Paní Martička

Honzík

Honzík nemohl vzrušením usnout. Nzítří se měli v hodině tělesné výchovy potápět pro puk. A stalo se. Potápěli se pro puk. Celá třída, děti s vypouklými bříšky a mezi nimi Honzík. Když na něj přišla řada, paní učitelka hodila do vody tu úžasnou věc. Žbluňklo to tak nějak zvučněji. Honzík měl toho sladkého zvuku rázem plné uši. A hned skočil po hlavě do vody. Leželo to na dně, černé jako puk, velké jako puk, ale puk to nebyl. Když na to sáhl, bylo to těžší a … Hladina se zvedla detonací. Bazén připomínal velkou nádobu s dršťkovou polévkou. Dětem mezitím ze všeho toho zdravého pohybu vyhládlo.

Paní Martička

Paní Martička je cukrářskou kouzelnicí. Rakvičky, větrníky, laskonky, mléčná kolečka i módní medovníky, to všechno dobrá paní Martička umí. Už tělem to říká: vlasy jak z cukrové vaty, tvářičky marcipánové, ňadra rozkypělá smetanou, břicho baňaté, zadnici našlehanou. Usadíš se u stolku a už ti nese kakaovou rolku. A k tomu čokačíno, na žízeň a na šmak. „Vaječný koňak?“ usměje se a povytáhne zástěru z oříškových stehen. „Tak našlehanou,“ mává ve dveřích popletený milec.  

To strašné nic

Tváří se jako lesní plod, který ví, že bude brzy pozřen nenasytným živočichem. Co se asi stalo té dívce s beránčími kudrlinami? Jede metrem někam do Strašnic a ve tváři má něco jako hrůzu ze strašného nic. Pak vstane, vztyčí se do výšky, a ukáže pevné nohy. A muži, ta nenasytná zvířata, se zadívají tím směrem, k tomu jejímu strašnému nic.

Mráz smrští i ocel

Mráz smrští i ocel, natož lulíka v kalhotách nočního chodce. Takto znemužněn odkládá návštěvu některého z lupanarů v boční uličce a dává se bezpečí domova. Tomu se říká „nepřízeň pičasí“.