Štěstí pyšných zvířat

Vydal jsem se cestou širokých ulic, skla a umělého osvětlení. A pozoroval množství bludných postav, jak se potácely útrobami svého města, svého štěstí. Čemu se ti lidé vydávali? Slyšte o tom zprávu:

Skončily jim Vánoce. Pár tetelivých dnů, o jejichž smyslu žádnému z nich není nic známo. Jen reflex, jímž byli vybaveni, vede jejich nohy a ruce, a výsledek – ryba a strom a spousta třpytivých věcí. V hluku pohádek a skřehotu dětí pak vegetují s břichy nalitými tukem. Ani pohled do hnízd v korunách baobabů není tak trudný. Velká hostina pyšných opic skončila. Pohádky ještě vedou svou a děti nikdo neumlčel, neboť tyto neduhy se staly chronickými. A pyšné opice se vydaly ze svých vyvoněných hnízd dolů do ulic.

Muži měli u pasu váčky s penězi, ženy jen prázdnou chuť v očích. Bloumali sem a tam, hltavě vyhlíželi každou zasklenou pokladnici, a když už nemohli, lemtali smetanu z kelímků a krmili se šťavnatými houskami. Ale pak zase vstávali z umělohmotných židlí, upínali do obručí svá strašlivá břicha a jako rybky hnali se k dalšímu třpytivému štěstí. Horizont jejich vnímání byl utkán z pestrých obrázků věcí a věcí samých, nic jiného na něm nebylo. Snad jen kručení v břiše.

Obtěžkáni vaky kolébali se pak ke svým čadícím protézám z plechu. Startovali je a ujížděli zpátky do hnízd. Někteří z nich se pak sesedli k společnému stolu, aby si vyprávěli, jak dobře pořídili. A někde hluboko v nich, utlumena vysokými dávkami kultury, dřímala chuť vstát a skákat vysoko a plácat se po hlavě a vřeštět.