JEŠTĚ NIKDO NEDOSTAL PŘED KAMERU SMRT.

 

 

 

FILM  PROSTĚ  ZACHYCUJE  VĚCI,  KTERÉ  JEDNOU NEVYHNUTELNĚ  MUSEJÍ  ZEMŘÍT,  ZMIZET.

 

Když vás někdo poučí, že film sleduje smrt při práci, zajisté má na mysli okolnost, že film vždy zachycuje okamžik dění právě toho, co je zrovna snímáno.  Jakoby viděným věcem zastavil čas, jeho související věcnou podobu naráz konzervoval na dobu příštích desetiletí.

Filmovým obrazem je navždy cosi dáno nezměnně, umrtveno: podoba jednotlivostí i vztahy mezi nimi.

Ve filmu se nedá nic napravit – pouze natočit znovu.

Jak tohle poučení souvisí s mým srpnovým luhačovickým zážitkem?

Když jsme se s tou podivnou osobou míjeli na šířku městské ulice, tedy ve vzdálenosti mezi námi asi 3 metry, viděl jsem ji, jak má být, v celé její svislé výšce.

Jenomže pak, když jsem sledoval detail jejích zubů za otevřenými rty, jakoby se mi dala ve své vlastnosti poznat, viděl jsem ji náhle ze vzdálenosti 40 centimetrů, třebaže se pořád nacházela 3 metry ode mne.

Zkuste si s někým, co popisuji, nápodobu tohoto zážitku vidění detailně blízké osoby současně vzdálené.

Nepovede se vám to.

A to je proto jedna z okolností, které mě v souvislosti s tím luhačovickým zážitkem matou.

Víceméně současné dvojí proporční vidění – jež je ovšem při filmovém střihu možné.

Zážitek jsem si zachoval natrvalo, zakonzervoval.

Jako by se mi děl tenkrát film.

 

 

JEŠTĚ NIKDO NEDOSTAL PŘED KAMERU SMRT.

 

Samozřejmě, že všichni, kteří za zábavou nebo ze všeobsahující je nudy sem nahlédnou, budou takoví ihned povykovat námitkami, že přece už tolik filmových postav zemřelo v průběhu děje, přičemž hned mi samotnému se vybavuje třeba Kapitán Dabač.

Jistě, v průběhu natáčení hraných filmů zemřeli už i mnozí protagonisté, smrt kteréhosi takového nebo takové přímo v průběhu roztočeného záběru se mi však nevybavuje; možná mi kdosi cosi obdobného připomene.  

Pak tu máme celý žánr dokumentárního filmu, zabývajícího se válkami i železničními karamboly, chozením po lanech nad srázy, tedy vším možným, při čem se zhusta před kamerou i umírá. Nemíním v takovýchto žánrových souvislostech pominout ani výčet smrtí domů, stromů, květin, ryb, zajíců, ptáků, jelenů, kosmických raket, též mikrobů.

Nemíním obtěžovat zjištěními druhu, že smrt je vlastně obsažena všude.

Po půlroce mé zbytečné snahy najít kterousi, jež mi za plného stavu vědomí představivost nutkajícím detailem zjevu připomínala fenomén postavy Smrti v té podobě, jak jej známe z mýtů nebo pohádek, mohu tvrdit, že prostřednictvím zatímní pátrací metody ji nesvedu najít, byť někdy, jako třeba včera večer, zblaží mě pocit, že cíli jsem blíž.

Jaká by mohla, ve Wittgensteinově investigativní tradici, být úspěšnější metoda jiná?

Která?

Co kdybych zkusil před Vánocemi tuhle?

 

UDĚLEJTE SI, PROSÍM, HEZKÉ VÁNOCE!

Pokud jste tedy křesťané a nikoli machometáni, pošlete mi, poskytněte, prosím, jakoukoli z možných fotografií, které jste pořídili ve středu 3. srpna v Luhačovicích mezi 14. až 17. hodinou.

 

 

.

---