Ranyt: Proměna; Část XCVIII.

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Po skončení rozmluvy s ostříleným válečníkem chtěl ještě naposledy vidět Wianu. Nešlo mu o žádnou dlouhou schůzku, stačí mu prostě, když ji zahlédne. Stále se proto tvářil nečitelně a coural se ulicemi, aby ji náhodou potkal. Nemusel ani chodit příliš dlouho, aby se střetli. Kráčela proti němu následována jednotkou elfských bojovníků. Nemohli se ani pozdravit nahlas, aby nevzbudili podezření, jen si letmo kývli na pozdrav. Oběma to ale dokonale stačilo. Vždyť pokud přežijí, jistě si na sebe čas najdou. Válečníci s dlouhými luky již zmizeli za rohem.

Na tu noc snad nikdy nezapomene a nikdy si nepřestane vyčítat, že to vše dopustil. Zemřelo mnoho dobrých mužů a ještě více orků a skřetů. Jenže životy těchto bestií se nemohly vyrovnat ani jednomu z jeho vojáků. Truchlil za ně za všechny, za každého, kdo té noci padl.

Posily armády Arfarie do Eptu nestačily přijít včas. Válečníci stáli připraveni na hradbách na svých místech. Před nimi se to jen hemžilo temnými stvůrami. V očích všech byl jasně znatelný strach. Na cimbuří se kouřilo z mnoha nádob, pod nimiž plály ohně. Luky byly nabíjeny bezpočtem šípů. Na jeden jediný povel pak všichni ze spojených vojsk vypálili. Noční krajinou se rozlehly první výkřiky smrti.

Zamrazilo jej až do morku kostí a mimoděk se podíval směrem k elfce. Viděl, jak jediným ladným pohybem znovu do dlouhého vyřezávaného luku vložila šíp, a když zazněl příkaz, pustila tětivu. Šíp prosvištěl vzduchem a zasáhl orka do hrudi. První z příšer začaly lézt po hradbách nahoru. Některé o ně opíraly žebříky, jiné prostě lezly po spárách v nich. Vojáci vyčkávali, dokud nebude co největší počet nepřátel na jednom žebříku, poté je všechny mohli polít vařícím olejem.

Děsivý jekot a pach škvařící se kůže naplnil okolí. Talera z toho mrazilo v zádech, on sám dosud stál na jedné ze strážních věží, odkud celou situaci sledoval. Podle toho, co viděl, zatím snad nezemřel ani jeden z jeho lidských bojovníků, pouze mnoho z řad tvorů před branami. Jenže jich bylo moc. Kam až se podíval, tam stály jejich legie, bojovali tedy téměř marný boj. Povzdechl si, ale zatím se nevzdával. Zde nahoře není nic platný, pokud své pozice nevyužije. Sáhl proto po kuši.

Prohlédl svou zbraň, měl ji radši než luk, byla silnější a dokázala bez problému prorazit i velmi silné brnění. Napnul tětivu a opatrně do ní vložil šipku. Projektil byl mnohem kratší než klasický šíp, ale celý z oceli, což jen přidávalo střele na síle. Zapřel zbraň do střílny a stiskl spoušť. Kovový náboj vydával kvůli rychlému pohybu svištivý zvuk. Neviděl, kam dopadl, byl si ale jistý, že si našel alespoň jednu oběť v širokém výběru nepřátel.

K hlavní bráně se pomalu blížilo beranidlo. Tlačilo je několik desítek otroků všech možných ras, spoutaných k sobě pevnými řetězy. Poháněly je biče jejich krutých pánů. Střely všech bojovníků na hradbách se začaly upírat směrem k nástroji, nepodařilo se ho ale zastavit. Dřevěná křídla se rozlétla dokořán hned po prvním úderu. Ocelová mříž za nimi neodolávala o mnoho déle, než zkroucená se zařinčením spadla do vnitřní části hradeb. Obránci nemohli uvěřit tomu, co se právě stalo.

Uvolněným průchodem začaly do města proudit desítky, stovky válečníků Ga'Bairu. Čekaly na ně připravené oddíly paladinů a pěších bojovníků. Nějakou dobu se jim je dařilo odrážet. Jako další díra v obraně se ukázala narychlo zazděná místa poškozená v předešlých bitvách. Král začínal cítit, že mu teče do bot. Nenechal se ale pohltit zoufalstvím. Zkontroloval, jestli má u pasu meč. Když už by došlo k situaci, že by Ept padl, jistě by ho našli a zahubili snad ještě horším způsobem, než kdyby padl čistě jednou ranou na bojišti. Navíc mají v boji muže proti muži větší šance zvítězit s každým vojákem, který se do bitvy přidá. Dál se již proto nerozmýšlel a hnal se dolů z věže. Nahoře zanechal pouze svého rádce a dva strážné.

U východu jej naštěstí čekal kůň tak, jak ho tam zanechal. Vyhoupl se do sedla a jel se přidat ke své jednotce. Kopyta zvířete klapala po městské dlažbě. Do cesty se mu postavil jakýsi podřadný skřet, jedinou ranou jej připravil o život, ani nezpomalil. Ke svému potěšení téměř hned našel generála Onyxe a další muže. Tentokrát se již starší muž netvářil tak klidně jako předtím, v jeho očích ale přesto plálo odhodlání.

Pozdravil vládce příslušným letmým mávnutím ruky, jelikož právě zápolil s několika nepřáteli najednou. Taler nemeškal a vyrazil příteli na pomoc. Rozdával svou čepelí pádné rány na všechny strany a působil tak soupeřům značné ztráty. Jízda se dala do pohybu, bylo jí potřeba u další trhliny v hradbách. Všichni věděli, co přijde. Rytíři hnali svá zvířata až na pokraj sil, jen aby zamezili katastrofě.

 

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---