Mikuášská nadílka z Obřího dolu

Ze šupliku jsem vytáhl pokus o krkonošské nářečí.

 

„Kmotra Blažková, povystérčte víc ten knót, ať se světlo vic rožne. Z toho přítmí mi začínajc boleť voči,“ kývnul Matěj na bábu opatrně srkající horký jeřabinový čaj.

 

Stará Blažková, kterou v tomto kraji znají jako kvasňovou bábu, jenž pravidelně každých čtrnáct dní do těchto končin zavítá, aby si přivydělala prodáváním kvasnic po chalupách, se zvedla ze židle a otočila kolečkem petrolejky nad stolem. Silnější světlo naráz osvítilo světnici a odhalilo to, co se dosud skrývalo v přítmí.

 

Na stole stála ošatka s nakrojeným chlebem zabaleným do bílého plátna. Hned vedle rohu byl stav na kterým, tak jako každý zimní večer, tkal Matěj Kopecký. V rohu u dveří na plotně zděné pece se vařila v hrnci voda. Nahoře na peci, kde spávaly děti, ležela složená kostkovaná peřina a polštář. V této večerní době, by měly už spát, ale dnes jim jejich otec Matěj povolil si hrát o něco déle. Na prkenné podlaze u kamen, odkud sálalo teplo, pětiletý chlapec čistil kopyta dřevěnému koníkovi a jeho o rok starší sestra ukládala do papírové krabice hadrovou panenku ke spánku.

 

Vedle kvasňové báby seděla Matějova žena Marie a spravovala roztržené chlapecké kalhoty. Občas se podívala na děti, pak na muže a starostlivě pronesla: „Matěj, tak neuvím v čem boude maulej Matěj s Maruškou choďét letošní zému. Mysleula jsem, že na térhu prodám slípku a za peníze jim koupím nějaké onošené šútypo selskym synkoj.. Ale ty tvérdohlavě néé! Ať ze slípky udělám poulifku, kerá je zahřeje a nestarám se. Že sem tě voubec posléchla. Dnes začalo houstě padat bílé péří z nebe a boty se jim drolej jak suchej mech.“

 

„Nebouj, stará! Žadnej strach!“ zvolal Matěj od stavu a prohodil člunek z jedné strany na druhou, „Néměj uděláno, něják to dopaune. Za ty mizerný nikláky by ti sedlák dal jen děrauvý prošlapaný škerpály, co by nenousil ani pacholé od sklárský pece. Lepčí dyž z té slépky dáme našim dětem pořáunou poulifku, než vonošený boty. Pán Bůh nás nenechá ve štéchu. Nějak se o nás postará. Pomóhl vždy, pomóže i teď.“

 

„Co já to mám, za starého! Děcka boty nemaj a emu je to edno. Sedí u stavu, plátno mu de pomalu od ruky a já se musím nervovať. No, řekněté Blažková, cák to tákhle de?“ potáhla Marie jehlu s nití do výšky a vzdechla ke kvasňové bábě.

 

Ta jen pokývala hlavou, usrkla si čaje a začala do pravidelného klapání stavu odříkávat: „Na cugr, na kafe. Na cugr, na kafe. Na cugr…“

 

„Nestrachuj Marie, jak poudam, Pán Bůh se postara. Neméj strach!“ odpověděl ji Matěj a začal si do taktu odříkávat společně s kvasňovou bábou: „Na cugr, na kafe. Na cugr, na kafe. Na cugr…“

 

„Mamííí, někdo k nam de?“ zvedl se chlapec ze země a přiběhl k matce. Malými prstíky pravé ruky pevně držel koníka a levou se chytil plátěné sukně, která se mu vysmekla. Sedl si tedy k matčiným nohám a ukazoval prstem k oknu, ve kterém se objevila vousatá tvář.

 

„V tomle počausi? Kdo se k nam v ty fujavici do kopce hemuje? Jakej fousatej čerchmant se to k nám tlači?“ nestačila matka zahartusit a přerušilo ji silné zaklepání na dveře.

 

„Kdo v dobrym přicházíš védi. Kdo zlo zde chceš činit, bež preč,“ zamumlala kvasňová bába a skrčila hlavu mezi ramena.

 

„Jářku teta, na co toulik strachu? Ten venku je jistě promrlej na kosť a chce se tu enom zahřáť,“ utáhl si Matěj špagát kalhot a šel otevřít.

 

Všichni s obavami pohlédli ke dveřím a dívali se jak je otevřel a do světnice vletěl sníh. Na zasněženém zápraží stála mohutná vysoká postava v tmavém kabátci pod kolena. Široký okraj klobouku zakrýval horní polovinu obličeje. Spodní část pro změnu zakrývaly zmrzlé dlouhé vousy. Levá ruka zmodralá zimou přidržovala koženou mošnu a pravá se opírala o silnou sukovici, jenž byla vyšší než futra. Na první pohled bylo zřejmé, že je to muž.

 

Když ho Matěj spatřil, trochu v něm hrklo a zapochyboval, zda udělal dobře, že před chvilkou ženu chlácholil a bez obav mu otevřel.

 

'Snad je to enom ňákej pašerák s pálenkou, co sešel z horskej stezky a neví ak jít dál. Ten má svých starostí dosť, natož aby ubližovál a kraď', pomyslel si.

 

„Buď zdrauv, hospodáři. Nechal bys ohřať pocesnýho u kameň? Nožišťata mne bolej,“ setřásl podivný muž z kabátu sníh. „Venku to tu fiči, že bys psa nevyunal.“

 

„Na ohřati tu místa je,“ zamumlal Matěj a ustoupil stranou, aby mohl projít.

 

„Pozdraf pánbuch, hospodyně!“ pokynul holí tajemný muž Marii, ke které se tiskla už i vystrašená dcera s panenkou.

 

„Nebojťe se. To je enom pocesný, kery se potřebuje u nás ohřať a trochu folknouť. Krakonoš se dnes v tom počasi dere,“ zašeptala dětem do vlasů a odpověděla tajemnému muži: „Až na věky!“

 

„Pozdraf pánbu! Pěkně se to víta,“ procedila Blažková a nespustila z něj oči ani když pokládala hrnek s polovinou čaje na stůl. Ruce si otřela o sukni a utáhla pod bradou roztřepaný šátek

 

„No, co že vas to k nam v tudlec dobu přiválo. Poudejte, kam jste se vydál v tomle marastě. Pumrovici na hlavě máte zabílenou, vosiska pomrlý,“ zavřel Matěj dveře a pokynul mu, aby si přisedl ke stolu.

 

„Jdu do Obřého doulu,“ sundal si fousáč kabát a přehodil ho přes tyč nad kamny. Dlouhou sukovici postavil do kouta. Pak si sedl na židli u stolu, z mošny vytáhl dlouhou fajfku a plně ji nacpal.

 

„Do Obřého doulu? To vam máme veřiť? Co byste tam v tole počasi ledal? Uženete si enom spannutej hák, nebo vlehnutinu a bude tě se plazit ne vo jednej, ale vo dvouch berlich, “ obrátila se k němu Marie a než mu zalila v hrnku sušené jeřabinové listí, posadila děti na své místo s šitím vedle kvasňové báby.

 

„Mám tam pod stráni chalupu. Žiju v něj už dlouhy leta. Spanutej hak a lehnutina ke mně nechodi. Z tech nemam nadělano, “ zabafal klidně z dýmky a podíval se na děti. „Mate hezke ratolesti. Cákpák se menujete, caparti? A cák, že v tudle dobu už nespite?“

 

„Pomenovali jsme je po nas. Ta starší je Marie a ten capart se menuje Matěj. Prauda měly by už spať, ale dnes jsem udeulal vyimku a dovolil im si eště chvilu pohrať. Poněvadž…“ nahnul se k němu Matěj a se zakrytými ústy dlaní zašeptal: „Dnes je svatyho Mikulaša a soused od Růžový strouhy mi slíbil, že im v přestrojeni naděli. Má to byt pro ně překvaupeni.“

 

„No, to se dnes už nedočkate. V tomle marastu se nedochodi. Nediute se, že nepřide. Venku se čerchmanti ženi a enem blázen ako vy, by se do té metelice vydal,“ ušklíbla se tiše stará Blažková na Matěje a pak na vousatého pocestného, který znovu natáhl z fajfky, až to provonělo celou světnici.

 

„To byste nebyla vy, abyste nešpehovala, co si tu zrovinka poudáme. Chtěl jsem udělat dětem radosť, aby im Mikulašisko nadělilo. Mám pro ně přichystano několik sladkych křižalek, malouvanyho perníkovyho husara a pannu. Vše je skovaný v nůši, tamle vedle pece za poleny. Celý večer to hlédam, aby se náhodou k tomu haranti nepřichomejtli a nepřišli na to.“

 

„Matěji, nebuď tak nerunnej, neposterčíme už ty caparty spat? Oužili si toho hrani dost a meli by už jit do peři. Venku je slota, že bys ani psa neveuhnal. Toho Mikulášiska se dnes nedočkame.“ položila mu Marie ruku na rameno.

 

„Vy stále čekate Mikulášisko? Vy eště pořád věříte, že přide? Před chvíli to navanulo sneh do voteuřenych dveří, do oken se opíra fujavec a ony věři, že se sem k nam nahoru vysupe Mikuláš. Enom blazen, by se k vam vyprauvil po tej zavatej smerčinskej stezce,“ spráskla ruce kvasňová bába.

 

„Ták vam oběma pěkně děkuju. Před capartama se to snažim utajit a vy to tu drmolite nalas.“

 

„Tatííí, tatííí. On neska chodí Mikuláš?“ vztáhl k němu malý Matěj ruce. „Mikuláš, Mikuláš, neska přide Mikuláš?“ volal dál a vesele skákal po světnici.

 

Jak to uslyšela dcera, běžela k oknu, dýchla na sklo. Rukávem vyleštila kolečko a s hlavou opřenou o rám se podívala ven. Vyhlížela tři postavy. Jednu celou bílou s křídly a hvězdou na čele, druhou také bílou, ale s červeným ornátem. Třetí měla být rohatá s tvářemi pomazanými sazemi. Pamatovala si, jak přišly loni. Pozdravili tatínka dali si sním štopečku pálenky a pak jim musela zazpívat. Jenže to byl jen poprašek sněhu a nebyl problém se k nim dostat. Letos je ho už po kolena a pořád padá další. Venku teď fičí, že není na krok vidět. To se k nim nikdo nedostane. Vždyť i kvasňová bába odpoledne nemohla pokračovat k další chalupě a musí u nich přečkat noc. Maminka ji řekla, že přespí na lavici u pece a ráno může jít dál. Ale Mikuláš to určitě zvládne, čert ten nemusí, ten ať si někde zůstane ve sněhu.

 

„Mamííí! A přinese mi zas Mikulášisko tu vohromnou perníkovou pannu jak leni? Prosím, že mi dá obrouskou pannu. Ustelu ji velle panenky. Místa tam je dosť.“

 

„Já ci taky perník. Já sem byl taky po ceuly rok honej. Já sem nezlobil a dostanu husara. Já chci husara nebo ne, já si přeju perníkového koně. Prosím, že dostanu malovaného koně z perníku,“ podíval se na všechny chlapec a přistoupil k sedícímu vousatému muži. Vypadalo to jako když k velkému obru přicupitá malý skřítek. A protože obr jen bafal z fajfky a očíma vše pozoroval, dodal si kuráž. Šťouchl mu prstíkem do kolena a prosebně se ho zeptal: „Že přide Mikuláš a dá nám perník. Viď, že přide Mikuláš.“

 

„Caparti mete rozum, cák by se sem v tom počasí coural Mikuláš? Cák by se k nam vysupal? Vždyť je venku boží dopuštění. Neviděli ste, jak do světnice zavál sníh?“ přitáhla matka k sobě chlapce, posadila se vedle kvasňové báby a vzala ho na klín.

 

„Mikuláš nepřide? Půdeme spáť bez Mikuláše?“ přiběhlo k ní od okna děvče a začalo natahovat moldánky.

 

„Mikuláš se sem istě nedostane. Venku je opraudu velkej sněhovej hrejkanec. V tom sněhu by někde zafičel a oudy by si polamal,“ utěšoval je otec a podíval se ke dveřím. Jako by v koutku duše doufal, že na ně zachvilku zaklepe soused od Růžovýho potoka s dalšími chlapy, převlečenými za Mikuláše, anděla a čerta. Utišilo by to děcka, a pak by šli v klidu spát.

 

Do dětí jako když střelí. Naráz se rozplakaly a nebyly k utišení. Matka, nevíc si rady, jak by svou chybu prozrazení napravila, objala oba naráz a začala je hladit.

 

Otec, kterému jejich nářek už lezl na nervy, také nevěděl jak je utišit. Bouchl rukou do stolu, až se všichni lekli. „Tak a rychtujte se na kutě. Šůty dolů a než započítam do pěti, tak spať . Toho vašeho naříkání mám pelnu hlavu. Eště musím tkáť plátno a nemoužu se zdržovať harantivými moldánky!“

 

Vousatý muž dopil čaj za občasného zabafání a pozoroval jak si děti poslušně vyzuly boty a postavily je na své místo vedle naskládaných polen. V pláči je to sice nezarazilo, ale byly tiše. Chlapec si sundal kalhoty, dívka si na sobě nechala jen spodničku a vysoukali se do teplého místa na spaní hned vedle komína. Matka zkontrolovala zda jsou dobře přikryté a vrátila se ke svému šití. Otec si sedl pod okno za stav a za postupného přehazování člunku ze strany na stranu začal tkát. Světnicí se rozhlehlo odříkávání kvasňové báby: „Na cugr, na kafe, na cugr, na kafe…“

 

Vousáč se postavil a oblékl si kabát, který mu už oschl na tyči u pece. Natáhl naposledy z fajfky a foukl kouř na schovanou nůši s nadílkou za poleny u pece. Pak na fajfce zaklapl víčko, pověsil si ji dovnitř kabátu. Když si nasadil klobouk, řekl: „Hospodyně děkuju vam za hernek čaje, šmakovalo mi to vaše jeřabinovy bejlí. Je už honě pozdě a já tu nechci nocovať. Pudu pomalu domů. Nechci vám tu ztvrdnouť na noc. Stejně mne nemáte kam uložiť.“

 

„Kam byste šél v tomle počasi? Krakonoš perská snih na všecky strany. Uložiť vás sice nemáme kam, ale tady na lavici velle pece se můžete oblečenej natáhnouť. Dycky nám tam sedávala slípka, kterou sme měli přes zimu ve stavení, aby nemrzla. Lenže z ty žena udělaula dětem polifku. Tak se s ní nebudete musét dělit. A tudle Blažková, bude spáť ve vellejší světnici s nama. Nějak se přes noc pod jennou střechou porovname,“ přestal tkát Matěj a přistoupil k němu chtějíc mu vzít kabát a pověsit ho zpět na tyč.

 

Kvasňová bába něco zamumlala a Marie pozvedla oči od šití: „Já neuvím, neznáme vás, ale snad jste dobrej člověk a neodvděčite se nám špatnym.“

 

„Depak, nepřemlouvejte mne. Sem na takovy počasí uvyklej a v horách se moc dobře vyznam. Víte, po cestě určitě potkam Mikulášisko. Než obejde všecky chalupy, bude to dlouho trvať než dorazi do ty vaši. Budete už jistě všichni spať,“ podíval se na místo, kde na peci ležely děti. Všiml si, jak opatrně poodhrnuly peřinu, aby lépe slyšely. Dělal, že o tom neví a pokračoval hlasitěji: „Řenu mu, že ste ho čekali do noci a nemoli se ho dočkať. Jen ať sem zade. Ať tiše vede, nikoho nevzbudí a nechá dětem nůši s nadílkou u pece.“

 

Na peci to zašustilo, kostkovaná peřina se poodhrnula. Z pod ní vykoukl malý Matěj, ale jak otec zablejskal očima, zalezl zpět a nedutal.

 

„Ale pozor nesmí ho nikdo špehovať. Inák pude do stavení dál a nadílku tu nenechá.“

 

Matěj se plácl do čela a naklonil se k muži: „Maulem bych zapoměl. Já hlava ďurava. Prauda, dětem se musí dát nadílka. To je dobrej napad to takhle zaonačit. Opraudu se v horách dobře vyznate? Přeci en tu nechcete přečkať noc?“

 

„Jak říkam, hory znam jak svoje vyšlapany šúty. A kdybych tu zůstal, kdo bude poudat Mikuláši?“ nenechal se muž přemluvit, sáhl do kouta pro hůl a vykročil ke dveřím.

 

„No, jak menite, ale dybyste si to na cestě enom rozmyslel, můžete se vratiť. Venku Krakonoš řádí, jako by nám chtěl ukazovať, co dovede,“ podíval se mu Matěj do očí a rázem ucítil, jak po něm muž zlostně mrskl pohledem. Přestal tedy s přesvědčováním a vyprovodil ho ke dveřím.

 

„Tu mate. Na posilněnou dvě sejkory. Zbouly nám od obeda,“ stačila mu Marie podat dvě bramborový placky, něž překročil zápraží.

 

Venku byla stále fujavice. Otevřenými dveřmi se do světnice opět naválo trochu sněhu, jako když muž vešel. Na podlaze se vytvořil bílý jazyk, který Matěj rozhrnul špičkou boty, aby rychleji roztál. Po odchodu tajemného muže se vrátil ke tkaní a Marie k zašívání roztrhaného oblečení. Kvasňová bába si přesedla od stolu na lavici a stářím zkřivenými prsty si v klíně mlela v rytmu klapání tkalcovkého stavu: „Na cugr, na kafe! Na cugr, na kafe! Na cugr,…“

 

Ráno jako první byla ve světnici Marie. Ve vědru si opláchla obličej a šla připravovat snídani. Z velkého hrnce v komoře odebrala do rendlíku kyselo, aby ho ohřála. Je ho dost pro všechny a za studeného rána dobře zahřeje. Chleba, zůstal od večera na stole, ten si k němu ukrojí, jak kdo bude chtít.

 

Stará Blažková, co jim donesla kvasnice, spala na lavici v sedě celou noc. Jakmile Marie vešla, vzbudila se a poprosila ji o trochu žitovky. Na oplátku ji rozfoukala horké uhlíky v kamnech a přiložila pár šišek s poleny. Voda se začala vařit hned, Marie si dala s ní. Při tom když pili kávu, se děti probudily. Jako první vyskočil malej Matěj a hned se běžel podívat za naskládaná polena.

 

„Mikulašisko tu bylo! Mikulašisko tu byl!“ poskakoval, jak hned spatřil schovanou nůši.

 

„Maruško, poď se také podívať, co ti v noci Mikulaš přines,“ zvolala matka, aby se dcera podělila o radost s Matějem.

 

Maruška seskočila z pece, protřela si oči a v okamžiku držela Matěje za košili, jenž se nahnul přes okraj velké nůše a vytáhl perníkovou pannu.

 

„Ta je moje.Pro tebe Mikuláš donésl husara,“ vytrhla mu ji z ruky a s radostí si ji prohlížela. Pak opatrně položili nůši na bok, aby z ní mohli lépe vytahovat dárky.

 

Ano, husar tam byl. A nejen husar, bylo tam také velké perníkové srdce se zrcátkem a bohatě zdobený koník.

 

„Mě nadělil husara a i Šemla,“ chlubil se malý špunt.

 

„A moje je ta obrouska panna a sérce! Děkuju Mikulaši!“ vyskočila Maruška na lavici u okna a volala přes omrzlé sklo do stráně.

 

Když ve vedlejší světnici slyšel otec radostná dětská zvolání, došlo mu, že ukrytá mikulášská nadílka byla objevena. Rychle se oblékl a přispěchal k nim. Zrovna když vcházel do místnosti zachytil před oknem rozradostněnou dceru: „Ať radousti neproraziš sklo. Ten včerejší pocestnej vam to přeci u Mikulaša vyjennal.“

 

„Matěj, koukej v nouši eště něco je. Přinnes si z jarmarku opraudu enom husara a pannu? Ale tam eště něco šúta,“ sáhla do ní Marie a vytáhla  z ní dva páry dětských bot. „Jsou ouplně nouvy. To ty?“

 

„Ne, já zrouna ne. A kde se tam vzalo to perníkové serce a šiml? Já kupoval enom a pannu a husara. Vic niklaku sem nemel,“ překvapeně se podíval na kvasňovou bábu.

 

Stará Blažková seděla u stolu a ohřívala zkroucené prsty o hrnek s teplou meltou a palci točila mlejnek: „Na cugr, na kafe, Krakonoš! Na cugr, na kafe, Krakonoš!“

 

---