Okamžik

Celou noc chodil městem. Sedal na trávníky v parcích na místech, kam nedosvítily lampy, a zíral na oblohu. Procházel novými i starými čtvrtěmi, kolem památek i lesklých skleněných věží. Zastavoval se u výkladů na prázdných nákupních třídách a obdivoval barevná světla, odrážející se ve sklech aut. Prolezl několik stavenišť v různých stadiích růstu, železobetonové kostry s rezavými kovovými pruty, čnějícími z konců pilířů, osvětlené studeným bílým světlem halogenových reflektorů. Všímal si obličejů prostitutek, které míjel, zmalovaných a zvláštním způsobem zestárlých, a představoval si, jaký asi mají život a co dělají, když skončí svou noční šichtu. Ke komu se vracejí a proč.
   Když si uvědomil, že se rozednívá, vydal se směrem k řece a ze zábradlí mostu pozoroval východ slunce, cloněný panoramatem továrních komínů. V parku u řeky se pak posadil ke stromu, natáhl nohy a zapálil si.

   Nepozorováno přišlo dopoledne. Park se v mezičase zaplnil majiteli psů a maminkami s kočárky. Pomalu vstal, nohy měl ztuhlé a v botách otlačené, a vyhodil filtr do odpadkového koše. Protáhl se a uvolněně a s úsměvem opět vyrazil do města. Nádherná noc, nádherný den. Ani se necítil moc ospalý. To ale přijde.

   Posadil se v zahrádce malé, příjemně vyhlížející kavárny v rohovém domě na jakési křižovatce. Objednal si džus a po chvíli uvažování prozatím zamítl jídlo. Možná si za chvíli dá zmrzlinu.
   Sledoval procházející lidi, ztracené ve vlastních myšlenkách, na pozadí hřmění motorů. Chvíli si prohlížel zapomenuté noviny a pak jen se zavřenýma očima vnímal vlastní uvolněné tělo a hladkou chuť pomerančů v ústech.
   Probral ho nesrozumitelný hovor dvou lidí, kteří prošli kolem jeho stolku a posadili se k vedlejšímu. V duchu stále viděl napsaná jejich slova, ale neznal význam cizí řeči. Starší manželé si ho nevšímali a zahloubali se do lístku. Očima zalétl na hlouček lidí, čekajících u přechodu, stačilo natáhnout ruku přes plůtek, aby se dotkl nejbližšího, muže v šedém obleku.
   Zaujala ho mladá žena v krátkých bílomodrých šatech, která se na něj chvíli upřeně dívala, ale uhnula, jakmile pohled opětoval. Usmál se a stočil zrak opět na manžele.

   Posadila se přes jeden stůl od něj a objednala si kávu. Dělá, že si jí nevšímá, a ona jeho samozřejmě také ne. Objednává si další džus a znovu otevírá noviny. Očima běhá po řádcích, ale nečte, umí jen česky a anglicky a v místních novinách je mu to k ničemu. Navíc sleduje vedlejší stůl, kde ona právě vyndává lžičku z kávy a pokládá ji na podšálek. Vytahuje z kabelky krabičku cigaret, pokládá ji na stůl a kabelku si dává na klín, něco hledá.
   On vytahuje z kapsy zapalovač, vstává a přechází k ní. Po tváři jí přebíhá plachý úsměv, na okamžik se mu dívá do očí, když zapaluje cigaretu, a pak pohledem uhýbá na žhnoucí špičku cigarety, kterou drží mezi prsty. On se anglicky ptá, jestli si smí přisednout. Napřed je trochu zmatená, ale vzápětí opět s plachým úsměvem přikyvuje.
   Vrací se ke svému stolu pro sklenici a pak si sedá naproti ní.

   Je milá, dospělá, ale přitom dětská. Když se nabízí, že ho jako cizince ráda provede městem, musí se on usmát, když jí popisuje svou dnešní noc. Usmívá se taky a její pohled na něj se nezměnil, což ho naplňuje radostí a pocitem spřízněnosti. Její plachost se pomalu vytrácí, když on začíná cítit ospalost. Napřed vypadá zklamaně, ale pak ho doprovází pěšky do hotelu, i nahoru do pokoje. Opět se směje, když se jí zmiňuje o pohledu, který na ně vrhala recepční v důchodovém věku. Cítí z ní očekávání a strach, když vedle ní stojí ve výtahu. V duchu se usmívá. Malá kabina se plní vůní jejího parfému.
   Přede dveřmi ho, opět plaše, prosí, jestli by mohla použít koupelnu. Překvapuje ho to. Po chvilce z koupelny vychází a loučí se. Přistupuje blíž, jen na krok daleko, a dívá se na ni s hlavou lehce skloněnou nabok. Tentokrát neuhýbá očima, a pocit spřízněnosti se prohlubuje. Její napjatý postoj je porušen, když se naklání, pokládá mu dlaň na hrudník a dává mu krátký polibek na rty. Večer, říká, a vychází ze dveří. Jde chodbou k výtahu a neohlíží se. Zavírá dveře a po krátké sprše otevírá okno a lehá si do postele. I ve spánku se na jeho rtech drží úsměv.

   Po probuzení si znovu dává sprchu, pohled do zrcadla ukazuje černé kruhy pod očima a dva talíře místo zornic. Studená voda ho neuvěřitelným způsobem osvěžuje.
   Pak znovu usíná.
   Zvoní telefon, neznámé číslo. To bude ona. Noc a dopoledne mu připadají jako sen.

   Hned na uvítanou dostává polibek, který není možno považovat jen za přátelský. Vede ho k řece. Večeří u kulatého stolku v malé restauraci.
   Procházejí se městem, její ruka volně zapadá do jeho. Vnímá její vědomí vedle svého, cítí její pocity, úlevu, pokaždé, když na nějakou její otázku odpoví způsobem, který se jí líbí, obavy a nejistotu, když se ptá, kam vlastně chtějí jít. Procházejí kolem kina, vracejí se a vcházejí dovnitř. Ani se nedívá, co hrají, a jde koupit lístky.

   Druhý koktejl. Jiskří jí v očích, už neuhýbá pohledem. Zapaluje jí cigaretu, ale stále sleduje její oči. Uvolňuje se a vnímá jen tento okamžik, ke kterému spěl celý jeho život. Všechno, co se stalo, všechny úspěchy i nezdary, nemoci, nezdařené vztahy, se udály jen kvůli tomuto okamžiku. I předchozí okamžik se udál jen kvůli tomuto okamžiku. Ten předchozí kvůli tomuto. Začíná zostřeně vnímat okolí, cítí lidi ve vedlejší místnosti, mohl by říct, kde kdo sedí a na co myslí, ale nesoustředí se na ostatní, soustředí se na sebe a na ni, a ona to vnímá. Rozšířily se jí oči překvapením. Jemně ji chytá za zápěstí. Neuhýbej. Nic nedělej. Nic nedělej. Uvolni se. Nic nedělej. Uvolni se.
   Pochopila ho, první člověk vůbec, a dívá se mu do očí. Také vnímá lidi všude kolem. Nevšímá si jich a pouze sdílí okamžik. Není zvyklá na to množství pocitů, které přicházejí, a na pochopení a radost, které se bezdůvodně objevují, ale učí se rychle. Chytá ho za ruku, přejíždí mu špičkami prstů po předloktí. Vnímá její pocity, vzpomínku, noc, dotek, extáze. Ztrácí se mu do své představy. Jemně ji vrací zpět a beze slov vysvětluje. Minuty plynou a on ji pouští a vrací se do běžného světa. Ona nechce, ale neudrží se bez pomoci. Dopíjejí koktejl, má v očích slzy.

   Opět ho prosí, jestli smí použít jeho koupelnu. Cítí její uzavřenost a strach z toho, co se stalo. Strach důvěřovat a strach svůj strach přiznat. S povzdechem se snaží potlačit nelibost, ale pak si uvědomuje, že tudy cesta nevede a vrací se zpět k plnému vědomí. Stane se, co se stát má. Neexistuje nic než teď, vše směřuje k tomuto okamžiku věčnosti. Vychází z koupelny a přisedá k němu do postele, zadečkem se tiskne ke stěně a pokládá mu hlavu na rameno. Cítí ten chlad, cítí její nechuť, kterou se snaží přemoci, dva protichůdné pocity. Cítí strach. V duchu se shovívavě usmívá. Cítí svůj smutek, vzdálený, ale přítomný. Získal její důvěru a proto ji vzápětí ztratil, bojí se opět věřit, otevřít se. Bojí se toho, co si o ní pomyslí, stydí se za sebe a snaží se ukrýt.
   Bere do prstů její bradu a otáčí jí tvář k sobě. Prosím. Prosím. Jeho rty se dotýkají jejích. Je jí to nepříjemné, i když ten polibek vlastně hrozně moc chce. Hladí ji po tváři a dívá se jí do očí. Uvolni se. Neboj se. Vidí slzy v jejích očích, jedna její část bojuje sama se sebou. Zažil ten souboj a ví, jak složitý byl a jak dlouho trvalo, než ho alespoň částečně \"vyhrál\". Odvrací od něj oči a dívá se na obrazovku televize na malém stolku. Na obrazovce neslyšně mluví nějaký reportér.
   Jeho ruka se boří do jejích vlasů. Nechává ji dívat se a plakat. Já vím, říká potichu, vím jak ti je. Zasahuje ho vlna jejího vzteku, vyvolaného konfliktem a podpořeného jeho slovy. Obrací se proti němu a vzápětí opadá a mění se v slzy. Teď už pláče nahlas, hlavu ponořenou v dlaních. Nechává ji být a jde se osprchovat.

   Oblečená leží v posteli, oči má zavřené a tváře vlhké. Přisedá k ní a bere ji do náručí. Opět začíná plakat. Hladí ji a drží a nechává slzy téct. Já nechci. Nechci. Opakuje ta slova pořád dokola, stále víc nahlas, nakonec křičí do stropu, nechci, a pak ho odstrkuje a obličejem se zarývá do polštáře. Jejím tělem probíhají křečovité záškuby. Opět si povzdychne a sedá si do křesla, přepíná kanály na televizi a přemýšlí. Zvuky pláče ustávají, ona si sedá a obouvá si boty a jde ke dveřím. Vstává, což ji přiměje zrychlit a ona utíká a dveře se mu zabouchnou přímo před nosem.

   Sedí na lavičce pod stromem, objímá kolena přitažená pod bradou, kolem jsou slyšet cvrčci a tlumené zvuky z ulice. Má zavřené oči. Pomalu k ní přichází, snaží se nedělat hluk. Sedá si vedle ní, ví o něm, ale nereaguje. Zvedá ruku, aby se jí dotknul, ale cítí tu bariéru, a raději se stahuje. Opět vstává a vrací se do hotelu.

   Telefon zvoní. Dívá se na něj a neuvědomuje si, že by ho měl zvednout. V okamžiku, kdy ho to napadne, telefon utichá. Volá zpátky a omlouvá se, že byl v koupelně. Říká mu, aby pro ni přišel dolů. Pokládá a vybíhá z pokoje.

   Omlouvá se mu a chce odejít. Pokládá jí ruku na rameno. Nedokázal by definovat ten pocit, který z ní vychází. Není příjemný.
   Přesvědčuje ji, aby zůstala. Říká, že nemá za co se omlouvat, a že ji chápe. Dívá se na něj a on vidí, že mu nevěří. Cítí zranění, které způsobil, když se příliš přiblížil. Sedá do postele a stahuje ji k sobě. Začíná vysvětlovat.

   Po půl hodině se konečně dostává ke slovům, o která vlastně jde. Podívej se mi do očí. Vidí její pochybnosti, ale podařilo se mu ji přesvědčit. Sundává si boty a se skříženýma nohama se uvelebuje v nohách postele. Dívá se mu do očí, bez ochoty něco vidět. Věř mi. Věř mi a uvolni se. Nemáš co ztratit, nebo máš? Nemáš co ztratit. Dej mi ruku. Vidíš? První akt důvěry. Dej mi i druhou. A dívej se mí do očí. Nemám důvod ti ublížit, všechno bude v pořádku.
   Vše do jednoho okamžiku, zahazuje naději i smutek a věnuje veškerou pozornost okamžiku. Stává se pozorovatelem. Cítí, jak se ona brání. Uvolni se. Tohle je to co chceš. Neboj se toho. Aspoň to zkus.
   Zkouší to. Pomáhá jí, co může. Občas zapomíná sám na sebe a vrací se tak zpátky a strhává ji se sebou. Na okamžik tam ale byla. Je opět blíž. Přitahuje ji k sobě a nutí ji přitisknout se. Její tělo bezmyšlenkovitě poslouchá a obkročmo si mu sedá na klín, kříží nohy za jeho zády. Tohle je riskantní, ale nemá už dnes sílu na jiný způsob. Hladí ji po zádech a dává jí polibek na čelo a pak na rty. Další, a ještě jeden, zlehka, jemně. Nereaguje, jen se na něj dívá. Vnímá váhání, překlánějící se opět na špatnou stranu. Škoda. Nedá se nic dělat. Jednu ruku má položenou kolem jejího pasu, druhou bere dálkový ovládač a přepína televizi na jakýsi hudební kanál. Zesiluje zvuk. Objímá ji teď oběma rukama. Pokládá hlavu na její rameno. Cítí se s ní v bezpečí. Po chvíli si lehá a ona vedle něj, a usínají.

   Ráno je nepříjemné. Připadá mu, že neměl udělat nic z toho, co udělal. Všechno pokazil. Vstává, otevírá okno a vyklání se. Dívá se na hlavy lidí pod sebou a na oranžové slunce nízko nad obzorem. Snaží se přestat přemýšlet a vypustit z hlavy nepříjemné pocity. Chladný vzduch mu nahání husí kůži.
   Slyší šelest a vzápětí se kolem něj ovíjejí její ruce. Otáčí se v jejím objetí. Směje se na něj a dává mu polibek. Pak se trochu zakloní, zkoumavě se na něj dívá, a dává mu další, delší. Táhne ho k posteli. On za zády rukama přivírá okno, nechává se manévrovat a marně se snaží zachytit, co se to děje.
   Lehá si, jak se po něm chce, a ona mu sundává tričko. Sama je vedle něj vzápětí jen v kalhotkách, a natahuje si jeho tričko. Pak si lehá a přivíjí se k němu. Její ruce ho hladí po zádech a po rukou, a dostává polibky na krk. Stále mu nic nedochází, a jen překvapeně leží. Ona se na něj dívá. S úsměvem, ne tím plachým, ale přímo ďábelským. Nelíbím se ti?
   Rozšiřují se mu oči a okamžitě je vtažen do vyššího stavu vědomí. Vnímá ji a náhle chápe, i když by nic nedokázal vysvětlit slovy. Vtahuje ji za sebou, ona už je připravená, čeká jen na ten impuls, který sama zatím neumí vyvolat. Vnímá její tělo vedle sebe, měkké, teplé, hladké, dokonale vzrušující. Vnímá její vědomí, modrá koule nedaleko, která není ani modrá ani nemá tvar. Vnímá své vzrušení, šimrání v podbřišku. Líbá ji na krk, ona zavírá oči a zaklání hlavu. Vlasy, rozprostřené na polštáři, tvoří hebké obrazce. Lehce ho škrábe nehty po zádech, hladí po břiše, po tvářích.
   Dívají se na sebe a oba Ví. Krátká setkání rtů přechází v delší a delší, až se nakonec otevírají a prolínají napořád. On si sedá a bere ji na klín. Je vzrušený, a skoro bolí, když se k němu tiskne. Sundává jí své tričko, vnímá pocit odevzdanosti a důvěry, vrací ho a ujišťuje. Líbá ji a hladí, zkoumá rukama a jazykem. Tiskne ji k sobě, jak nejpevněji může, a ona objetí opětuje, skoro nemohou ani dýchat.
   Lehce, jakoby náhodně se posouvá nabok, díky okamžiku ví, co ten malý pohyb způsobí, co způsobí dotek jeho hrudníku na špičkách jejích ňader. Odlepuje její rty od svého krku a zaklání hlavu. Oči jí jiskří. Dívá se na něj a dostávají se ještě hlouběji, zaplňují tu mezeru, která by zůstala, kdyby každý z nich zůstal ve svých představách. Opět vrtí zadečkem a on zavírá oči a zadržuje dech. Rukama posouvá její pánev k sobě, cítí ji přes dvě vrstvy bavlny.
   Otáčí se a pokládá ji na záda. Líbá její krk, ňadra, bříško, pokračuje stále níž, pak přestává a dotýká se rty vnitřní strany jejích stehen. Ona si stahuje kalhotky on si s ní hlavou mezi jejímy stehny hraje, dráždí a naznačuje, ale pak ona uhýbá a sedá si a vyměňují se a on je najednou taky nahý. Taky si s ním pohrává, nedokáže dělat nic, než neustále dokola zadržovat dech v křeči a pak ho s povzdechem uvolňovat, a ona si na něj sedá, ne úplně, jen opět dráždí, a sedí na něm a ruce má položené na jeho zápěstích, je na lopatkách a ona se usmívá a nepouští ho, jen lehce posunuje pánev a přivádí ho k šílenství a užívá si své i jeho pocity, propletené k nerozeznání. Beze slov vyjadřuje své přání a ona slyší.

   Náhle se ocitl v kavárně na křižovatce a stále se díval do jejích očí, které na něj zíraly v tichém úžasu a vzápětí se plaše odvrátily. Tiše se pro sebe usmál, napil se svého džusu a věnoval další pohled starým manželům.
   Někdo se posadil přes jeden stolek od něj. Koutkem oka zachytil zavíření modré a bílé.

---