Na hřbitově

Často tu čtu krátké zajímavé momentky. Mnoho se mi z nich líbí. Tak  se také o jednu pokouším.

Vysoko na obloze svítí slunce a horkými paprsky rozpaluje vše, co se dá. Někde v dáli zakokrhá kohout. Na zpocenou ruku se mi lepí okřídlená mravenčí královna. Ani polednici by člověk do toho vedra nevyhnal. Márnice v rohu hřbitova zeje prázdnotou. Povalené dřevěné máry v ní opuštěně trouchniví již několik let.

 

„Dobrý den. váš občanský průkaz prosím!“

 

Rukou před obličejem si zakrývám sluníčko, abych lépe viděl na policistu. Nejbližší náhrobek mi slouží k odložení zrcadlovky. Jedním hmatem vyndávám z kraťasů občanku a podávám mu ji.

 

Vrací mi ji s otázkou: „Co tu děláte?“

 

„Fotím si náhrobky.“

 

„No, to vidím. A proč právě tady na Chloumku?“

 

„Je to snad zakázaný?“

 

„Ne, ale podezřelý. Víc jak půldruhé hodiny tu fotíte hroby.“

 

„Jak to víte? Sledujete mne?“

 

„Volali nám na stanici.“

 

„Tak i jistě víte, že jsem byl v té zchátralé márnici a opuštěném domku hrobaře.“ Ukazuju na zříceninu s vymlácenými okny.

 

Policista přechází k domku a oknem nahlíží dovnitř. Vidí tam to, co já před chvílí. Povalené kamorky, na stropě pod odlupující se malbou vzor z předválečných let. Oblý výklenek ve zdi bez sošky panny Marie je jak vydloubnuté oko. Těžká skříň svléká popraskanou dýhu. V rohu suché hovno. Na podlaze strouchnivělými prkny prorůstá tráva.

 

„A tohle vás zajímá: To jste taky fotil?“

 

„To jsem také fotil.“

 

Asi šest metrů ode mne se za náhrobním kamenem někdo skrývá. Podařilo se mu tam nepozorovaně přiblížit a teď špízuje. Nevidím ho, ale prozrazuje jej stín. Silueta hrbu a šátku je znatelná. Babka. Stačím udělat jen pár kroků blíž a stín se dává do pohybu. Shrbená postava přede mnou utíká k bráně. Levá punčocha ji padá ke kontníku a odhaluje bílou kůži s modrými křečáky. Protahuje se škvírou mezi vraty a pokračuje rychlou chůzí po cestě dolu k vesnici. Rezavé kolo zapomněla opřené u zdi. Neuklizenou plechovou konev po ni věším na skobu.

 

 

...po chvíli.

 

Policajt už konečně odjel a já s foťákem na krku vycházím před hřbitov. Mám žízeň. Voda ze studny je tak na úplavici. Třeba ji některý z pochovaných i měl. Jejich ostatky prosákly do spodních vod. Rychlý pohled od Habřiny až k Černožicím. Po zapnutém zipu krajiny mi právě ujíždí vlak.

 

---