BORŮVKA

     Na samém vrcholu skály Le bout du Monde rostlo docela malé borůvčí. Byl teprve květen a bobule byly ještě zelené. Až ... až na jednu jedinou. Její modř naplňovala mou duši jakousi pohodou a klidem. Byla modrá, ano, modrá, stejně jako vesmír a byla veliká a přece tak malá a křehká a vznešená a ... a nádherná. "Jistě bude sladká," pomyslela jsem si a mé nedočkavé dětské ruce se natahovaly pro tu malinkou kuličku ovoce. A už její modř, její tělo, spočinulo na mých rukách a vzápětí i v mých ústech. Byla trpká. Vůbec nebyla dobrá. A už vůbec ... nebyla

     Jsem sobecká? Asi ano. Vždyť to bylo krásné, pozorovat tu malinkou borůvku, jak mění svou modř v purpur a šarlat a karmín a magentu, jak mění barvu od východu do západu té ohnivé koule, které my říkáme slunce. Ale já ji zabila, jsem vrah! Co krásného mohu sledovat teď na věčné skále smrti? Snad modř na mých prstech, snad ten pláč, ty slzy obyčejné bobule, snad krev ... ? Dokud ještě žila, činila mne šťastnou. Snad jsem doufala, když bude jen má, budu šťastná stále. Teď je má, je ve mně, v mém těle, ale tělo je slepé. A duše?

     Pozoruji prázdné nic, kde kdysi prodlévala svůj čas docela malá borůvka, která mě naplňovala tím klidem, jenž mi teď tolik chybí, stejně jako ta borůvka. Ano, jsem sobecká!