Opasek

Opasek

„Dě-dek-Ajzn-štajn, dě-dek-Ajzn-štajn,“ pokřikovala parta výrostků na starého muže v  tmavomodrém baloňáku, když vysokou postavu zahlédla onoho  dne  ve dvorku. Zjevil se jako by  zničeho nic, neslyšeli žádné kroky, prostě se vynořil z nízké husté mlhy. Pustil jednou rukou  rukojeť staré kárky, bez níž si ho ani nedovedli představit. Zahrozil pěstí a německy zanadával, nikdo mu nerozuměl. Pak kormidloval  dvoukolák  k nejbližší nádobě na odpad. Panty víka, zatuhlé rzí a mrazem, zaskřípaly a děda  začal přehrabovat krámy uvnitř. Posměšků si už nevšímal.

Děti se schovávaly v bezpečné vzdálenosti za širokým kmenem staré hrušně a podivnou osobu odtud pozorovaly, tam se jim to krásně bálo. Měly zimní prázdniny a nový podnět  byl dobrý k fantazírování.

„Vidíte na káře ten špinavý pytel? Naši říkali, že  každé děcko, které chytne po setmění venku, do něj hodí, zaváže  a odveze. Doma ho zabije a v noci zahrabe na zahradě.“

„Proč má na zádech pod kabátem ten velkej hrb?“ vyhrknul někdo v partě s hrůzou v hlase.

 „Přece proto, že se ve dne ohýbá nad popelnicema, a v noci kope u domu v zahradě hroby, to je jasné.“

 Poslední dobou byl pan Ajznštajn zajímavý ještě něčím: na výpravách od popelnice k popelnici ve starých čtvrtích města nalezl mourovaté kotě. Vyhozené, jak jinak. Dal mu najíst a naučil sedět na rameni.  Od onoho dne putovalo s ním. Pevně se drželo drápy a na každého, kdo by snad přistoupil blíž, syčelo. Stalo se podobným vyvrhelem jako jeho pán.

Rychle se stmívalo. Do dětí jako když střelí, rozutíkaly se do svých domovů.  Povídačky o únosci, dědkovi Ajznštajnovi, měly v čerstvé paměti. Ten zrovna něco vložil do plátěného pytle a odjížděl i s kocourkem ulicí pryč, snad se rozpustil v mléčné mlze. V přeplněné chodbě  zchátralého domku za sídlištěm vyndal  všechny věci, které ho v popelnicích zaujaly.  Byl to sběratel: budík, vytlučený hrnec, kožený pásek hnědé barvy, vše se mohlo  - někdy v budoucnu – hodit!

 Odložil si dlouhý plášť a baret na věšák za dveřmi. Popadl kocoura a postavil na stolek.  Na krk mu připevnil obojek a zapnul na první dírku. Bylo to hodně těsné, ale aspoň se za něj nikde nezachytí, jak by hrozilo v případě volného pásku kolem krku. Dnes měl úspěšný den: našel věc užitečnou pro kotě. Přiložil do malých kulatých kamínek a ohřál si v kastrolku polévku, odlil i kocourkovi do talířku. Dědovi nebylo dobře, stále kašlal, a tak šel brzy do postele. Kocour zalezl do jeho nohou. Usnuli.

Sníh z růžového mraku přistrojil pouliční lampy do čepic, trochu našišato, a rozplynul se ještě před úsvitem. Ráno bylo město bílé.

 Kotě v hnědém, žíhaném kožíšku se probralo ze spaní. Vykouklo ven přes sklo okna a přecházel je zrak, sníh ještě nezažilo. Dojedlo zbytek polívky v hrnci na studených kamínkách a čekalo, až je děda vypustí na zahradu vyvenčit. Ale z postele se ozýval jen kašel a sípot. Hrabalo nožkama v pilinách a uhláku. Děda nevstával. V místnosti byla zima. Kotě vyskočilo k člověku do peřin a navzájem se zahřívali. Tak plynul čas a nic se nedělo, starý muž stále ležel. A potom někdo klepal na dveře, ženský hlas volal:

„Pane Ajznštajne, jste doma, nesu vám důchod, otevřete…“ a on jen cosi   zachroptěl. Šlo to ráz na ráz. Paní pošťačka nakoukla dovnitř oknem a zavolala doktora, sanitka odvezla nemocného, měl zápal plic. Kocourka vyhnali z domku ven, aby tam nezůstal zavřený.

Děda byl pryč a v zahradě sníh a zima. Několik dní kotě posedávalo  v dřevěné boudě u domku, ale hlad jej vypudil ven, do ulic. Pamatovalo si, že u popelnic bývaly cítit zbytky vyhazovaných jídel, a tak se vydalo do dvorků, kudy chodívalo s hrbatým pánem.

 Kocourek v noci  vyskočil na popelnici a strčil tlapku pod její víko. Drápky zachytil igelitovou tašku a shodil ji na zem. Vlezl dovnitř a většinou našel něco k snědku, i když ne tak dobrého, jako bývalo jídlo od dědy Ajznštajna.  Někdy se popral s potkany, kteří také šmejdili v odpadcích.

Tak se protloukal den ze dne, polodivoký, beze jména a s těsným obojkem kolem krku. Sníh dávno zmizel a konečně bylo tepleji. V noci občas u domků ujídal jídlo z misky nějaké cizí kočky, ale vždy dával pozor na psy, bál se jich. Také lidí. Postupně se dostal až na samý okraj města, kde to již neznal, tam děda nechodil.

Ocitnul se vprostřed starých usedlostí, kopců a zpustlých zahrad. Rád sedával na slunci, měl pelech ve staré trávě pod hustými větvičkami zkřivené trnky, kam ani při dešti nezapršelo. Zato ráno už byl vyhřátý jarními paprsky. Poblíž se pásly srnky. Kocour přes zimu hodně vyrostl. Bavil se lovem slepýšů, kteří  vylézali na rozbité kamenné zídky v zahradě a slunili se tam. Dopadlo to tak, že sotva některého chytil a pohrával si, s živou,  leskle šedou “tkaničkou“ od bot, pustila ocásek a rychle zalezla pod travnatý drn. Chvíli tlapkou dorážel na ten kousek kůže bez pohybu, pak se začal  nudit. Bezvadné povyražení bylo i s kobylkami, které vyskakovaly v neudržovaném trávníku do velké výšky. Chňap – a chutné sousto uvízlo v tlamičce.

Byl už statný, ale přezka obojku zůstala upevněná  na první dírce, jak jej zapnul, tehdy malému kotěti, děda. Kocourovi se špatně polykalo a neměl šanci sám se toho koženého opasku zbavit. Zarůstal mu do krku.

Už to byl skoro rok, kdy se toulal venku, a zase padal sníh.  Hledal na zimu nový úkryt a v blízkosti kopce zvaného Zvířecí vrch se potkal se obrovským starým kocourem s fleky na kožichu a bílou náprsenkou. Byl to Kryšpín z farmy. Zachoval se  velkoryse, očichal ho a olíznul růžovým jazykem hlavu, jako by jej vyzýval, aby šel za ním. Kryšpín byl přátelský, všechna zvířata z farmy kromě namyšleného kozla Emana s ním kamarádila. Snad poznal, že nový kocourek je v nouzi, a vedl jej sněhem. V mohutných ťápotách po něm našlapoval hubenýma nožkama mladý tulák. Neztrácel tak sílu vyšlapáváním stop ve sněhovém nadělení. Ocitli se před chatkou na farmě Zvířecí dvůr, kde bydlelo hodně zvířat. Farmářka nechávala na talíři před chatkou vždy dostatek jídla pro kočky, kterých tu bydlelo kolem dvaceti.

Kocourek měl takový hlad, že se vrhnul na baštu a hltavě jedl. Farmářka byla uvnitř a vařila na sporáku veliký hrnec brambor pro prasata Toničku a Janičku. Slyšela zvenku nějaké cinkání, to už asi jde Ježíšek, usmála se, a vykoukla  za dveří. Spatřila nějaké hnědé zvíře, jedlo a něčím bouchalo do toho talíře, a přes klepání ani neslyšelo, že se otevřely dveře. V šeru tipovala, že je to lasička, protože obrys dlouhé hubené postavy se slabým krčkem tomu napovídal.

Nový přírůstek se usadil v seníku, pod ním byl chlév s prasaty, kozami a dvěma ovečkami, na půdičku šlo od nich teplo. Každý večer, za soumraku, se plížil k chatce na jídlo, a farmářka zjistila, že je to kocourek s něčím divným na krku. Poznala jej vždy podle bouchání do talířku.

Pomalu se k němu přibližovala a konejšivě hovořila, aby  dovolil  prohlédnout zblízka ten obojek. Trvalo asi měsíc, než se nechal jemně pohladit a později odchytit do přenosné klícky. Veterinářka jej uspala a vyjmula předmět zarostlý kolem hlavičky. Ošetřený kocour byl pojmenován Opasek.

Ještě po letech bylo možné rozpoznat znatelnou rýhu na obrysu jinak již statného kocoura.

Opasek prožil na farmě dalších šestnáct roků. Kryšpín a další kamarádi ho přijali do party a prožíval s nimi další dobrodružství, ale nikdy už nebyl v nouzi a sám.