Hráškový kostým

Možná, že někdo z vás má podobnou zkušenost z nástupu do nového zaměstnání. Služebně starší kolegové a nadřízení se na vás dívají, jako na divný hmyz. Prostě nechápou, že nové koště dobře mete. A jak jim to nandat? Napsat o nich povídku.

   „Kurnik! To mám zase smůlu. Mě to snad uteče do kalhot,“ vzdychám před obsazeným záchodem.

 

„Vole, běž vedle. Vždyť je to stejně jedno, kde se vychčiješ.“ Za dveřmi trůní Jarda, služebně starší kolega.

 

Otevírám tedy dveře s nápisem dámy, zaklapnu západku a zvednu prkýnko.

 

„Ty baby to tu mají jako v parfumerii, do nosu se mi dere levandule a citrón. Stejnou vůni na záchod dává moje stará,“ pomyslím si nahlas.

 

Z vedlejší kabinky je slyšet Jardu Splachuje a odchází se slovy: „Jo, mají to tam navoněný jak někde v cukrárně. Dej si kremroli, vole!“

 

Ještě nejsem hotov, a už vržou dveře do chodbičky. Doufám, že nějaký babě neblokuju hazlik. Potřebuju si uprdnout a nechci se ztrapnit. Cítím, že to bude pořádnej pšouk. Ouha! Prd mi proklouzuje a nahlas kličkuje do éteru. Kurnik! Zrovna někdo bere za kliku moji kabinky.

 

„Omlouvám se, je obsazeno.“ Je to Rezavá Marta? …nebo silná Oli? Žádná jiná v práci není. Petra má volno a Jiřina si odskočila do krámu pro svačinu. Podle razantnosti úchopu kliky to typuju na Olinu, ta jde do všeho s vervou.

 

Asi pět vteřin je podezřelý ticho. Něco zašramotí. „Co tam děláte?“

 

Tak na tuhle ženskou jsem zapomněl. Ta mi vypadla z paměti. Vůbec mi nenaskočilo, že na záchod také chodí naše šéfová. Pětatřicátnice plná ambicí a představ o své kariéře. V duchu se směju. Krátce střižená blondýna s perfektním makeupem a hráškově laděným kostýmem má přes ramena přehozený bílý plášť. Stojí v šeru před dveřmi a křiví svůj mlsný nosánek nad tím, co právě slyšela.

 

Cítím, že otázka je směřována na mne a ne na uklízečku vytírající chodbu.Neodpovídám a hraju nic netušícího troubu. Ta ženská chce řešit mou přítomnost na dámském WC?

 

„Slyšíte? Co je vám k smíchu? A vůbec, co tam děláte?“ opakuje a nehty dvakrát ťukne na dveře.

 

Přeci se sní nebudu bavit ze záchoda?!

 

„No tak! Jste tam přeci Jaromíre! Co tam děláte?“ Teď klepe hlasitěji.

 

„Co bych dělal? Jsem na záchodě,“ odpovídám a zapínám si kalhoty.

 

„To je dámský záchod. Tam chodit nemůžete.“

 

„Proč bych nemohl. Potřeboval jsem nutně a náš byl obsazenej.“ pronáším ležérně a tahám za splachovadlo. Prkýnko hlasitě klaplo, když jsem ho dával dolu. Vycházím ven.

 

Šéfová stojí přede dveřmi. Její lodičky ladí s bílým pláštěm a knoflíky na kostýmu. Růžově nalakované nehty si hladí. Zakrývá nervozitu.

 

„Co jste tam dělal?“ Strká ruce do kapes pláště. Upřeným pohledem jak na zločince mne nutí k přiznání.

 

„Vždyť jsem vám říkal, že jsem potřeboval na záchod, náš byl obsazen,“ cedím mezi zuby. Vztek se mi snad za chvilku urve z uzdy.

 

Šéfová si mne měří. Rukou naznačuje, abych odstoupil a jde na průzkum záchodu. Nad mísou se lehce naklání. Nechápu, co tam chce objevit. Asi je zvědavá, jestli v tom místě tvořím stejné produkty jako ona. Do hlavy ji brkná provázek splachovadla. Leká se ho. Chytá ho mezi prsty, jako by držela malou hrušku.. Svou revizi končí pohledem za dveře. Při tom musí zcela vkročit dovnitř a malinko je přivřít. Západka zámku ji podhrnuje plášť a zanechává tmavou šmouhu na kostýmu. Škodolibě se raduji, jak se jí ta buzerace vymstila.

 

„Tam nebudete chodit. Náš záchod nebudete používat. Rozuměno? Co jste tam dělal?“

 

„To se mi ještě nestalo, aby někdo z mých nadřízených řešil, na jakém záchodě jsem byl. Myslím, že jsme dospělý lidé a nebudou z toho dělat vědu. Neřeknu, kdyby to bylo někde v továrně, kde je stovka zaměstnanců. …ale tady, kde nás není ani osum?“

 

„Co jste tam dělal?“ ptá se mne opět.

 

Říkám si: Jarouši, drž se! Je to prostě kráva. Přece tě ta přerostlá barbína nevyvede z míry! Prostě té krávě řekni od huby, že ses tam byl vychcat a jestli chce, může ti příště dělat odbornýho poradce. Upozorni ji, že podle předpisů BOZP nemůže zvedat těžký věci. Když to nechápe slušně, tak to pochopí jadrně.

 

„Tak já vám to tedy řeknu, co jsem tam dělal?“ Stavím se před ni a dávám si ruce v podpaží.

 

„No, to by mne zajímalo, proč jste šel zrovna na naše Wé Cé,“ štěká a chce mne utopit na lžíci vody.

 

„Tvořil jsem tam buchtičky se šodó.“ Všechno ve mne vaří, ale nenechávám na sobě vztek znát. Opouštím tam tu krávu, ukazuju ji záda a vycházím na chodbu. Vítězně odcházím s hlavou vztyčenou. Procházím kolem uklizečky, která ještě stírá podlahu. Nevidím kbelík. Zakopávám o něj. Voda vyšplouchne. Padám na všechny čtyři. Můj pohled míří k otevřeným dveřím záchoda. Vidím v nich siluetu hráškového kostýmu.

 

„Proboha! Co to děláte?“

---