POMNÍK MÉ KRÁSNÉ PŘÍŠTÍ SMRTI.

 

 

ARCHEOLOGIE SMRTI JAKO INDIVIDUÁLNÍ MYTOLOGIE.

 

"Za každý takový kousek vám i vašim přátelům a známým, které FB oslovíte, opravdu moc děkuji, a za odměnu přeji za každou fotografii hezké křesťanské Vánoce, zatímco mochametánským peklem budu natrvalo strašit, kteří ne."

 

Vstupním citátem jsem dokončil anonci načatou již minule, abych jejím zněním ilustroval jediný svůj úkol na už poslední můj ještě příští zbývající čas – též paralelně tímto zveřejněným cílem doložil, že jednou z nejběžnějších metod archeologických činností je rekonstrukce.

 

Jsem si vědom, že nikdo mi vyptávané fotografie neposkytne, též mou předchozí výzvu nerozšíří vším svým úsilím a všemi komusi dostupnými prostředky mezi jiné po jemu dosažitelném společenském okolí.

Vůči majestátu smrti se poklonit nesvedou.

 

Takový ovšem nezájem mi však nabízí možnost analogie, tedy poskytnutí jevnosti či vlastnosti, jež je elementárně určující charakteristikou každého skutečného myšlení – obdobně namáhavě a často bez výsledku se dnes dolují archivní materiály a dokumentace související s časy (s čímsi, co lze nazvat smrtí dějinnosti nebo přítomnosti) vzdálenými mnoho desetiletí.

Nic se tady kvůli obdobně dobytečně tupému nezájmu jatečných stád analogicky nikdy nezachová po Židech, po muklech, po čemsi lidsky stejně zásadně jiném, všeho smrt, bezpamětí, táhnoucí se desetiletími jako vždy právě všedně přítomná genocida.

 

Kdysi před pár roky jsem v ostravské galerii na kterési absolventské výstavě viděl namalovaný obraz, z jehož popisku mi vyplynulo, že se jedná o malířskou rekonstrukci či zpodobení jednoho archu architektonické vizualizace části exteriéru tenkrát ještě příštího ohromného ostravského obchodního komplexu, nazývaného analogicky poněkud neústrojně rovněž galerie, s názvem Karolina.

 

Tehdy, v době dotyčné výstavy s obrazem plným siluet budoucích lidí (z nichž jedním jsem mohl být příští já), ještě jeho obludné krabicové budovy nestály – přičemž já posléze za všechna ta dlouhá léta dovnitř nich po dostavění doposud ještě ani jednou nevstoupil.

Zřejmě proto, že do mrtvých snů se nevchází.

Malířku vzpomínané predikce jsem neznal, přesto mě tamten absolventský obraz vzkazem nebo předpovědí budoucího dávno zmrtvělého děje dodnes fascinuje – a diví mě pouze, že není někde v tom dnešním areálu vyvěšen, v účelu čehosi jako zpodobeného mementa před dávnem vymyšlené budoucnosti těch, kteří místy procházejí oním tehdy jakže budoucím dnes.

Trvalý billboard, k němuž by dneska obdobně stejně nikdo nevzhlédl.

 

Je ovšem možná namalovaná rekonstrukce jiná, luhačovická, podklady pro ono cosi jako v Autocadu zvizualizovaný záměr jakožto námět jsem v textu mé povídky již poskytl.

 

Pro nezájem oslovených nebudou k dispozici dokumentující fotografie, mohl by však vzniknout dokumentující obraz, nahrazující nedostupnou obrazovou dokumentaci.

Kohosi například olejomalba, jejíž ikonografická konstrukce náhodného srpnového pouličního setkání mne a Smrti by byla považována za správnou či oprávněnou již v dávných časech gotických.

 

 

POMNÍK MÉ KRÁSNÉ PŘÍŠTÍ SMRTI.

 

Odhaduji, že z myticky starodávného Velehradu to do Luhačovic nebude letem vzduchem dál nežli 50 kilometrů, z Luhačovic samých zas mezi bohyně na Žitkové následně ještě míň.

Ve Velehradě mají hřbitov na západním konci obce, kdo míní, vystoupá k němu mírně do kopečka; na zdi napravo od barokní branky vystavěné do oblouku si pak ten pozornější může přečíst na černobílé smaltované tabulce tato dvě památná slova: ČÍSLO POSLEDNÍ.

Místního kameníka znám, jmenuje se Laďa, jeho firma má sídlo ve vedlejších Tupesích.

 

Kdyby mohlo být po našem bez úředních povolení, dávno by již stálo nedaleko luhačovického nádraží cosi jako vztyčené mauzoleum.

 

Třeba jen svislý sloupek z nějakého odpadového materiálu, který by v kamenictví Laďovi časem zbyl – nebo jen stojící železobetonový kůl jaké se po okolí používají ve vinohradech k vypínání natažených drátů.

Celek by doplňovala přilepená kovová tabulka s vygravírovaným vysvětlujícím textem, pořídit cosi takového bych byl schopen za dvě stovky, ne-li míň.

Místo, kde se všechno tenkrát první srpnovou středu ve 14:35 stalo, popaměti neurčím, utkvěla mi pouze jakási periferijní vzpomínka barevnosti budov vzdáleného pozadí, možná, že se mi na místě samém, až sem na jaře dojedu a rozhlédnu se, vybaví cosi víc.

 

Zásadnější je pro mne jiná informace, které jsem si tenkrát v tu první srpnovou středu všimnul v Luhačovicích o chvíli dřív předcházející mému setkání – každý rok se tam o prázdninách koná sochařské sympozium, jehož účastníci tesají, odsekávají a řežou z bývalých kmenů jeden za druhým svislé kýče, které posléze místní Okrašlovací spolek rozmisťuje po celém městě, jehož součástí je, mimochodem, i ta již vzpomenuta loučka povlovně stoupající k místnímu nádraží.

 

Možná se mi povede vetřít se kterýmsi mým příštím e-mailem až do prostředí desky předsednického stolu luhačovického Okrašlovacího spolku – jinou cestou ke zdaru by mohlo být ždímání nabídky poskytované prostřednictvím google.com, nato rozvíjející loudění identit účastníků loňského sympozia, poněvadž mnozí z nich by mohli být účastníky toho opět budoucího o prázdninách roku za pár dní již sedmnáctého.

 

Není přece nic složitého na představě, aby kdosi, jenž v minulosti zcela snadno svedl například lázeňskými turisty jakže oblíbeného vodníka, vytloukl letos z duše kmene cosi jako dvousoší Anděla smrti, nebo dokonce dvojfiguru moji v páru s krásnou příští smrti mou.

Tahle ikonografie bývala přece častá v tvorbě lidových tvůrců, stejně jako třeba barokního sochaře Matyáše Brauna.

 

Můj příští dílčí cíl je tedy jasný: vyhledat a přemluvit kohosi, aby vytesal.

Na případnou takovou zprostředkující pomoc kohokoli jiného se ani v této jednotlivosti nemohu spoléhat.

 

Ke všemu zlému ovšem tento můj zcela krotce jednoduchý záměr samozřejmě v lázeňském prostředí Luhačovic ihned nabývá podoby čehosi jako teroristického skutku nebo alespoň sabotáže, neboť v místě, kde se léčí, dokonce uzdravuje, jakákoli připomínka smrti je brána jako nepříjemná, poněvadž zločinně kazí hlavní místní kšeft, jímž je ozdravnost jako útěk kohosi předtím určeného leda tak k odnosu na márách.

 

Poněvadž tedy jakákoli zmínka o smrti je v Luhačovicích zapovězena, musím zřejmě spolu se svým pomníkovým záměrem odejít jako nějaký záškodník do účelu co nejhlouběji možné ilegality, dokonce to bude v jistém smyslu stylové, připomenu-li, že v Luhačovicích se svého času léčíval i Leoš Janáček, autor disidentské opery na motivy Dostojevského undergroundové knihy Zápisky z podzemí – přičemž jen tak letmo v jiné korespondující souvislosti uvedu, že i zmíněný skladatel kdesi na luhačovické kolonádě taktéž potkal osobu jeho krásné příští smrti, které rovněž, ovšemže, v tamním veřejném prostředí doposud pomník vztyčen nebyl, i přes letité estetizující panství místního Okrašlovacího spolku, kšeft je kšeft.

 

Neabdikuji, nerezignuji však přes všechny předestřené strázně ze svého záměru veřejného luhačovického pomníku.

Poněvadž pozůstává mi ještě jedna možnost zcela mimo likvidační kompetence luhačovických úřadů.

Vyšla by mě sice na takových dobrých 5 000 jednotek tamější měny, znění závěti jsem zveřejnil na samém konci mé související třicetistránkové povídky, co mi tedy brání z částky odkázané milionové sumy začít utrácet…

 

 

 

.

---