Letos kapr nebude

   Přede mnou ve frontě stojí asi šest lidí. Právě se řada posunula a já se dostávám k úrovni kádě, o kterou je opřený podběrák.

   „Tak paninko, jakýho pak chcete?“ ptá se mladík v gumové zástěře. Zmijovka mu padá na stranu.

   „Koukám, že už zbejvaj jen malý. Já bych chtěla tak tříkilovýho. ...a může být i větší,“ odpovídá mu menší žena ve fialové bundě.

   "Tak se na to kouknem." Mládenec bere podběrák a loví v kádi. 

   Voda mi vycákla na kabát, kousek poodstoupím a šlápnu do červeného pramínku. Dívám se odkud se tam bere. Kape z pultu, na kterém je zakrvácené prkno.

   "Prosím ho zabít. ...a bez hlavy.“

   Jedna silná rána stačí na omráčení. Pak silný nůž zajede do žaber a oddělí hlavu od těla. Místo otázky pohladí špička nože rybí břicho. Paní kývne. Po rychlém řezu vykouknou vnitřnosti. Dva zkřehlé prsty s krví za nehty je vytrhnou a s hlavou hodí do kbelíku.

   „Máte to za dvěstě dvacet pět.“ Slyším při opuštění fronty.

   Několik vteřin je po mně mezera jak po vylomeném zubu. Pak se zaplňuje.. Dochází jim, že se do řady nevrátím.