovu nás tu načape, sprdne nás. Od tebe si dám kafe a koupím si šunkovou bagetu. Jednu vezmu taky Neumanoj. Ty si taky rychle něco vyber a valíme zpět na oddělení.“

 

Jakmile jsem mu to dořekl, cvaknul přijíždějící výtah.

 

„Doktor je zpátky. Máme průser. Koukejme si pohnout, nestojím o jeho kázání, že máme bejt v posteli.“ Nasupil jsem se a hodil přesnou částku kovovek do automatu. Ten vyplivnul dvě bagety, hmátnul jsem po nich a otočil se k nedalekým schodům, po kterých se dalo uniknout, dříve než by nás lékař spatřil. Nějaká vyhraná káva mi byla šumafuk. Nečekat na ni a raději ji obětovat, než riskovat že nás ten fousatej brejličkář zas uvidí.

 

Jenže to bych tam nemohl bejt s Jindrou. Mezi tím co jsem si já vybíral bagety, on naházel drobný a vybral pro mne přeci tu nejlevnější za devět. Jindra, ten skrblík, ten držgrešle, který chtěl na mne ušetřit korunu, vybral kávu, která byla do vlastního hrníčku. Při pohledu, jak káva protéká do kanálku, jsem konečně pochopil, že Jindra je synem Pata a Mata z večerníčku. Chudák  který z nich ho rodil. Rodit blbce jistě hodně bolí.

 

„Jindro, ty ťuldo. Na kafe za devět kaček, musíš mít vlastní hrníček. Ta s kelímkem je za deset,“ vysvětloval jsem mu.

 

„A tos nějakej nemoch vzít?“ zeptal se mne ve tváři s výrazem udiveného anděla.

 

„Představ si, že teď zrovna nevzal. Jinak normálně, vždy nějakej mám stále při sobě. Všude ho nosím sebou. Do sprchy, na záchod..... No zkrátka pořád. Ale teď zrovna na potvoru žádnej. Když se mi do kapsy nevejde hrnek na pití, nosím sebou skleničku od hořčice na zuby, Teď nemám ani tu,“ doufal jsem, že mou ironii nepochopí.

 

„No, tak to máš smůlu. Kdybys ho sebou měl, měl bys kafe.“

 

Najednou jsem si uvědomil, že přijel výtah a já se chtěl rychle vypařit po schodišti. Podíval jsem se na pomalu otvírající dveře. K mému zděšení se v nich objevila kudrnatá rozesmátá palice od ucha k uchu. 'Tak to radši doktora, než tohodle bulika! Panebože! Co jsem komu udělal!'

 

„Tak jsem vás konečně našel. Chlapi, na vašem pokoji mi řekli, že vás najdu tady. To je dobře, chci vám něco ukázat.“

 

Zvednul jsem obočí a koupené bagety schoval za zády. „Ne, prosím tě ne. Nic nám neukazuj. Já žádnou... no víš, co myslím. Žádnou... tu... No, víš co. Tu... ty tvoji starý vidět nechci. A už vůbec nemám žádný prachy. Za poslední jsem si koupil bagety.“

 

Jindra si jedním hmatem přes župan na zadku urovnal přilepenýho andílka a vypustil tichýho silně smrdutýho pšouka. Nic neříkal a jen udiveně pozoroval, jak se k nám Cikán nahejbá.

 

„Neboj šéfe. Stará už jela domů. Mám to ale pěknou kost co?“ zahlalolil, že se to rozlehlo po celý chodbě suterénu. „Viděl jsem tě, jak jsi o návštěvách prošel kolem nás. Musel sis ji přece všimnout. Nedělej se, že se ti nelíbila.“

 

Vzpomenul jsem si, že jsem prošel kolem, po tom jak se mi podařilo vylít ten čaj, při koulovačce s těmi Votočkovými vnuky. „Já jsem pospíchal, tak ani nevím, že jsme se viděli,“ lhal jsem.

 

„No vidíš kámo. Já si tě všimnul. A mám pro tebe super kšeftík, to budeš koukat. Mám na prodej super věc. To by byl perfektní dárek pro tvou kočku. ...nebo pro tvoji mamku. Je to super tip. Je to prima dárek pro ženskou. Ale mám to jen v jednom provedení. Nádhernej originální kousek. Třeba to bude chtít taky tady tvůj kámoš,“ ukázal na Jindru. „Hele je to za pár kaček, kdo mi dá dřív prachy, toho to je. ...a za pár kaček, říkám. Skoro zadarmo. A přitom si představ, že je to až z Francie.“ Lehce šťouchl do Jindry, aby ustoupil od automatu a sáhnul za něj. Chvíli šmátral a pak vylovil, co tam měl schovaný. Dámskou kabelu. Byla to ta, co zůstala před domem, když sanita přivezla starou paní, kterou zřízenec odvezl do budovy a zapomenutá zůstala na zemi. Jenže to Cikán ani Jindra nevěděli, že o tom vím.

 

„Ta je supr. ...a říkáš že z Francie? Kolik za ni chceš?“ Chytil se Jindra.

 

„No jasně, je to francouzská značka Sfiorentino. Vidíš to suprový prošívání uší? Na to jsou specialisti. To je parádní kousek. Že jsi to ty, nechám to za pár kašek.“

 

„Říkáš, že je to Sfiti...? Francouzská? To je opravdickej luxusní kousek. Kolik za ni chceš? Koupím ji. To bude stará koukat, co ji přivezu z nemocnice za dárek.“

 

„Sfi-o-ren-ti-no,“ přehláskoval Cikán a snažil se udržet Jindrův zájem. „Opravdu za pár kaček. Že jsi to ty, nechám ji za pětikilo. Je to fakt dost dobrá a známá značka. To se bude tvoji kočce líbit.“

Litoval jsem Jindru, že hned naletěl. Za tu krátkou dobu pobytu zde, jsem poznal, že je sice dobrák, ale taky pěknej trouba. To, co ostatním dojde hned, jemu to trvá sto let. A když si něco umane, jde za tím i kdyby to byla sebevětší blbost.

 

„Hele kudrnáči,“ skočil jsem jim do rozhovoru, „odkud tu kabelku máš? Je moc pěkná, fakt zajímavá. Dost dobrej nápad, ji věnovat jako dárek,“ snažil jsem nabulikovat, že o ni mám taky zájem. Natáhl jsem ruku, aby mi ji podal. Nemyslel jsem si, že mi tak lehce uvěří.

 

„Kámo, tobě se taky líbí? Ale já mám fakt jen jednu.“ Bez velkých průtahů mi ji půjčil do ruky.

 

„Jasně. Líbí se mi. Je fakt dobrá,“ vzal jsem si ji od něj a dělal, že ji znalecky obtěžkávám. „ Je lehounká, to se babám líbí. Jaká že je to značka?“

 

„Sfi-o-ren-ti-no,“ přehláskoval znovu. „Francouzská značka.“

 

„Ale já jsem o ni projevil zájem jako první. Jsem rozhodnutej. Za pětistovku, jak jsi nabízel, ji beru. Je fakt super.“ Bál se Jindra, abych mu ji nevyfoukl.

 

„Sci-fo-ren-ti-no,“ opakoval jsem a vsunul ruku dovnitř. „Něco v ní je.“

 

„Jo takový papírový vycpávky. Ty se dávaj dovnitř, aby to vypadalo plnější,“ poučoval nervozně Jindra.

 

„Jo, jo. To se tam dává, aby kabelky nevypadaly tak propadle,“ přitakal mu nervózně Cikán. „Tak co chlapi, kdo si ji vezme. Nebudu zvyšovat cenu, i když je o ni takovej zájem. Prodám ji tomu, kdo mi dá peníze dřív. Je za pětikilo, dobrá cena. Neříkejte, že ne!?“

 

„A hele vycpávka,“ zvolal jsem a vytáhl z ní posmrkanej dámskej kapesníček. „Ta není papírová, ta je nějaká jiná.“

 

„Uf!“ vyvalil Jindra oči na kapesník, kterej jsem štítivě pustil na zem.

 

„A podívejme. Co to v ní ještě je?“ zašmátral jsem ještě jednou dovnitř a nahmátnul hřeben s namotanými vlasy. „A to je bonus pro zákazníky od Sci-fo-ren-ti-no?“

 

Jindra si ještě jednou překvapením odfrkl a Cikán se podrbal v kudrlinách. Napřímil se, roztáhl svá široká ramena a zatnul vzteky pěsti. Cítil jsembjak by mne nejraději rozmáčknul.

 

„No, tak chlape. Přeci takovou kabelku nemůžeš prodávat. To bys z toho měl jenom průser. A měl by z toho i průser kdo by ji koupil. To přeci nechceš,“ zkusil jsem ho zpracovávat a utínat v něm špičky agresivity.

 

„Uf!“ zakoulel Cikán očima a tašku mi vytrhl z ruky. Ramena skrčil a opřel se o stěnu a dvěma prsty si narovnal uzel na pásku. Já si teprve teď všimnul, že už nemá pytlik na cévku. Už ho od ní osvobodili. 'To se teď bude na nás lepit furt.'

 

„No, a to jsi za to chtěl pětistofku,“ rozčísnul Jindra napětí.

 

„No a kolik by jsi za ni chtěl? Vždyť je dobrá?“

 

„A kde jsi vzal tu Sci-fo-ren-ti-no? Co? Někomu jsi ji šloh a pak ji chtěl střelit,“ vpálil mu Jindra.

„Ty mne neser, já ji chtěl poctivě prodat. A odkud je, do toho ti nic není,“ přistoupil Cikán k Jindrovi a pohrozil mu pěstí.

 

„Neser? Ty mi říkáš neser? Ty jsi mne chtěl podvíst a prodat mi nějakou kradenou kabelu. A já vůl ti na to málem skočil!“ naklonil se k němu Jindra a odpověděl mu na pěst pěstí.

 

„Nechte toho chlapi. Jste v nemocnici, přece se tu nepoperete,“ snažil jsem se zabránit hrozécé rvačce.

 

„Hele ty se do nás neser. Stejně je to kvůli tobě!“ otočil se na mne Cikán.

 

„Kvůli mě? Copak já se chci prát?“

 

„Za všechno můžeš ty. Kdyby ses nepletl do ty kabelky, bylo by všechno v pohodě. Sereš mne!“ chytil mne rozčilený Cikán oběma rukama za límec a tašku hodil na zem.

 

Bagety mi vypadly z kapsy a já cítil, jak mne zvedá do výšky. Chtěl jsem ho nějak uklidnit, ale nevěděl jak. Jeho černé oči mne vzteky propichovaly, jak dva divocí bejci toreadora v koridě. Jenže já neměl červenou muletu, kterou bych ty bejky nějak zmátl. Mohl jsem to jen nějak uhrát slovy do autu.

 

„Přeci by ses nechtěl prát v nemocnici. My jsme s Jindrou den po operaci a tobě před chvílí vytáhli cévku.“ Ku podivu mne postavil zpět na zem a pohladil si župan v místě, kde mu předtím vysel pytlík.

 

„No. Jsme.... včera nás operovali a ty by ses chtěl prát,“ přitakal mi Jindra.

 

„Aby ste se z toho hoši neposrali a nechtějte ode mne koupit tašku. Vám dvěma nic neprodám. Vám ne!“

 

„Ty jsi s tou taškou přišel jako první. Tak co chceš?“ udivil se Jindra.

 

Zaujati hádkou jsme si nevšimli, že se tam najednou objevil vousáč.

 

„Tak pánové, to jsme si nedomluvili. Takhle to nejde, nebudu to říkat stokrát. Běžte prosím na své pokoje, lehněte si a buďte v klidu. Tady se musí dodržovat léčebný režim. Pokud mne hned neposlechnete, budu o vašem porušení informovat pana primáře a dám to na zítra do hlášení. Myslím, že je snad každému jasný, jak důležitý je pro léčbu klid a necourat po nemocničních chodbách. Takhle to s vámi dál nejde.“

 

Jindra se lekl a opřel se o automat. Cikán také zazmatkoval a pokoušel se zastrčit tašku tam odkud ji vytáhl, ale Jindra mu v tom překážel. Šťouchl do něj, v domnění, že mu to dojde, ale ten se na automat přimáčkl a nervozně zkoušel čudliky.

 

„Šéfe, ta tady ležela. Tu sme tu teď našli. To není moje,“ spustil kudrnáč na fousáče.

 

„Co není vaše? Nerozumím tomu. Já jsem vám před chvílí posílal na pokoj a vás tu je o jednoho víc.“

 

„Přece tady ta taška není moje. Tu jsme tady našli. Takhle tu stála u zdi a my šli zrovna kolem a říkáme si: Hele, nějaká taška! Že jo kámo!“ šťouchnul do mne Cikán.

 

Doktor si standartně pohladil bradku a hravým krčením nosu si posunul brýle nahoru a dolu.

 

„No, našli jsem tu u bufetu opuštěnou tašku a chtěli ji odnést na sesternu. Trochu jsme se do ní dívali, ale nic v ní není. Jen posmrkanej kapesník a odřenej hřeben. Někdo by ji hned vyhodil, ale říkali jsme si, že ji může třeba i někomu chybět. Taková taška se vždy nějak hodí,“ chytil jsem se Cikánovi výzvy.

 

„Jo ta taška je šik. Francouzská kvalita. Sci-fo-ren-ti-no,“ doplnil Jindra.

 

„ Sci-fo-ren-ti-no?“ podivil se lékař a zakroutil hlavou.

 

„Jo, jo. Šéfe. Právě jsme ji chtěli donést na sesternu, jestli někomu nechybí,“ zamumlal Cikán a mávnutím ruky naznačil Jindrovi, aby netlachal blbosti o její značce.

 

„No dobrá. Tak ji běžte odevzdat na sesternu, ale pak na pokoj. Nemůžete tu tak courat,“ řekl už doktor s pochopením a ukázal mi pod nohy na bagety. „To vám asi vypadlo z kapsy.“

 

„Jo, jo, to mi vypadlo. Chlapi, tak půjdem.“ Zvedl jsem bagety ze země.

 

Cikán si strčil tašku do podpaží a všichni tři jsme se beze slova nasoukali do výtahu a vyjeli nahoru. Okýnkem dveří bylo vidět, jak lékař čeká až výtah zmizí v horních patrech..

 

---